ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4418.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4418/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce Ing. Š. S. , zastoupeného JUDr. Bedri Tomáškem, advokátem se sídlem v Kolíně, Politických vězňů 27, proti žalovanému J. B., o vydání věcí, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 7 C 562/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 6. 11. 2007, č.j. 31 Co 390/2007-247, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Kolíně rozsudkem ze dne 12. 4. 2006, č. j. 7 C 562/2002-196, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 5. 2007, č. j. 7 C 562/2002-229, zamítl žalobu na vydání movitých věcí ve výroku rozsudku specifikovaných, eventuálně na zaplacení náhrady škody odpovídající jejich ceně v částce 360.990,- Kč a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 11. 2007, č. j. 31 Co 390/2007-247, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvého stupně vyšel ze skutkových zjištění, že žalobce byl původním vlastníkem nemovitosti č. p. 1 ve Vítězově, ve které se nacházely jeho věci, jejichž vydání se v tomto řízení domáhal. Dne 7. 10. 1999 byl na majetek žalobce prohlášen konkurs a konkursní soud udělil správci konkursní podstaty souhlas s prodejem předmětné nemovitosti a některých movitých věcí mimo dražbu. Další věci nacházející se v předmětné nemovitosti byly vyloučeny z konkursní podstaty z důvodu jejich neprodejnosti. Správce konkursní podstaty nemovitost č. p. 1 ve Vítězově prodal v srpnu 2001 žalovanému, který poté vyzýval opakovaně žalobce k jejímu vyklizení, avšak marně. Žalovaný proto movité věci přemístil do přilehlých prostor nemovitosti a klíč od nich předal žalobci. Žalobce si věci od žalovaného nikdy nepřevzal, trval na tom, aby při jejich přebírání byla provedena inventarizace za přítomnosti žalovaného, příp. jeho zástupce, což žalovaný odmítl. Vzhledem k tomu, že žalovaný již není od roku 2004 vlastníkem nemovitosti, kde byly věci uloženy, a předmětné věci ani nemá ve svém držení, dospěl odvolací soud k závěru, že nárok žalobce na vydání věcí dle §126 odst. 1 obč. zák. nemůže být důvodný. Odpovědnost žalovaného za škodu dle §420 obč. zák. nebyla shledána, jelikož žalovaný neporušil žádnou právní povinnost, absentuje také příčinná souvislost mezi eventuálním vznikem škody a jednáním žalovaného. Soud tedy uzavřel, že nebyly splněny předpoklady pro vznik odpovědnosti žalovaného za ztrátu věcí, popř. si žalobce sám způsobil škodu na předmětných věcech, neboť je ani přes výzvy žalovaného z jeho nemovitosti nevyklidil. Dodal, že žalobce by měl právo domáhat se vydání, popř. náhrady škody toliko ve vztahu ke svým osobním věcem a k těm, které byly vyloučeny z konkursní podstaty, nikoli ke všem věcem, které do žaloby zahrnul.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení nároku na náhradu škody [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za zásadně právně významnou považuje otázku, podle jakého ustanovení občanského zákoníku se bude řídit odpovědnost žalovaného za vznik škody. Nesouhlasí se závěrem napadeného rozhodnutí ohledně odpovědnosti žalovaného dle §420 obč. zák. a namítá, že žalovaný odpovídá za škodu na jeho věcech dle §421 obč. zák. Žalovaný totiž věci bez souhlasu žalobce přemístil z nemovitosti do přilehlých prostor, tím je převzal a podle §421 obč. zák. odpovídá za jejich poškození, ztrátu nebo zničení. Protože nový vlastník nemovitosti ji od žalovaného převzal bez věcí žalobce, je dána odpovědnost žalovaného za ztrátu věcí. Domáhal se proto zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné a navrhl jeho odmítnutí. Uvedl, že soudy dospěly ke správným závěrům. Zdůraznil, že neporušil žádnou právní povinnost, a proto je přesvědčen, že nepřichází v úvahu odpovědnost dle §420 obč. zák. a ani dle §421 obč. zák., jelikož věci od žalobce nepřevzal k plnění závazku, a není tedy odpovědný za jejich poškození, ztrátu nebo zničení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 6. 11. 2007, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
V daném případě potvrdil odvolací soud rozsudek soudu prvého stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí, a proto může být dovolání proti jeho rozsudku přípustné pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. za podmínky, že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá.
Otázka předložená k posouzení dovolacímu soudu není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
V případě, kdy nemůže dojít k vrácení věcí vlastníku proto, že žalovaný jíž nemá požadované věci v držení, nastupuje obecná odpovědnost za škodu dle §420 obč. zák. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1232/2001). Předpokladem pro vznik odpovědnosti dle §421 obč. zák. je převzetí věci, která byla následně poškozena nebo zničena, za účelem splnění závazku ze strany odpovědného subjektu, tj. musí být prokázána existence smluvního závazkového vztahu mezi poškozeným a odpovědným subjektem jako důvod předání věci. V posuzované věci žádný takový vztah mezi žalobcem a žalovaným nevznikl.
Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné[§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Z toho důvodu Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 23. února 2011
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu