ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4272.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 4272/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce T. P. , zastoupeného Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem Karviná – Fryštát, Karola Śliwky 34, proti žalovaným 1) České kanceláři pojistitelů , IČO 70099618, se sídlem Praha 4, Na Pankráci 1724/129, zastoupené Českou pojišťovnou, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, s adresou pro doručování: Praha 4, Na Pankráci 1720/123, a 2) J. J. , o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 17 C 269/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 1. 2010, č.j. 56 Co 114/2009-236, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č.j. 17 C 269/2001-201, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 9. 2009, č.j. 17 C 269/2001-226, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky 358.530,80 Kč s 8,5% ročním úrokem z prodlení za dobu od 31. 10. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 8. 6. 1996 žalobce cestoval jako spolujezdec vozidlem, které řídil druhý žalovaný. Ten na území České republiky způsobil vozidlem dopravní nehodu, při které utrpěl žalobce četná poranění s následným léčením od 8. 6. 1996 do 31. 12. 1997 a od 1. 1. 1998 byl žalobci přiznán invalidní důchod. Druhý žalovaný byl za trestný čin ublížení na zdraví a ohrožení pod vlivem návykové látky pravomocně odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 1997, č.j. 6T 65/97-108. Žalobce uplatnil nárok na náhradu škody z titulu bolestného ve výši 36.000,- Kč, ztížení společenského uplatnění v částce 84.000,- Kč, náhrady za ztrátu na výdělku za dobu pracovní neschopnosti od 8. 6. 1996 do 31. 12. 1997 v částce 15.975,90 Zł a náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti v podobě renty za období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008 v částce 831,16 Zł měsíčně. Součet všech uvedených nároků žalobce při použití středního kurzu měn Kč a polského zlotého činil v souhrnu částku 358.530,80 Kč. Na základě zjištěného skutkového stavu soud dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a to ve vztahu k první žalované (dále jen „žalovaná“) z důvodu nedostatku její pasivní věcné legitimace a ve vztahu k druhému žalovanému (dále jen „žalovaný“) z důvodu promlčení nároku. Nedostatek pasivní věcné legitimace žalované soud dovodil z §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., o zákonném pojištění za škodu způsobenou provozem motorového vozidla, z něhož nevyplývá přímý nárok žalobce jako poškozeného na plnění proti pojišťovně a zůstává pouze jeho přímý nárok proti žalovanému jako skutečnému viníkovi.
Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 15. 1. 2010, č.j. 56 Co 114/2009-236, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o věci samé a o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že nelze žádný z uplatněných dílčích nároků na náhradu škody žalobci přiznat, neboť námitka promlčení je důvodná. Odvolací soud dále odkázal na judikaturu Nejvyššího soudu, z níž plyne, že ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky č. 492/1991 Sb., ve znění platném k datu pojistné události, nezakotvilo samostatné právo poškozeného proti pojišťovně na výplatu plnění, které je pojišťovna povinna nahradit za pojištěného. Soud uvedl, že nezbytným předpokladem povinnosti pojišťovny plnit poškozenému za pojištěného je, že pojištěný za škodu v určitém rozsahu a výši odpovídá, tj. bylo již vydáno pravomocné rozhodnutí proti škůdci a jeho odpovědnosti za škodu, či mezi pojistitelem a poškozeným byla uzavřena dohoda o výši odškodnění. Nebyla-li odpovědnost škůdce doložena a chybí dohoda pojišťovny s poškozeným, přímý nárok proti pojišťovně poškozený nemá. Soud uzavřel, že pojišťovna není za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovědná, neboť pasivně legitimovaným subjektem je škůdce.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve vztahu k žalované podal žalobce dovolání, které považuje za přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam spatřuje v posouzení otázky pasivní věcné legitimace žalované. Dovolatel namítá, že povinnost žalované plnit je v daném případě vázána na kumulativní splnění dvou podmínek, a to písemné odmítnutí plnit a skončení šetření nutného ke zjištění povinnosti plnit. Má za to, že šetření může skončit i tím, že pojišťovna sama toto šetření za skončené prohlásí, aniž by byla uzavřena dohoda s poškozeným, nebo tím, že objektivně nastane okamžik, kdy pojišťovna má k dispozici veškeré podklady pro posouzení nároku na plnění a pro výpočet výše škody. V daném případě měla podle dovolatele pojišťovna minimálně v průběhu soudního řízení k dispozici veškeré podkladové materiály pro závěr, že žalobci vznikl nárok na náhradu škody v konkrétní výši. Uplynutím patnáctého dne od této objektivizace vznikla také žalované povinnost plnit a žalovaná se stala pasivně legitimovanou ve sporu. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
První žalovaná se ve vyjádření k dovolání žalobce plně ztotožnila s právním posouzením věci soudy nižších instancí a navrhla, aby dovolací soud dovolání žalobce zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jenž byl současně jeho prvním rozhodnutím v dané věci, se řídí ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Podle tohoto ustanovení může být dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek zásadního významu.
Rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky č. 492/1991 Sb. ve znění účinném ke dni 8. 6. 1996 (dále jen „vyhláška“) je pojišťovna povinna plnit do 15 dnů po skončení šetření nutného ke zjištění její povinnosti plnit nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Šetření bylo skončeno, jakmile se pojišťovna s poškozeným dohodla o výši náhrady škody. Podle odst. 2 tohoto ustanovení dnem, kdy pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu nebo její část, může poškozený uplatnit své nároky i proti pojišťovně u příslušného soudu.
V ustanovení §9 odst. 1 vyhlášky byla stanovena doba splatnosti plnění pojistitele v závislosti na skončení šetření nebo na obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody. Ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky navazovalo na odstavec 1 a pro případ, že po skončení šetření nebo po obdržení pravomocného rozhodnutí o výši náhrady škody pojišťovna písemně odmítla poškozenému nahradit škodu v rozsahu, v jakém za ni pojištěný škůdce odpovídá, dávalo poškozenému oprávnění uplatnit u soudu vedle nároku na náhradu škody proti škůdci, který mu odpovídá za škodu, i nárok proti pojistiteli škůdce, aby za svého pojištěného nahradil poškozenému jím prokázané nároky na náhradu škody. Jestliže podmínky ustanovení §9 odst. 2 vyhlášky v návaznosti na odst. 1 byly splněny, vznikl poškozenému - kromě nároku z titulu náhrady škody proti škůdci - i nárok proti jeho pojistiteli podle §9 odst. 2 vyhlášky. Dokud nebylo vydáno pravomocné rozhodnutí o tom, v jakém rozsahu škůdce za škodu odpovídá, ani nebylo dosaženo dohody mezi pojistitelem a poškozeným o tom, v jaké výši mu pojišťovna za svého pojištěného škodu uhradí, nejsou dány podmínky, za kterých by žalobci (poškozenému) vznikl přímý nárok na plnění proti pojišťovně podle §9 odst. 2 vyhlášky, který by mohl být uplatněn samostatnou žalobou proti pojišťovně.
Uvedený právní názor je v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudky ze dne 7. 6. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1094/98, ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 499/2002, jakož i rozsudek ze dne 30. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1277/2003, publikovaný pod č. 51/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V posuzovaném případě z výsledků řízení nevyplývá, že byla uzavřena dohoda mezi pojišťovnou a poškozeným o výši náhrady škody ani že bylo vydáno pravomocné rozhodnutí soudu, jímž by žalobci byla přiznána náhrada škody proti škůdci. Je tedy zřejmé, že v daném případě přímý nárok žalobce na plnění proti žalované nevznikl, a žalovaná tak není v tomto sporu pasivně legitimována.
Odvolací soud posoudil po právní stránce předmětný spor v souladu s výše uvedenými závěry, a proto dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. června 2011 JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu