ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3695.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 3695/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. J. M. , zastoupeného JUDr. Lubošem Peterkou, advokátem se sídlem v Náchodě, Běloveská 1674, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o 1.559.693,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 5 C 196/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. května 2010, č. j. 24 Co 669/2006-582, takto:
I. Řízení o dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, č. j. 24 Co 669/2006-582, se zastavuje .
II. Dovolání proti výrokům II. a III. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 5. 2010, č. j. 24 Co 669/2006-582, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal zaplacení částky 1.559.693,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody (sestávající z ušlé mzdy v období od 1. 10. 1994 do 30. 3. 1996), která mu měla vzniknout v důsledku trestního řízení, které skončilo zproštěním obžaloby.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 23. 8. 2002, č. j. 5 C 196/98-78, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 31. 7. 2003, č. j. 22 Co 14/2003-104, rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 16. 9. 2004, č. j. 5 C 196/98-223, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.559.693,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. K odvolání žalované Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 19. 5. 2005, č. j. 24 Co 71/2005-252, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé a ve výrocích o náhradě nákladů řízení pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou poté rozsudkem ze dne 19. 7. 2006, č. j. 5 C 196/98-427, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 1.460.949,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení, ve zbytku (tj. ohledně 98.744,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení) žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobce byl od 13. 9. 1994 stíhán pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. 10. 1996, č. j. 13 To 385/96-124, byl obžaloby zproštěn z důvodu, že spáchaný skutek není trestným činem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v příčinné souvislosti se sdělením obvinění vznikla žalobci škoda spočívající v ušlé mzdě, za kterou podle §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“), nese odpovědnost stát. Po zahájení trestního stíhání mu totiž bylo příslušnými policejními orgány uloženo zdržovat se na území ČR, a jestliže se žalobce rozhodl tento pokyn dodržet, nemohl nastoupit do sjednaného zaměstnání v Německu, čímž mu ušla mzda za osmnáct měsíců, tj. od 1. 10. 1994 do 30. 3. 1996. Jelikož by vynakládal 10,- DM denně na ubytování (tj. 98.744,- Kč za celou dobu zaměstnání), odečetl soud tuto sumu od přiznané ušlé mzdy. Námitku promlčení neshledal opodstatněnou s ohledem na to, že podle §22 zákona počala běžet tříletá promlčecí doba dne 15. 10. 1996, kdy byl vyhlášen zprošťující rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové, a jelikož byla žaloba podána dne 14. 10. 1998, nárok na náhradu škody promlčen není.
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, č. j. 24 Co 669/2006-472, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé ohledně částky 98.744,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení a ve vyhovujícím výroku o věci samé ohledně částky 392.046,40 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení, změnil jej ve vyhovujícím výroku o věci samé ve zbylé výši tak, že v tomto rozsahu (tj. ohledně 1.068.902,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení) žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dovodil promlčení nároku, a to za období od října 1994 do září 1995.
K dovolání žalobce rozhodl Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne 28. 1. 2010, č. j. 25 Cdo 4705/2007-540, tak, že dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 98.744,- Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení, zamítl a v částce 1.068.902,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích jej zrušil a vrátil v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že nárok žalobce na náhradu ušlého zisku za dobu od října 1994 do září 1995 promlčen není, neboť ke dni zahájení soudního řízení neuplynula tříletá promlčecí doba, která počala běžet teprve dnem, kdy byl žalobci v trestním řízení oznámen zprošťující rozsudek. Výše náhrady ušlého zisku měla být nově určena s přihlédnutím ke všem nákladům, které byly potřebné k jeho dosažení, a cizí měna měla být převedena na české koruny nikoliv podle kurzu ke dni vydání rozhodnutí, nýbrž ke dni, kdy mělo být zisku dosaženo.
Krajský soud v Hradci Králové poté rozsudkem ze dne 26. 5. 2010, č. j. 24 Co 669/2009-582, rozsudek soudu prvního stupně ze dne 19. 7. 2006, č. j. 5 C 196/98-427, v části výroku I. o zaplacení dalších 1.068.902,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení a v závislých nákladových výrocích III. a IV. potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; dále zamítl návrh na rozšíření žaloby o částku 14.557.130,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud vázán právním názorem dovolacího soudu uvedl, že žalobce má nárok (mimo již pravomocně přisouzené částky 392.046,40 Kč s příslušenstvím) na náhradu ušlého zisku ve výši dalších 53.950,- DM, tj. při průměrném kurzu ČNB vyhlašovaném v době vzniku škody za dobu od 1. 10. 1994 do 30. 9. 1995 ve výši 18,39 Kč/1 DM na částku 992.140,50 Kč. Dále žalobci náleží náhrada kurzového rozdílu 4,- Kč vzniklého při nesprávném výpočtu náhrady ušlého zisku za dobu od 1. 10. 1995 do 30. 3. 1996 ve výši 26.980,- DM, tj. 107.920,- Kč. S ohledem na to, že nelze překročit návrh (§153 odst. 2 o.s.ř.), byl shledán oprávněným nárok žalobce na zaplacení 1.068.906,60 Kč s příslušenstvím. Soud dále za použití §216 odst. 2 o.s.ř zamítl návrh podaný v průběhu odvolacího řízení, kterým žalobce požadoval rozšíření žaloby o dalších 14.557.130,- Kč s příslušenstvím (další ušlý zisk vyvolaný trestním stíháním za období od 1. 4. 1996 do 1. 4. 2010), a žalobce poučil, že může nový nárok uplatnit samostatnou žalobou.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodnil podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčen, že se odvolací soud neřídil závazným právním názorem dovolacího soudu ve smyslu §243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř., neboť se nezabýval řádným určením výše náhrady ušlého zisku žalobce, která ke dni 1. 8. 2010 činí již 230.151.559,- Kč. Z uvedeného důvodu není správně určena ani výše náhrady nákladů řízení. Odvolací soud dále nesprávně popsal skutkový stav, jestliže uvedl, že žalobce měl ve Spolkové republice Německo sjednánu pracovní smlouvu, ačkoli se mělo jednat o časově neohraničený pracovní příslib. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 o.s.ř. a osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§241 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že v dané věci brání rozhodnutí o dovolání v případě výroku I. neodstranitelný nedostatek podmínky dovolacího řízení, v případě výroku II. pak dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Dovolatel napadá výrok, jímž odvolací soud zamítl návrh na změnu žaloby spočívající v jejím rozšíření, tedy výrok mající povahu usnesení, které i když je vydáno v rámci odvolacího řízení, není rozhodnutím o odvolání, a má tak charakter rozhodnutí vydaného v prvním stupni (§95 o.s.ř.). Dovolání je ovšem mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu o navržené změně žaloby není rozhodnutím odvolacího soudu o věci samé ani některým z procesních rozhodnutí, proti nimž zákon zakládá přípustnost dovolání; funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí občanský soudní řád ani neupravuje. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 1997, sp. zn. 2 Cdon 30/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod č. 112); Nejvyšší soud proto řízení o dovolání žalobce proti napadenému výroku I. zastavil (§104 odst. 1, §243c o.s.ř.).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu, tedy i jeho výrok II., jenž je rozhodnutím ve věci samé, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně v napadené části, tj. v části výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž bylo vyhověno žalobě ohledně částky 1.068.902,60 Kč s 26% úrokem z prodlení od 5. 2. 1998 do zaplacení. K dovolání proti tomuto výroku, jímž byl potvrzen vyhovující výrok soudu prvního stupně, není žalobce subjektivně legitimován. Z povahy dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, plyne, že je může podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Uvedený výrok odvolacího soudu dovolateli žádnou újmu na jeho právech nepřinesl, naopak v tomto rozsahu bylo odvolacím soudem vyhověno jeho předchozím opravným prostředkům a v konečném důsledku bylo žalobě ohledně částky 1.068.902,60 Kč s příslušenstvím vyhověno; žalobce tedy ani nemůže mít zájem na zrušení rozhodnutí v tomto rozsahu.
Pro úplnost a přehlednost je třeba doplnit, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba ohledně částky 98.744,- Kč s příslušenstvím zamítnuta, nebyl předmětem posledního odvolacího přezkumu, neboť v tomto rozsahu nebyl předchozí rozsudek odvolacího soudu Nejvyšším soudem zrušen, takže nabyl samostatně právní moci a odvolací soud se jím v napadeném rozhodnutí důvodně nezabýval (ani nemohl).
Dovoláním rovněž napadený výrok o nákladech řízení, ač je součástí rozsudku, má povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti němu nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku podle §243b odst. 5 věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, §224 odst. l a §146 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §146 odst. 3 o.s.ř. s tím, že žalované v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu