ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4014.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4014/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobkyně JUDr. M. Ch., LL.M. , , proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 30.000.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 98/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2010, č.j. 28 Co 57/2010-54, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. 9. 2009, č.j. 27 C 98/2008-43, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2010, č.j. 28 Co 57/2010-54, se odmítá.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 25. 9. 2009, č.j. 27 C 98/2008-43, odmítl žalobu ze dne 26. 5. 2008 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobkyně se domáhala zaplacení 30.000.000,- Kč s tím, že dne 23. 11. 2007 bezvýsledně uplatnila u Ministerstva spravedlnosti nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem a úmyslnými trestnými činy Mgr. E.Š., pracovnice Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti. Žaloba obsahovala popis jednání řady osob, převážně příslušníků Policie ČR a pracovníků Okresního státního zastupitelství a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jímž mělo dojít k „rozsáhlému pošpinění dobrého jména a dobré pověsti všech spoluvlastníků, ale i pověsti žalobkyně v celé republice“. Žalobkyni byla navíc způsobena újma v souvislosti s výběrovým řízením do funkce justičního čekatele v roce 2001, které bylo vyjmenovanými osobami zmanipulováno a žalobkyně v něm neuspěla. Matka žalobkyně pak měla být „nepřímo zavražděna“ a zemřela na následky tří brutálních napadení. Podle ustanovení §43 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) vyzval soud prvního stupně usnesením ze dne 26. 5. 2009, č.j. 27 C 98/2008-33, žalobkyni, aby odstranila vady žaloby spočívající v její neurčitosti, zejména aby požadovanou částku upřesnila co do výše, neboť kromě 30.000.000,- Kč v žalobě zmiňuje i 700.000,- Kč, aby specifikovala svůj nárok, tj. uvedla, zda se domáhá náhrady škody či přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, a konkretizovala skutečnosti, jež měly za následek vznik škody právě ve vztahu k její osobě (tj. časově a místně specifikované jednání konkrétního subjektu, jež vedlo ke vzniku skutečné škody – úbytku majetku žalobkyně, či ušlému zisku, popřípadě specifikace práv žalobkyně, do nichž bylo neoprávněně zasaženo, kdy, kým, jak a s jakými následky); soud žalobkyni poučil o následcích nevyhovění výzvě. Na výzvu žalobkyně reagovala podáním ze dne 30. 6. 2009, v němž vylíčila rodinnou historii, zejména politické pronásledování svých rodičů v osmdesátých letech 20. století, znovu připomněla, že byla diskriminována ve výběrovém řízení do funkce justičního čekatele, a popsala nezákonné jednání, jehož se měla dopouštět Mgr. Š.. Obvodní soud dospěl k závěru, že žalobkyně neodstranila vady žaloby ve smyslu jeho výzvy, a proto žalobu podle §43 odst. 2 o. s. ř. odmítl.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 2. 2010, č.j. 28 Co 57/2010-54, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zcela správně vyzval žalobkyni k doplnění žaloby tak, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout. Žaloba však ani po doplnění neobsahuje vylíčení rozhodných skutečností takovým způsobem, aby bylo možno jednoznačně individualizovat žalobní nárok po skutkové stránce. Dle odvolacího soudu se žalobkyně zřejmě domáhá náhrady majetkové a nemajetkové újmy v souvislosti s trestním řízením, které bylo vedeno proti jejímu bratrovi; žalobkyně však nebyla účastníkem tohoto řízení, proto nelze dovodit jakýkoliv nárok, který by z něj pro ni mohl vyplývat.
Usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně, napadla v celém rozsahu žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř., co do dovolacího důvodu výslovně odkazuje na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. Dovolatelka vytýká soudům obou stupňů, že v záhlaví svých usnesení neuvedly „druhou žalovanou stranu“. Uvádí, že celým řízením bylo od samého jeho počátku nezákonně manipulováno. Popisuje činnost státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti a dalších členů „provinční uhersko-hradišťské policejní a justiční mafie“, jíž považuje za nezákonnou. Zdůrazňuje, že závažným poškozením dobré pověsti, cti, vážnosti, lidské důstojnosti matky dovolatelky, došlo současně k velmi závažnému zásahu do pověsti dovolatelky. Opětovně poukazuje na „zmanipulované“ výběrové řízení do funkce justičního čekatele, v němž neuspěla. Dle dovolatelky soudy porušily čl. 6/1 Úmluvy, když jí odepřely právo na soudní ochranu; dovolatelka se cítí být politicky diskriminována. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (§236 odst. 1 o.s.ř.). Usnesení soudu prvního stupně, které bylo rovněž dovoláním napadeno, však za rozhodnutí odvolacího soudu pokládat nelze; ostatně dovolatelka to v dovolání ani nezpochybnila. Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání. Občanský soudní řád ani neupravil funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je přitom neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, jenž je důvodem pro jeho zastavení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné pod č. 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nejvyšší soud proto řízení o dovolání proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.). Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání proti usnesení odvolacího soudu bylo podáno včas, účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), která má právnické vzdělání [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.], směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. je dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby), přípustné, avšak obdobně platí ustanovení §237 odst. 1 a 3 o. s. ř., tzn. že nejde-li o otevřeně či skrytě diformní rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. a/ nebo b/ o. s. ř.), je předpokladem přípustnosti dovolání zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Neobsahuje-li žaloba všechny požadované náležitosti (§79 odst. 1 o. s. ř.), předseda senátu usnesením vyzve žalobce, aby žalobu opravil nebo doplnil, určí mu k tomu lhůtu a poučí ho, jak je třeba opravu nebo doplnění provést (§43 odst. 1 o. s. ř.). Není-li přes výzvu předsedy senátu žaloba řádně opravena nebo doplněna a v řízení nelze pro tento nedostatek pokračovat, soud usnesením žalobu odmítne, jestliže byl žalobce o tomto následku poučen (§43 odst. 2 o. s. ř.).
Nedostatek náležitostí žaloby brání jejímu věcnému projednání a pokračování v řízení, neobsahuje-li vylíčení rozhodujících skutečností, nebo je-li vylíčení těchto skutečností natolik neúplné, neurčité, nebo nesrozumitelné, že nelze bez dalšího stanovit, jaký skutek má být předmětem řízení, nebo je-li mezi tvrzenými skutečnostmi a žalobním petitem logický rozpor (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Žalobní petit musí být přesný, určitý a srozumitelný, což předpokládá, že žalobce v dostatečné míře uvede, čeho se žalobou domáhá, tedy přesně a jednoznačně označí povinnost, která má být žalovanému uložena rozhodnutím soudu. Požaduje-li žalobce peněžité plnění, musí být jasně a přesně udána peněžitá částka, kterou požaduje. Žalobce může rovněž požadovat, aby bylo rozhodnuto o více peněžitých nárocích (např. na náhradu škody) se samostatným skutkovým základem (jde o tzv. objektivní kumulaci nároků). I v takovém případě musí žalobce v žalobě uvést ohledně jednotlivých uplatněných nároků skutečnosti, kterými u těchto nároků vylíčí skutek (skutkový děj), a rovněž uvést peněžitou částku, kterou z titulu každého jednotlivého nároku požaduje zaplatit. Pokud tak neučiní, nemůže soud jednat o věci samé. (Srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1310/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, sv. 27, pod C 2261).
Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že z podání žalobkyně nevyplývá, z čeho žalobkyně dovozuje svůj nárok na zaplacení částky 30.000.000 Kč, zda další v žalobě uvedená částka 700.000 Kč, jíž žalobkyně specifikuje jako náhradu za majetkovou újmu, je součástí uvedeného žalobního nároku nebo se jedná o další nárok, odškodnění jaké konkrétní újmy žalobkyně požaduje a jaké okolnosti ke vzniku této újmy žalobkyně došlo.
Jestliže žalobkyně po výzvě soudu prvního stupně žalobu sice doplnila, avšak nedostatečně a soudy obou stupňů dospěly k závěru, že žaloba nadále nesplňuje náležitosti stanovené v §79 odst. 1 o. s. ř., tj. ani po několikerém doplnění žaloby není zřejmé, v čem konkrétně mělo spočívat protiprávní jednání žalovaných a jaká konkrétní škoda měla v jeho důsledku žalobkyni vzniknout, resp. z jakých dílčích nároků sestává celková žalobkyní požadovaná částka, znamená to, že skutek nebyl vymezen, postup soudu prvního stupně, který žalobu odmítl, ani postup odvolacího soudu, jenž jeho rozhodnutí potvrdil, nelze považovat za odporující ustálené soudní praxi a rozhodnutí odvolacího soudu nelze z pohledu námitek vznesených v dovolání mít za zásadně právně významné.
Namítá-li dovolatelka porušení ústavního práva na soudní ochranu, lze poukázat na ustálenou rozhodovací praxi Ústavního soudu, jenž odmítnutí podání, které není pro vady způsobilé věcného projednání a nebylo přes poskytnuté poučení účastníkem řízení opraveno či doplněno, shledává plně ústavně konformním (srov. např. usnesení I. ÚS 2032/10, II. ÚS 2749/09, III. ÚS 388/05, IV. ÚS 1162/08).
K námitkám, jimiž dovolatelka prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká vady řízení, aniž by je blíže specifikovala, dovolací soud nepřihlížel. Jednak vázanost dovolacího soudu dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.) vyžaduje, aby tyto důvody byly řádně konkretizovány, jednak jsou vady řízení jako dovolací důvod u dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (i v případě jeho obdobného užití) výslovně vyloučeny (§237 odst. 3 in fine o. s. ř.). Dovolací soud sice k vadám řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [stejně jako k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř.] přihlíží, i když nebyly v dovolání uplatněny, avšak pouze je-li dovolání již jinak přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Žalobkyně v žalobě označila žalovaného takto: „1) ČR-Ministerstvo spravedlnosti ČR, Vyšehradská 16, 128 10 Praha 2“ a „2) ČR-Okresní státní zastupitelství Uherské Hradiště, se sídlem Velehradská tř. 1217, 686 69 Uherské Hradiště“. Podle závěrů ustálené judikatury za stát může před soudem vystupovat ve věci týkající se jednoho nároku jen jedna jeho organizační složka (srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2003, sp. zn. 21 Co 595/2003, uveřejněné v časopise Soudní rozhledy 6/2005, pod č. 72) a označil-li žalobce organizační složku, která nebyla příslušná za stát jednat, nešlo o vadu podání ani o nedostatek podmínky řízení; soud je povinen z úřední povinnosti správnou organizační složku zjistit a začít s ní jednat, aniž by o tom vydával zvláštní usnesení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 67/2004, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2724). Je-li žalovaným jediný subjekt způsobilý být účastníkem řízení – Česká republika a jednaly-li soudy obou stupňů s Ministerstvem spravedlnosti jako s organizační složkou státu, o níž usoudily, že je oprávněna za stát před soudem vystupovat, a tomu odpovídajícím způsobem označily žalovaného ve svých usneseních, není důvodná námitka dovolatelky, že soudy obou stupňů neuvedly v záhlaví svých usnesení „druhou žalovanou stranu“.
Přípustnost dovolání proti výroku o nákladech řízení nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jelikož ze shora uvedených důvodů dovolání proti usnesení odvolacího soudu není přípustné, Nejvyšší soud je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobkyni právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. února 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu