ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3857.2011.1
sp. zn. 25 Cdo 3857/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. H. , zastoupeného JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 10, proti žalovaným 1) J. B. , zastoupenému Mgr. Petrem Houžvičkou, advokátem se sídlem v Břeclavi, Jana Palacha 121/8, 2) J. B. a 3) L. P. , o 102.514,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 10 C 1842/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. září 2010, č. j. 17 Co 399/2009-371, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 9. 2010, č. j. 17 Co 399/2009-371, potvrdil v napadené zamítavé části rozsudek ze dne 20. 1. 2009, č. j. 10 C 1842/2004-317, jímž Okresní soud v Břeclavi uložil žalovaným, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci 12.906,- Kč se zákonným úrokem z prodlení od 22. 1. 2004 do zaplacení, v částce 102.514,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu; odvolací soud rozhodl dále o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 29. 10. 2002 žalovaní fyzicky napadli žalobce a způsobili mu škodu na zdraví, za což byli shledáni vinnými rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 11. 3. 2004, č. j. 3 T 540/2003-207, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. 8 To 209/2004, mimo jiné trestným činem ublížení na zdraví podle §221 trestního zákona. Žalovaným byla v rámci trestního řízení uložena povinnost zaplatit žalobci na náhradě škody společně a nerozdílně částku 31.123,- Kč, se zbytkem nároku byl poškozený odkázán podle §229 odst. 2 trestního řádu na řízení ve věcech občanskoprávních. Soudy obou stupňů shodně uzavřely, že žalovaní odpovídají žalobci za ušlý zisk z podnikatelské činnosti soukromého zemědělce za období od 29. 11. 2002 do 29. 12. 2002, ve zbývajícím rozsahu není dána příčinná souvislost mezi jejich protiprávním jednáním a tvrzenou škodou. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že žalobce byl v důsledku zranění omezen v obvyklém způsobu života po dobu nepřesahující šest týdnů od vzniku zranění, zatímco pracovní neschopnost pokračující do 30. 7. 2003 měla oporu pouze v subjektivních potížích poškozeného bez návaznosti na jednání žalovaných. K námitce žalobce ohledně nedostatečných skutkových zjištění soudu prvního stupně odvolací soud uvedl, že znalecký posudek ve věci podal znalec s dostatečnou odborností, další dokazování by bylo rozporu se zásadou hospodárnosti řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť soudy nedostatečně zjistily skutkový stav věci a v důsledku toho věc nesprávně právně posoudily. Je přesvědčen, že znalecké posudky provedené soudními znalci MUDr. Duchaňovou a MUDr. Zemanem jako specialisty v oboru soudního lékařství nemohou v rámci civilního řízení obstát, neboť k prokázání tvrzení žalobce jsou kompetentní soudní znalci z oboru posudkového nebo pracovního lékařství. Znalci z oboru soudního lékařství zpracovávají své posudky především pro potřeby trestního řízení a nejsou způsobilí kvalifikovaně se vyjadřovat k otázkám přiměřenosti délky pracovní neschopnosti. Otázku, zda může být znalecký posudek zpracovaný kompetentním specialistou nahrazen posudkem znalce, který v daném oboru specialistou není, a pracovat s ním jako s nezvratným důkazem, považuje dovolatel za otázku zásadního právního významu. Doplňuje, že pokud mu bylo vystaveno potvrzení o pracovní neschopnosti, byl jako pacient povinen dodržovat klidový režim a nebyl oprávněn zpochybňovat závěry svého praktického, případně posudkového lékaře. Navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; současně navrhl, aby mu byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení.
Žalovaný 1) ve vyjádření k dovolání uvedl, že s ohledem na absenci otázky zásadního právního významu není dovolání žalobce přípustné, a navrhl jeho odmítnutí.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Zpochybňuje-li dovolatel závěry vyplývající z provedeného dokazování (nekvalifikovaná vyjádření soudních znalců pro jejich nevhodnou specializaci) a namítá-li nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění, nejedná se o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci. Obdobné platí pro namítané vady řízení (že soud neprovedl navrhovaný důkaz znaleckým posudkem z oboru posudkového či pracovního lékařství), které nezakládají přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení; k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, lze v dovolacím řízení přihlížet, jen pokud je dovolání přípustné (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.; žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco vyjádření žalovaného 1) k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za stavu, kdy dovolání je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§142 odst. 1 o.s.ř.). Žalovaným 2) a 3) v průběhu dovolacího řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. prosince 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu