ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4047.2009.2
sp. zn. 25 Cdo 4047/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce Mgr. M. Š. , proti žalovaným 1) JUDr. Miroslavu Hauerlandovi , soudnímu exekutorovi, se sídlem Praha 5, Zborovská 1222/3, 2) České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o zadostiučinění za nemajetkovou újmu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 17/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co 611/2008-117, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co 611/2008-117, se ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci 25.000,- Kč, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení , zrušuje a v tomto rozsahu se věc vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Pokud byl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napaden ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaslat žalobci písemnou omluvu, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení , dovolání se v tomto rozsahu zamítá .
III. Pokud byl rozsudek Městského soudu v Praze dovoláním napaden ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci 15.000,- Kč, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení , dovolání se v tomto rozsahu odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem pro zmeškání ze dne 21. 10. 2008, č.j. 25 C 17/2008-98, rozhodl o zastavení řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným, jakož i o tom, že ve vztahu mezi těmito účastníky nemá žádný z nich právo na náhradu nákladů řízení, dále uložil druhému žalovanému povinnost do tří dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci 25.000,- Kč a 15.000,- Kč a zaslat mu písemnou omluvu. O nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhým žalovaným rozhodl tak, že žádný z těchto účastníků nemá právo na jejich náhradu. Soud prvního stupně zcela vyhověl žalobě, kterou se žalobce (po jejím částečném zpětvzetí ve vztahu k prvnímu žalovanému) domáhal na druhé žalované zaplacení částky 25.000,- Kč z titulu zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu vznikla v souvislosti s průtahy, kterých se dopustil první žalovaný (soudní exekutor) v rámci exekuce nařízené k návrhu žalobce usnesením Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 1. 2006, č.j. 36 Nc 11419/2005-4, a dále zaplacení částky 15.000,- Kč a zaslání písemné omluvy, a to v souvislosti s tím, že dne 9. 1. 2007 byl jeho vstup do budovy Městského soudu v Praze neoprávněně podmiňován tím, aby příslušníkům justiční stráže odevzdal do úschovy videokameru, kterou měl u sebe, a aby strpěl nezákonné zjišťování své totožnosti. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že byly splněny předpoklady pro postup podle §153b odst. 1 o. s. ř., který upravuje podmínky, za nichž lze o žalobě rozhodnout rozsudkem pro zmeškání, když žalobce, jenž se na rozdíl od řádně předvolané druhé žalované dostavil k soudem nařízenému prvnímu jednání, které se ve věci konalo, takovýto postup navrhl. V této souvislosti soud prvního stupně poukázal na skutečnost, že předvolání k prvnímu jednání ve věci, jehož obsahem bylo též poučení o možnosti vydání rozsudku pro zmeškání, bylo do vlastních rukou druhé žalované doručeno dne 9. 7. 2008, tj. více než deset dnů před jednáním. Soud prvního stupně pokládal tvrzení žalobce o skutkových okolnostech za nesporná a na jejich základě rozhodl.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. 3. 2009, č.j. 35 Co 611/2008-117, odvolání druhé žalované proti výroku o zastavení řízení a výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a prvním žalovaným odmítl a ve vyhovujících výrocích o věci samé a ve výroku o nákladech řízení ve vztahu mezi žalobcem a druhou žalovanou rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že nebyly splněny procesní podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání, a to jednak z důvodu neurčitosti žalobního návrhu, jímž se žalobce domáhal stanovení povinnosti druhé žalované zaslat mu písemnou omluvu, a též proto, že žalobce nenavrhl při jednání soudu prvního stupně dne 21. 10. 2008 vydání rozsudku pro zmeškání, a tudíž soud prvního stupně shora uvedeným způsobem postupovat nemohl. Odvolací soud též uvedl, že se z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně nepodává úvaha, jež by vycházela z aplikace konkrétní hmotněprávní normy na žalobcem vylíčený skutkový stav věci.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání (doplněné podáními ze dne 30. 6. 2009 a 26. 5. 2010), jehož přípustnost dovodil z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost spatřuje v dovolacích důvodech vymezených v §241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř. Odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované pod R 38/1998, podle něhož je přípustné dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým byl změněn rozsudek pro zmeškání vydaný soudem prvního stupně, neboť jde o rozhodnutí obsahově měnící. V postupu odvolacího soudu shledává pochybení, neboť odvolací soud překročil meze odvolacího přezkumu vymezené ustanovením §205b o. s. ř. Dovolatel též namítá, že v případě neurčitosti části výroku rozsudku soudu prvního stupně měl odvolací soud zrušit pouze část tohoto výroku týkající se předmětné omluvy. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání proto, že žalobce vydání takového rozsudku při jednání soudu nenavrhl. V této souvislosti odkazuje dovolatel na usnesení soudu prvního stupně ze dne 21. 5. 2009, č.j. 25 C 17/2008-125, který vyhověl návrhu dovolatele na opravu a doplnění protokolu o jednání v tom směru, že rozsudek pro zmeškání byl vydán na návrh žalobce. Dovolatel označuje napadené usnesení za překvapivé a přepjatě formalistické a odkazuje v tomto směru na judikaturu Ústavního soudu. Navrhuje, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu ve výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a vrácení věci k dalšímu řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené usnesení bylo vydáno dne 19. 3. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 - srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení s právnickým vzděláním [§241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.] se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §237 odst. 1 o.s.ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,
a/ jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,
b/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení), proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,
c/ jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Ačkoliv odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně jedním výrokem, rozhodnuto bylo o více samostatných nárocích odvíjejících se od odlišného skutkového základu. Žalobce požadoval (vedle omluvy) na náhradě nemajetkové újmy zaplacení částek 25.000,- Kč (za průtahy v exekučním řízení) a 15.000,- Kč (za omezení osobní svobody při vstupu do budovy Městského soudu v Praze dne 9. 1. 2007). Jde tak o dva samostatné nároky, a přípustnost dovolání je proto třeba zkoumat ve vztahu ke každému z nich samostatně bez ohledu na to, že byly uplatněny v jednom řízení a že o nich bylo rozhodnuto jedním rozhodnutím. Jestliže tedy rozsudkem odvolacího soudu bylo rozhodnuto o částce 15.000,- Kč, tj. o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti této části výroku vyloučena ustanovením §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, a Nejvyšší soud je proto v tomto rozsahu podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Dovolateli lze přisvědčit v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž na základě závěru, že podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání nebyly splněny, byl zrušen rozsudek soudu prvního stupně a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení, je rozhodnutím obsahově měnícím, a přípustnost dovolání proti němu je nutno posuzovat podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 877/96, publikovaný pod č. 38/1998 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a též obdobné věci se týkající usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1109/2004).
Dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu, jímž zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, kterým bylo uloženo druhé žalované zaplatit žalobci 25.000,- Kč a zaslat mu písemnou omluvu, a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení , je tedy podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §153b odst. 1 o. s. ř. zmešká-li žalovaný, kterému byly řádně doručeny do jeho vlastních rukou (§45b) žaloba a předvolání k jednání nejméně deset dnů a ve věcech uvedených v §118b nejméně třicet dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, a který byl o následcích nedostavení se poučen, bez důvodné a včasné omluvy první jednání, které se ve věci konalo, a navrhne-li to žalobce, který se dostavil k jednání, pokládají se tvrzení žalobce obsažená v žalobě o skutkových okolnostech, týkající se sporu, za nesporná a na tomto základě může soud rozhodnout o žalobě rozsudkem pro zmeškání.
Vycházel-li odvolací soud z obsahu protokolu o jednání ze dne 21. 10. 2008 (č.l. 96), v němž nebylo uvedeno, že žalobce navrhl vydání rozsudku pro zmeškání, avšak následně byl pravomocným usnesením soudu prvního stupně výše uvedený protokol doplněn o větu, že „žalobce přednáší žalobu shodně jako na č.l. 1 a 2 a navrhuje vynesení rozsudku pro zmeškání“, pak závěr odvolacího soudu, že pro chybějící návrh žalobce nebyly splněny zákonné předpoklady vydání rozsudku pro zmeškání, nemůže obstát.
Podle ustanovení §205b o. s. ř. u odvolání proti rozsudku pro uznání nebo rozsudku pro zmeškání jsou odvolacím důvodem jen vady uvedené v §205 odst. 2 písm. a) a skutečnosti nebo důkazy, jimiž má být prokázáno, že nebyly splněny předpoklady pro jejich vydání (§153a, 153b).
Z ustanovení §205b o. s. ř. vyplývá, že odvolací soud může správnost rozsudku pro zmeškání zkoumat pouze z hlediska odvolacích důvodů v tomto ustanovení uvedených. Okolnost, že v rozsudku soudu prvního stupně absentuje úvaha o aplikaci konkrétní hmotněprávní normy na žalobcem vylíčený skutkový stav věci, mezi taxativně vymezené odvolací důvody nepatří, proto nemohla být důvodem ke zrušení rozsudku pro zmeškání a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobní petit musí být určitý a srozumitelný (§43 odst. 1 a §79 odst. 1 o. s. ř.). Je to nutné z důvodu, že soud musí zcela přesně vědět, o čem má jednat a rozhodnout, neboť soud zásadně nemůže účastníkům přiznat jiná práva a uložit jim jiné povinnosti, než jsou navrhovány (§153 odst. 2 věta první o. s. ř.). Výjimkou z tohoto pravidla jsou případy, kdy řízení mohlo být zahájeno i bez návrhu, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky (§153 odst. 2 věta druhá o. s. ř.); o takový případ však v dané věci nejde.
Požadavek určitosti žalobního petitu a vázanosti soudu tímto žalobním petitem se podle ustálené judikatury vztahuje i na případy, kdy právní předpis umožňuje domáhat se přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě omluvy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2006, sp. zn. 32 Cdo 511/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2005, sp. zn. 30 Cdo 2600/2004). Pokud soud shledá, že navržená forma morálního zadostiučinění není přiměřená, pak není-li žaloba odpovídajícím způsobem upravena, žalobu na přiznání navržené formy morálního zadostiučinění zamítne (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 1. 2006, sp. zn. 30 Cdo 895/2005, uveřejněný v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu – dále jen „Soubor“ – pod C 4082).
Petit žaloby v části požadující omluvu, tak jak byl žalobcem navržen (žalobce se domáhal, aby „druhé žalované byla uložena povinnost … zaslat mu písemnou omluvu“), nesplňuje požadavek určitosti. Za tohoto stavu bylo povinností soudu prvního stupně, aby postupem podle §43 odst. 1 o. s. ř. se pokusil tento nedostatek odstranit. Pokud tak soud prvního stupně neučinil a vydal rozsudek pro zmeškání o celém předmětu řízení, je závěr odvolacího soudu o nesplnění předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání v části týkající se omluvy správný.
Žalobci je však nutno přisvědčit, pokud vytýká odvolacímu soudu, že měl náležitosti žaloby posoudit odděleně ve vztahu ke každému ze samostatných nároků žalobou uplatněných. Kdyby tak učinil, musel by dospět k závěru, že neurčitost žalobního návrhu se týká jen té jeho části, jíž se žalobce domáhal písemné omluvy (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. 29 Odo 421/2002, uveřejněné v Souboru pod C 1465). Ta část žalobního návrhu, v níž se žalobce domáhá zaplacení 25.000,- Kč, však nedostatkem určitosti netrpěla.
Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soud je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný v části týkající se výroku o povinnosti druhé žalované zaslat žalobci písemnou omluvu, v tomto rozsahu proto Nejvyšší soud dovolání žalobce podle 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl. Naproti tomu v části týkající se výroku o povinnosti druhé žalované zaplatit žalobci 25.000,- Kč je dovolání důvodné, a proto Nejvyšší soud v tomto rozsahu rozhodnutí odvolacího soudu podle §243b odst. 2 části věty za středníkem a §243b odst. 3 věty první o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Protože tímto rozhodnutím dovolacího soudu se řízení o věci nekončí, bude rozhodnuto o náhradě nákladů řízení včetně řízení dovolacího v konečném rozhodnutí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu