ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3879.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 3879/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce Ing. L. M. , zastoupeného JUDr. Pavlem Jařabáčem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Puchmajerova 7, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy ve výši 950.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 19 C 58/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. března 2008, č. j. 29 Co 527/2007-72, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 19 C 58/2007-48, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 15.000,- Kč s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku rozsudku, ohledně částky 935.000,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce se žalobou doručenou Okresnímu soudu v Ostravě dne 21. 10. 2002 domáhal proti šesti žalovaným neúčinnosti právních úkonů jeho dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o, který je od 31. 7. 2001 v konkursu. Věc vedená pod sp. zn. 28 C 414/2002 není doposud skončena, řízení je přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) o.s.ř., v období od února 2003 do října 2005 soud neučinil ve věci žádný úkon. Soud shledal nárok žalobce na zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle §13 odst. 1, §31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), důvodným, neboť k porušení práva projednat a rozhodnout věc v přiměřené lhůtě došlo a samotné konstatování porušení práva by se s ohledem na okolnosti případu (složitá právní věc, nečinnost soudu trvající 2,5 roku, malý význam věci pro žalobce, prozatím jednostupňové řízení, nevyužití prostředků vnitrostátního práva k odstranění průtahů řízení) nejevilo jako dostačující. S odkazem na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva (dále též jen „ESLP“) ve věcech Apicella proti Itálii a Fackelmann ČR, spol. s r.o. proti České republice dospěl soud k závěru, že přiměřeným zadostiučiněním v konkrétním případě je částka 15.000,- Kč.
K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. 3. 2008, č. j. 29 Co 527/2007-72, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil tak, že žalobu zamítl, v části zamítavého výroku ve výši 100.000,- Kč s příslušenstvím rozsudek potvrdil (pouze na tuto částku omezil žalobce své odvolání) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se s argumenty soudu prvního stupně k výroku, jímž byla žaloba v podstatné části zamítnuta, nicméně odpovědnost státu za škodu vůbec neshledal. Protože žalobce podal odpůrčí žalobu až po prohlášení konkursu na svého dlužníka, muselo být řízení ze zákona přerušeno, a stát proto nenese odpovědnost za to, že řízení nemůže probíhat. Případný úspěch žalobce v uvedeném sporu by navíc znamenal rozšíření konkursní podstaty, nikoli majetkový prospěch žalobce, nelze tudíž dovodit, že by byl žalobce postupem v řízení o odpůrčí žalobě poškozen a měl z tohoto titulu právo na odškodnění v jakékoli podobě.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které odůvodňuje podle §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně aplikovaly §14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění účinném do 31. 12. 2007, za situace, kdy žalobce podal žalobu na neúčinnost právních úkonů dlužníka OSTRAMO, VLČEK a spol., s.r.o. v době probíhajícího konkursního řízení na jeho majetek, a soud považoval řízení z uvedeného důvodu za přerušené ze zákona. Řízení o odpůrčí žalobě podle §42a obč. zák. není řízením, které by se přerušovalo ve smyslu §14 odst. 1 písm. c) citovaného zákona. Jestliže tedy soudy v řízení nepokračují, dopouštějí se tak nesprávného úředního postupu spočívajícího v průtazích řízení. Z uvedeného důvodu žalobce navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a „vyhověl žalobě v plném rozsahu“.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je nepřípustné. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (t. j. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně co do částky 15.000,- Kč s příslušenstvím, je vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., podle nějž není dovolání přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Protože dovolání v této části směřuje proti výroku rozsudku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (bez ohledu na příslušenství), muselo být dovolání v tomto rozsahu odmítnuto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o.s.ř.). Při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, tedy jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., to vše za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
V dané věci odvolací soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném po novele č. 160/2006 Sb., a posuzoval podmínky pro přiznání peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce soudního řízení. Dovolatel vymezuje otázku zásadního právního významu ve vztahu k posouzení, zda řízení o odpůrčí žalobě (§42a obč. zák.) proti dlužníku, na jehož majetek byl prohlášen konkurs, se ze zákona přerušuje a zda tedy nečinnost soudu v takovém sporu představuje nesprávný úřední postup. Důvod, proč odvolací soud nepovažoval nárok za opodstatněný, však vedle řešení této otázky spočívá též na závěru, že žalobci vůbec újma nevznikla, neboť i v případě úspěchu odpůrčí žaloby by se získané prostředky staly součástí konkursní podstaty, takže tu není žádná újma, která by se měla odškodňovat. Nevznáší-li dovolatel konkrétní námitky proti posouzení otázky (pro rozhodnutí soudu klíčové) významu řízení o odpůrčí žalobě, jeho dopadu do jeho sféry a potažmo vzniku odškodnitelné újmy, je zřejmé, že ani jím předkládané odlišné řešení otázky přerušení řízení nemůže přinést do jeho poměrů příznivý závěr [srov. u snesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, publikované pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle nějž spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé].
Pak tedy není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo z hlediska dovoláním vymezené otázky ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř., dovolání proto není podle těchto ustanovení přípustné, a Nejvyšší soud je tudíž odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu