ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.3920.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 3920/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce B. V. , zastoupeného JUDr. Klárou Mottlovou, advokátkou se sídlem v Praze 9, Trojmezní 22, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 184/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. dubna 2009, č. j. 20 Co 493/2008-50, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 4. 2009, č. j. 20 Co 493/2008-50, k odvolání žalobce potvrdil rozsudek ze dne 12. 6. 2008, č. j. 26 C 184/2007-29, jímž Obvodní soud pro Prahu 2 zamítl žalobu na zaplacení 50.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ve shodě s ním dovodil, že není opodstatněn nárok žalobce na přiměřené zadostiučinění za nemateriální újmu vyvolanou délkou soudního řízení, vedeného u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 10 C 786/95, které skončilo právní mocí rozhodnutí dovolacího soudu dne 9. 11. 2004; vzhledem k přechodnému ustanovení čl. II. zákona č. 160/2006 Sb., kterým se mění zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále též jen „zákon“) je totiž v dané věci vyloučena možnost pravé zpětné účinnosti novelizovaného ustanovení §31a zákona a tedy i možnost odškodnění imateriální újmy, neboť před nabytím účinnosti novely zákona žalobci uplynula promlčecí doba ve smyslu §32 odst. 3 zákona.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá nesprávnost aplikace přechodného ustanovení s tím, že soud jednak nepřihlédl k podané stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva ve Štrasburku (dále též jen „ESLP“), čímž se promlčecí doba prodlužuje na jeden rok od účinnosti zákona č. 160/2006 Sb., jednak nezohlednil šestiměsíční stavení běhu promlčecí doby po dobu předběžného projednání nároku u příslušného ústředního orgánu podle §35 zákona. Navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo zrušeno spolu s rozhodnutím soudu prvního stupně a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 21. 5. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Při posouzení, zda má napadené rozhodnutí zásadní význam pro soudní praxi, je přitom dovolací soud vázán vymezením důvodů dovolání (srov. §242 odst. 3 věty první o.s.ř.).
Odvolací soud v souladu se zákonem i dosavadní judikaturou (srov. zejména r ozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 198/2007, publikovaný pod číslem 111/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) před aplikací §31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. na nárok vzniklý před účinností tohoto ustanovení řešil (i bez vznesení námitky promlčení, neboť tato okolnost je součástí skutkové podstaty normy) jako otázku předběžnou, zda nárok na náhradu této újmy nebyl promlčen; jde totiž o stanovení předpokladů, za nichž lze právní normu vůbec použít a podle ní postupovat. Z toho plyne, že je přitom pojmově vyloučeno přihlížet k ustanovení §35 zákona, podle nějž se jinak běh promlčecí doby staví po dobu, kdy byl nárok skutečně předběžně projednáván u ústředního orgánu; přechodné ustanovení s jeho použitím nepočítá, ostatně u nároku, který se konstituuje zpětně, není možné vyžadovat, aby jej poškozený již před jeho vznikem předběžně uplatnil. Významná není ani tvrzená (žalobcem nedoložená) okolnost, že podal stížnost k ESLP, neboť v takovém případě by se nárok promlčel podle výslovné dikce zákona k 27. 4. 2007, zatímco žaloba byla podána dne 16. 7. 2007.
Je tedy zřejmé, že z pohledu dovolatelem předložených právních otázek nelze napadenému rozhodnutí připisovat zásadní právní význam [§237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř.] a že tedy jeho dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. července 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu