ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3871.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3871/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Z. Č. , zastoupeného JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem v Kolíně III, Politických vězňů 98, proti žalovaným 1) K. K. a 2) Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje, příspěvková organizace, se sídlem Zborovská 11, Praha 5 (dříve Správa a údržba silnic Kutná Hora), zastoupené JUDr. Alenou Beranovou, advokátkou se sídlem v Kutné Hoře, Andělská 300, za účasti České pojišťovny, a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, jako vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného, a za účasti Kooperativa, pojišťovna, a.s., Viena Insurance Group , se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně druhé žalované o 402.664,60 Kč s přísl., vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 8 C 874/2005, o dovolání žalobce, druhé žalované a vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného proti Krajskému soudu v Praze ze dne 3. dubna 2008, č.j. 24 Co 98/2008-155, takto:
I. Dovolání druhé žalované se odmítá .
II. Dovolání vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného se odmítá .
III. Dovolání žalobce se zamítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce mezitímním rozsudkem ze dne 20. listopadu 2007, č.j. 8 C 874/2005-115, rozhodl, že základ žalobního nároku je dán z 90% vůči oběma žalovaným s tím, že plněním jednoho ze žalovaných zaniká v rozsahu tohoto plnění povinnost druhého žalovaného. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody z dopravní nehody proti prvnímu žalovanému, který dne 12. 7. 2004 řídil automobil, jehož je provozovatelem, a střetl se s motocyklem řízeným žalobcem, a protože první žalovaný konal pracovní cestu pro svého zaměstnavatele – druhou žalovanou, žalobce uplatnil nárok zároveň proti druhé žalované. Vyšel ze zjištění, že první žalovaný při vyjíždění z vedlejší silnice nedal přednost v jízdě žalobci jedoucímu po hlavní silnici. Žalobce jel vyšší než dovolenou rychlostí a nedržel se v pravé části svého jízdního pruhu. Soud dospěl k závěru, že první žalovaný porušil právní povinnost dle §4 písm. a) a b) zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, a zároveň je dána odpovědnost druhé žalované, neboť škoda byla způsobena jejím zaměstnancem při pracovní cestě (§420 odst. 2 obč. zák.). S ohledem na rychlost a způsob jízdy žalobce v okamžiku střetu dovodil, že míra jeho spoluúčasti na vzniklé škodě činí 10%.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. dubna 2008, č.j. 24 Co 98/2008-155, změnil mezitímní rozsudek soudu prvního stupně tak, že základ nároku žalobce na náhradu škody z dopravní nehody dne 12. 7. 2004 je dán v rozsahu 60% proti oběma žalovaným, kteří odpovídají za škodu společně a nerozdílně. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, a dospěl k závěru, že první žalovaný i žalobce porušili právní povinnosti stanovené zákonem o silničním provozu; první žalovaný při vyjíždění z vedlejší silnice nerespektoval ustanovení o přednosti v jízdě, při projíždění křižovatkou udělal několik chyb (zastavil daleko od vodicí čáry, nejprve se rozhlédl a až poté zařadil, neměl neustálý přehled o provozu na silnici, příliš pomalu se rozjížděl), žalobce nejel při pravém okraji vozovky a překročil nejvyšší dovolenou rychlost. Soud ve smyslu ustanovení §431 obč. zák. zvážil míru účasti obou účastníků dopravní nehody na vzniku škody a dospěl k závěru, že za vzniklou škodu je odpovědnost prvního žalovaného, s nímž solidárně odpovídá jeho zaměstnavatel, dána v rozsahu 60%.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání žalobce, druhá žalovaná a vedlejší účastník na straně prvního žalovaného.
Vzhledem k tomu, že dovoláními napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 3. dubna 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o nich podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací dospěl k závěru, že k podání dovolání není vedlejší účastník oprávněn.
Podle ustanovení §93 odst. 3 o. s. ř. v řízení má vedlejší účastník stejná práva a povinnosti jako účastník. Jedná však toliko sám za sebe. Jestliže jeho úkony odporují úkonům účastníka, kterého v řízení podporuje, posoudí je soud po uvážení všech okolností.
Vedlejší účastník má podle této úpravy zásadně stejná práva a povinnosti jako účastník řízení a jeho postavení se odvíjí od účastníka, na jehož podporu vystupuje; není však oprávněn provádět úkony znamenající dispozici s řízením, s předmětem řízení nebo s úkony, které učinil sám účastník. Zákon nestanoví, zda je vedlejší účastník oprávněn podat dovolání. Vzhledem však k tomu, že v zákoně je výslovně upravena legitimace vedlejšího účastníka pouze k podání odvolání, žaloby na obnovu řízení a žaloby pro zmatečnost při současném vymezení podmínek, za nichž může tyto opravné prostředky uplatnit (srov. ustanovení §203 odst. 1 a §231 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2001), zatímco o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání zákon nic neuvádí, je třeba dovodit, že zákon vedlejšímu účastníku oprávnění podat dovolání nedává. Tento výklad je zastáván v právní literatuře (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II, komentář, 1. vydání, Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1908, bod 2) i v soudní praxi (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 5. 2003, sp. zn. 25 Cdo 162/2003, publikované pod č. 3 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2004).
Z uvedených důvodů vyplývá, že dovolání podala osoba, která k tomu není oprávněna. Nejvyšší soud proto dovolání vedlejšího účastníka na straně prvního žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. b) o. s. ř. odmítl.
První žalovaný v podání ze dne 19. 6. 2008 označeném „dovolání vedlejšího účastníka na straně prvého žalovaného“ sdělil, že po seznámení s dovoláním vedlejšího účastníka s ním souhlasí, ztotožňuje se s ním, připojuje se k němu a odkazuje na argumentaci v něm uvedenou.
Vzhledem k tomu, že první žalovaný vyjádřil sice souhlas s dovoláním vedlejšího účastníka, avšak vlastním jménem dovolání nepodal, a vedlejší účastník není subjektem oprávněným k podání dovolání, nemohl dovolací soud k podání prvního žalovaného přihlédnout.
Dovolání, jež podala druhá žalovaná, odůvodnila dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení a vychází ze skutkového zjištění, jež nemá oporu v obsahu spisu. Cituje pasáže z odůvodnění rozsudku vydaného v trestním řízení vedeném proti prvnímu žalovanému, poukazuje na skutečnosti zjištěné v trestním řízení a dovozuje, že účast žalobce na způsobené škodě by měla být nejméně 80 %. Uvádí, že o náhradě škody měl první žalovaný jednat s pojišťovnou, s níž má sjednané zákonné pojištění odpovědnosti z provozu vozidla. Protože podle §420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti, a první žalovaný byl uznán vinným trestným činem, takže jeho jednání je protiprávním úkonem, měl by proto on odpovídat za škodu, zatímco druhá žalovaná své povinnosti neporušila. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud změnil výrok mezitímního rozsudku soudu prvního stupně tak, že základ žalobního nároku vůči oběma žalovaným je dán pouze ze 60%, (zatímco soud prvního stupně rozhodl, že základ nároku je dán z 90%), je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je rozsudkem měnícím jen v rozsahu 30%, a to ve prospěch žalovaných, a ve zbývajícím rozsahu 60%, v němž je rozhodnutí odvolacího soudu shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně, je rozsudkem potvrzujícím. Přípustnost dovolání druhé žalované se proto řídí §237 odst. 1 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Druhá žalovaná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o poměru účasti žalovaných na způsobení škody ze 60% (dovozuje tento podíl na straně žalované v rozsahu pouze 20%) a nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž vyplývá skutkový závěr, na jehož podkladě odvolací soud rozhodl. Uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994), a vzhledem k tomu, že její dovolání není přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod v dovolacím řízení úspěšně uplatnit.
Nesprávné právní posouzení spatřuje druhá žalovaná v otázce pasivní věcné legitimace a dovozuje, že podle §420 odst. 1 obč. zák. první žalovaný jako řidič vozidla, jež se střetlo s motocyklem žalobce, mu odpovídá za škodu, kterou způsobil, a namítá, že ona sama právní povinnost neporušila. Ani v právním posouzení odpovědnosti druhé žalované neshledal dovolací soud otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud zcela správně podle §420 odst. 2 obč. zák. posoudil v dané věci odpovědnost druhé žalované jakožto zaměstnavatele prvního žalovaného, který pro ni konal svým vozem pracovní cestu, při níž jako řidič způsobil žalobci škodu. Byla-li jinému způsobena škoda pracovníkem právnické osoby při činnosti pro ni konané, jak tomu bylo v dané věci, odpovídá za škodu ve smyslu uvedeného ustanovení právnická osoba namísto svého zaměstnance, zatímco odpovědnost toho, kdo škodu při pracovní činnosti způsobil, vůči svému zaměstnavateli se řídí pracovněprávními předpisy. Zde nejde o nesprávnou aplikaci právního předpisu či o mylný výklad práva, nýbrž přímo o znění zákona, a není proto důvod považovat otázku aplikace ustanovení §420 odst. 2 obč. zák. ve vztahu k druhé žalované za zásadně právně významnou ve smyslu ust. §237 odst. 3 o. s. ř. Dovolání druhé žalované není proto dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud proto její dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Žalobce podal dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Popisuje průběh děje vedoucího ke srážce vozidel a nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o míře jeho zavinění na vzniku škody v rozsahu 40% a za odpovídající považuje svou spoluúčast na vzniklé škodě v rozsahu 10%, jak rozhodl soud prvního stupně. Uvádí, že vypořádání škody mezi provozovateli po střetu jejich vozidel je závislé na zhodnocení všech skutkových okolností, jež byly hlavní příčinou vzniklé škody, a v této souvislosti namítá, že sice jel vyšší než dovolenou rychlostí (o max. cca 10 km/h), což jistě přispělo ke vzniku a rozsahu škody, avšak jeho rychlost 100 km/h byla dle znaleckého posudku pro jeho motocykl s ohledem na kvalitu silnice a zatáčku zcela normální. Jakmile spatřil rozjíždějící se vozidlo, začal intenzivně brzdit, aby střetu zabránil. Hlavní příčinou vzniku škody byla však skutečnost, že první žalovaný mu nedal přednost v jízdě a udělal další chyby, přestože - na rozdíl od něj - měl dobré výhledové podmínky. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které v rozsahu 30 %, v němž byl mezitímní rozsudek soudu prvního stupně odvolacím soudem změněn, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není však důvodné.
Dovolatel uplatnil dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení míry účasti obou účastníků dopravní nehody na způsobení škody. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, jak byl na základě provedených důkazů zjištěn skutkový stav věci, a dovozuje odlišný závěr o míře své účasti na způsobení škody. Protože nezpochybňuje závěry odvolacího soudu po stránce právní, nýbrž jeho skutkový závěr, který byl podkladem pro právní posouzení věci podle §431 obč. zák., nejedná se o námitku nesprávného řešení otázky právní, ale o námitku nesprávnosti skutkových zjištění, tedy o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., neboť právě ten slouží k nápravě případného pochybení, spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.
O nesprávné skutkové zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. se jedná v případě, že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly ani nevyšly v řízení nijak najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, popř. v jeho hodnocení důkazů a dalších poznatků, jež vyšly v řízení najevo, je logický rozpor z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti apod., nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva.
Skutkový stav věci, jenž byl podkladem pro právní posouzení základu uplatněného nároku, byl z provedených důkazů zevrubně zjištěn soudem prvního stupně, který svá zjištění o průběhu nehodového děje čerpal především z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 2 T 523/2004 (zejména rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. 5. 2006, č.j. 2 T 523/2004-209, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2006, č.j. 10 To 277/2006-225). Odvolací soud pak při svém rozhodnutí vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, jenž v průběhu odvolacího řízení nedoznal změny, a nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nevyplynuly a které nemají oporu v obsahu spisu, nebo že by pominul některé podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, a nelze ani dovodit, že by v jeho hodnocení důkazů byl logický rozpor, a správné je i jeho právní posouzení základu nároku na náhradu škody podle §431 obč. zák, které upravuje vypořádání škody vzniklé samotným provozovatelům následkem střetu provozů dopravních prostředků, z něhož jejich provozovatelům, popř. některému z nich, vznikla škoda. Jde o objektivní odpovědnost, při níž je rozhodná účast, kterou měli provozovatelé na způsobení vzniklé škody. Odvolací soud při posouzení účasti jednotlivých provozovatelů na střetu provozů vyšel z výše uvedených skutkových závěrů; odlišnou míru účasti obou provozovatelů na způsobení škody dovolatel dovozuje na základě vlastního přehodnocení skutkových okolností, které považuje za hlavní příčiny vzniklé škody.
Jestliže při hodnocení míry účasti žalobce a prvního žalovaného na vzniku škody vzal odvolací soud v úvahu, že zásadním pochybením žalovaného bylo, že nedal přednost motocyklu jedoucímu po hlavní silnici, zastavil daleko od vodicí čáry, zařadil až poté, co se naposledy rozhlédl, při projíždění křižovatky neměl neustálý přehled o provozu na silnici, a že zásadním pochybením žalobce bylo, že jel vyšší než dovolenou rychlostí a nedržel se v pravé části svého jízdního pruhu, a že tudíž jeho účast na způsobené nehodě v porovnání s jednáním řidiče automobilu není zanedbatelná, rozhodl tak v souladu s §431 obč. zák. i s ustálenou judikaturou.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce proti mezitímnímu rozsudku odvolacího soudu jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu