ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3701.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3701/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. J. , zastoupeného JUDr. Petrem Nuckollsem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Barcalova 2, proti žalovanému M. S. , zastoupenému JUDr. Ladislavem Hostýnkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160, o 220.436,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 14 C 54/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. května 2009, č. j. 19 Co 55/2009-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.880,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ladislava Hostýnka, advokáta se sídlem v Ústí nad Orlicí, Komenského 160.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 30. 9. 2008, č. j. 14 C 54/2005-184, zamítl žalobu na zaplacení 220.436,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce, jenž dne 13. 2. 2003 při pádu na zledovatělém chodníku před domem ve vlastnictví žalovaného utrpěl zlomeninu nohy, se na žalovaném domáhal náhrady škody. Soud vyšel ze zjištění, že počasí bylo uvedeného dne mrazivé a beze srážek, chodník byl udržovaný, suchý, místo pádu bylo ojedinělým zledovatělým místem na jinak očištěném chodníku, k pádu došlo krátce po 20. hodině blízko veřejného osvětlení, a dospěl k závěru, že nelze dovodit, že by žalobce ani při vynaložení obvyklé opatrnosti nemohl zledovatělé místo rozpoznat a vyhnout se mu či jej opatrně přejít, a tím pádu zabránit, a nelze tedy dovodit ani to, že škoda žalobci vznikla v důsledku závady ve schůdnosti.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 19. 5. 2009, č. j. 19 Co 55/2009-203, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že příčinou úrazu byl sice na ojedinělém místě zledovatělý povrch pokrytý malou vrstvou sněhu na svažujícím se chodníku u domu žalovaného, ale zbývající povrch chodníku byl ošetřen, žalobce si při chůzi nepočínal zcela opatrně, chodník byl pravidelně udržován a za této situace odpovědnost žalovaného podle §27 zákona č. 13/1997 Sb. není dána. Nebylo prokázáno tvrzení žalobce, že pouliční osvětlení nesvítilo, ani to, že by údržba chodníku nebyla obstarána způsobem odpovídajícím zákonu. Žalobce si úraz způsobil vlastním zaviněním (§441 obč. zák.), spočívajícím v nedostatečné opatrnosti a nepřizpůsobení své chůze stavu komunikace, jakož i ročnímu období a pozdní večerní hodině.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, neboť právní otázky řeší rozdílně od konstantní judikatury Nejvyššího soudu, např. rozhodnutí 25 Cdo 65/2005 a 25 Cdo 657/2006. Odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně aplikoval ustanovení §27 zákona č. 13/1997 Sb. a zcela pominul §§420 a 415 obč. zák. a z hlediska míry spoluzavinění žalobce neaplikoval §415 obč. zák. Závada ve schůdnosti spočívající ve zledovatělém ohraničeném úseku chodníku, jímž žalobce pravidelně při návratu z práce procházel, nebyla odstraněna ani zmírněna ve lhůtě stanovené v nařízení rady města Česká Třebová č. 2/2002. Případný nedostatek odpovědnosti dle speciálních právních předpisů pak nevylučuje odpovědnost dle obecné úpravy. Žalovaný porušil svou prevenční povinnost tím, že nedostatečným způsobem zajistil zimní údržbu chodníku, aniž by chodci byli na závady v údržbě upozorněni umístěním nějaké výstrahy. Žalobce, aby předešel možnému úrazu, využil k cestě chodník, který byl uklizen, pravidelně udržován a sypán. Z toho dovozuje, že své prevenční povinnosti neporušil, a tedy svým jednáním ke vzniku škody nepřispěl. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření uvedl, že dovolání žalobce není přípustné, neboť žalobce ve skutečnosti požaduje přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu z důvodu nesprávného hodnocení důkazů. Dovolatelem zmíněná rozhodnutí dovolacího soudu řešila odpovědnost za škodu na účelové komunikaci, na níž se zákon č. 13/1997 Sb. nevztahuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o. s. ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 5. 2009.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se posuzuje podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla zásadní význam nejen pro rozhodnutí ve věci, ale současně i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající obecný dopad na případy obdobné povahy).
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žádná z námitek dovolatele nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel ze závěru, že odpovědnost žalovaného podle §27 zákona č. 13/1997 Sb. za škodu vzniklou žalobci uklouznutím a pádem na chodníku není dána, protože příčinou úrazu nebyla závada ve schůdnosti, jak je vymezena v uvedeném zákoně, a žalovaný si způsobil úraz sám, protože při chůzi nezachoval běžnou opatrnost (§441 obč. zák.).
Zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, jenž upravuje objektivní odpovědnost vlastníků (správců) komunikací za škodu způsobenou závadami ve sjízdnosti či schůdnosti, je speciálním předpisem ve vztahu k obecnému právnímu předpisu, kterým je občanský zákoník. Aplikace zákona č. 13/1997 Sb. v daném případě byla zcela na místě vzhledem ke skutkovým zjištěním o místu, kde došlo k úrazu žalobce, a okolnost, že v rozhodnutích, na něž dovolatel poukazuje, byly nároky na náhradu škody na zdraví posouzeny podle §415 a §420 obč. zák., neznamená odklon od konstantní judikatury, neboť se jednalo o škody způsobené závadami ve sjízdnosti a schůdnosti na účelových komunikacích, na něž se zákon o pozemních komunikacích nevztahuje. Rozhodnutí odvolacího soudu, shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru, že stav chodníku v místě úrazu žalobce, jak byl v řízení zjištěn, nelze podřadit pod pojem „závada ve schůdnosti“, a proto žalovaný neodpovídá podle silničního zákona za škodu vzniklou žalobci.
Podle §27 odst. 4 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (ve znění účinném v době úrazu žalobce), vlastník nemovitosti, která v zastavěném území obce hraničí se silnicí nebo s místní komunikací, odpovídá za škody, jejichž příčinou byla závada ve schůdnosti na přilehlém chodníku, která vznikla znečištěním, náledím nebo sněhem, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit; u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit.
Podle §26 odst. 7 zákona č. 13/1997 Sb. závadou ve schůdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve schůdnosti pozemní komunikace, kterou nemůže chodec předvídat při pohybu přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 5 tohoto ustanovení jsou povětrnostními situacemi a jejich důsledky, které mohou podstatně zhoršit nebo přerušit sjízdnost, vánice a intenzivní dlouhodobé sněžení, vznik souvislé námrazy, mlhy, oblevy, mrznoucí déšť, vichřice, povodně a přívalové vody a jiné obdobné povětrností situace a jejich důsledky.
Objektivní odpovědnost podle §27 odst. 4 silničního zákona je spojována s takovým stavem na komunikaci, který tvoří závadu ve schůdnosti ve smyslu §26 uvedeného zákona. V podstatě jde o nepředvídatelnou změnu ve schůdnosti komunikace, způsobenou vnějšími vlivy, a to změnu natolik významnou, že chodec ani při obezřetné chůzi respektující stav komunikace či důsledky povětrnostních vlivů nemůže jejich výskyt předpokládat a účinně na ně reagovat (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1713/2008, publikovaný pod č. 140/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jestliže v daném případě se podle skutkových zjištění nevyskytovaly v době úrazu na komunikaci změny, mající charakter závady ve schůdnosti, jak je vymezena v zákoně č. 13/1997 Sb., nejedná se o objektivní odpovědnost. Za této situace nejde o nesprávnou aplikaci §27 zákona č. 13/1997 Sb., jak namítá dovolatel, a právní posouzení odpovědnosti za škodu způsobenou závadou ve schůdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb. odvolacím soudem nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř.
Dovolateli je třeba přisvědčit v tom, že není vyloučena obecná občanskoprávní odpovědnost za škodu (§420 obč. zák.), jejímž předpokladem je protiprávní jednání v příčinné souvislosti se vznikem škody, založená na presumovaném zavinění. Avšak za situace, že součástí zjištěného skutkového stavu, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel a jímž je dovolací soud vázán, je závěr, že porušení povinností na straně žalované při údržbě chodníku nebylo prokázáno a že žalobce si škodu na zdraví způsobil vlastním neopatrným počínáním (§441 obč. zák.), je zřejmé, že při chybějících základních předpokladech není obecná odpovědnost za škodu dána. Posouzení podílu žalobce na vzniku škody z hlediska §441 obč. zák. je významné právě z hlediska obecné odpovědnosti za porušení povinnosti podle §420 obč. zák. Jestliže odvolací soud uzavřel, že žalobce nese škodu sám, protože úraz si způsobil vlastní neopatrností, nelze odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že by se věcí nezabýval z hlediska obecné odpovědnosti žalovaného podle §420 obč. zák. Pokud vznik škody vyvolalo jednání či opomenutí poškozeného, a to nikoliv jen jeho jednání protiprávní, škůdce (žalovaný) za škodu neodpovídá, neboť v tomto rozsahu chybí příčinná souvislost mezi vznikem škody a jeho protiprávním jednáním. Předpokladem závěru o tzv. spoluzavinění poškozeného (§441 obč. zák.) není protiprávnost jeho jednání (§415 obč. zák.), jak namítá dovolatel.
Rozsudek odvolacího soudu nelze ani z tohoto pohledu považovat za zásadně právně významný.
Pokud pak dovolatel hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalovaného přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhrada je požadována, napadá rozsudek odvolacího soudu především v otázce skutkových zjištění, což je dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a přípustnost dovolání není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Protože dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud ČR proto její dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Na základě výsledku dovolacího řízení bylo o náhradě nákladů řízení rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření) v částce 10.427,- Kč [odměna z částky určené podle §10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle §18 odst. 1, §15 a §14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 12.880,- Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu