ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3801.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3801/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České republiky – Zemědělské a vodohospodářské správy , se sídlem v Brně, Hlinky 60, IČO 020451, proti žalovaným 1) J. Ž., a 2) M. K., oběma zastoupeným JUDr. Davidem Hladíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích, 17. listopadu 623, o 102.663,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 7 C 300/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 13. května 2009, č. j. 24 Co 26/2009-142, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rychnově nad Kněžnou rozsudkem ze dne 29. 5. 2008, č. j. 7 C 300/2006-80, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 102.663,70 Kč s 2% úrokem z prodlení od 6. 1. 2007 do zaplacení, co do 2% úroku z prodlení za dobu od 1. 8. 2006 do 5. 1. 2007 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní dne 24. 12. 2005 zavezli koryto hlavního odvodňovacího zařízení 05 B. (dále jen „HOZ“) na pozemku parc. č. 444/3, čímž znemožnili jeho řádnou funkci. Druhý žalovaný byl za toto jednání pravomocně uznán vinným ze spáchání přestupku na úseku vodního hospodářství dle §34 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, vůči první žalované bylo řízení o přestupku zastaveno podle §20 tohoto zákona, neboť od spáchání přestupku uplynul jeden rok. Na základě zřizovací listiny Ministerstva zemědělství ČR ze dne 5. 6. 2001, č. j. 22559/2001-3030, má žalobkyně právní povinnost udržovat HOZ průtočným a po zavezení koryta jí vznikla povinnost obnovit průtočnost HOZ. Práce na obnově průtočnosti provedla pro žalobkyni společnost POPR, s. r. o., za což jí žalobkyně dne 4. 7. 2006 zaplatila částku 102.663,70 Kč, jejíž náhrady se na žalovaných domáhá. Soud dospěl k závěru, že oba žalovaní společně a nerozdílně odpovídají za škodu vzniklou žalobkyni podle §420 a §415 obč. zák. HOZ nebyla stavba zřízená na cizím pozemku bez souhlasu vlastníka, jak namítala první žalovaná, a správními rozhodnutími bylo prokázáno, že se jednalo o vodní dílo zřízené v souladu s právními předpisy, které je vlastník povinen na svém pozemku strpět podle §56 odst. 4 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., o vodách.
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2009, č. j. 24 Co 26/2009-142, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, odvolání proti zamítavému výroku odmítl a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalovaní odpovídají za škodu podle §420 a §415 obč. zák., neboť navezením zeminy do koryta HOZ porušili právní povinnost uloženou jim ustanovením §58 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb. (zákaz poškozování vodních děl a jejich funkce) a také obecnou prevenční povinnost dle §415 obč. zák. HOZ je ve vlastnictví České republiky, žalobkyně je její organizační jednotka. HOZ jako stavba není součástí pozemku, narušením funkčnosti vodního díla vznikla vlastníku této stavby škoda, která odpovídá nákladům na uvedení věci do původního stavu, tedy ceně vyplacené dodavatelské společnosti za obnovení funkce HOZ (odstranění zeminy navezené žalovanými), a tato cena odpovídá cenám vypláceným za obdobné práce.
Proti potvrzujícímu výroku tohoto rozsudku podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřují v posouzení otázek: 1) zda lze považovat meliorační zařízení (HOZ) existující na základě kolaudačního rozhodnutí, na němž není vyznačena doložka právní moci, a umístěné na právně neexistujícím pozemku (ve skutečnosti však na pozemku žalovaných) za věc v právním smyslu, zda tedy jednáním žalovaných mohlo dojít ke škodě na existující věci a žalobkyně je tak aktivně legitimována k podání žaloby, 2) zda soud je vázán ve smyslu §135 odst. 1 o. s. ř. pouze výrokem nebo celým rozhodnutím o přestupku, 3) zda je jednání žalovaných v příčinné souvislosti se vznikem škody, pokud škoda měla být způsobena jednáním ze dne 25. 12. 2005, avšak k jejímu odstranění došlo na základě rozhodnutí Městského úřadu v Kostelci nad Orlicí již ze dne 16. 12. 2005, a 4) zda je možno ke zjištění výše způsobené škody vycházet z částky fakturované dodavatelem opravy, když je možné, že opravou mohlo dojít ke zhodnocení věci ve smyslu R 54/2003 a mohly být fakturovány i náklady, které nebyly nutné k odstranění škody. Namítají, že předmětné meliorační zařízení není vodním dílem, ale jen povrchovou úpravou pozemku, takže není samostatnou věcí v právním slova smyslu, a otázku, zda je toto meliorační zařízení vodním dílem, není oprávněn posoudit soud, ale jen příslušný vodoprávní úřad podle §55 odst. 3 vodního zákona. Vzhledem k tomu, že řízení o přestupku proti první žalované bylo zastaveno, není zde vázanost ve smyslu §135 o. s. ř. Navrhli, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že z ust. §55 odst. 1 písm. c) zákona č. 254/2001 Sb., ve znění dalších změn, vyplývá, že předmětné meliorační zařízení je stavbou a podle §56 odst. 4 tohoto zákona dochází postupně k majetkoprávnímu vypořádání s vlastníky pozemků, přičemž vlastníci pozemků, na nichž se vodní dílo k melioraci nachází, mají ze zákona povinnost tato díla na svých pozemcích strpět. Toto fungující vodní dílo pro odvodnění je majetkem státu. Doložku právní moci na rozhodnutí o uvedení stavby do trvalého provozu nelze dodatečně zajistit, to však nic nemění na tom, že meliorační zařízení fakticky existuje a ovlivňuje užívání jiných nemovitostí. Již dne 17. 9. 2004 upozornilo 7 vlastníků pozemků, že dochází k zatopení jejich sklepů a podmáčení jejich nemovitostí, a povinnost obnovit průtočnost vodního díla byla žalobkyni uložena už v r. 2006 rozhodnutím Krajského úřadu Královéhradeckého kraje, odboru životního prostředí. Žalovaní zavinili neprůtočnost koryta melioračního zařízení a prokazatelně mu bránili po delší dobu, nejméně od roku 2004. Žalobkyně byla povinna průtočnost zajistit, aby nedošlo k dalším škodám na vodním díle i na soukromém majetku.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníky řízení zastoupenými advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 13. 5. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelé napadají dovoláním potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, přípustnost dovolání se tedy v dané věci řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci ale i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
V dané věci bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na náhradu nákladů vynaložených k obnovení průtočnosti melioračního zařízení poté, co žalovaní zavážkou koryta znemožnili průtok vody v odvodňovacím zařízení. Z hlediska nároku žalobkyně na náhradu těchto nákladů je podstatné skutkové zjištění, že patří k povinnostem žalobkyně udržovat průtočnost tohoto zřízení a že žalovaní vlastním jednáním způsobili závadný stav, jenž bylo třeba odstranit. Za této situace řešení otázky, zda meliorační zařízení, jež zavezli, je či není samostatnou věcí v právním smyslu, nemá zásadní právní význam pro rozhodnutí (§237 odst. 3 o. s. ř.). Jak vyplývá ze skutkových zjištění, HOZ bylo vodním dílem ve smyslu zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, rozhodnutím ONV v Rychnově nad Kněžnou, odboru vodního a lesního hospodářství a zemědělství ze dne 13. 7. 1979 bylo uděleno povolení k jeho stavbě a rozhodnutím téhož úřadu ze dne 14. 12. 1981 bylo rozhodnuto o uvedení dokončené stavby odvodnění pozemků B. do trvalého provozu, jednalo se o stavbu určenou pro úpravu odtokových poměrů a půdní vláhový režim. Pokud byly pozemky, na kterých se stavba nacházela, označeny jinak, než odpovídalo skutečnému stavu, jak namítají dovolatelé, na právní povaze stavby ani na právních vztazích plynoucích z narušení průtočnosti to nic nemění.
Otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. není v dané věci ani otázka vázanosti soudu rozhodnutím o přestupku. Podle §135 odst. 1 o. s. ř. je soud vázán výrokem o tom, která osoba přestupek spáchala a popisem skutku, který je přestupkem. Pokud první žalovaná namítá, že v jejím případě nebylo o přestupku pravomocně rozhodnuto, z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá, že podle §135 odst. 1 o. s. ř. bylo postupováno ve vztahu k druhému žalovanému, a skutkový závěr o tom, že se na škodním jednání podílela i první žalovaná, učinil soud na základě dalších provedených důkazů s přihlédnutím k tomu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci.
Otázka existence příčinné souvislosti je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Příčinná souvislost musí být prokázána, a v tomto směru jde o otázku skutkových zjištění, což přípustnost dovolání nezakládá. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. V daném případě tedy šlo o otázku příčinné souvislosti mezi konkrétním protiprávním jednáním žalovaných a náklady vynaloženými žalobkyní na odstranění následků jejich činnosti. V tomto směru odvolací soud, ani soud prvního stupně, nepochybil. Ostatně k námitkám v dovolání lze dodat, že ze skutkových zjištění vyplývá, že žalovaní poškozovali HOZ dlouhodobě a opětovně.
Pokud jde o výši škody, kterou žalobkyni svým jednáním způsobili, jejich námitky, jimiž zpochybňují účelnost či potřebnost některých provedených prací, jsou čistě hypotetické, nejsou otázkou aplikace práva a směřují v podstatě proti správnosti skutkových zjištění. Ani z tohoto pohledu nemá rozhodnutí odvolacího soudu obecnější dopad na rozhodovací činnost soudů, neboť se týká především otázek skutkových, tedy dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který není způsobilým dovolacím důvodem při posuzování přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Jak vyplývá z uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo ve věci po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.
Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní nemají na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu