ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4441.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4441/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Bc. V. R., proti žalované M. Š., zastoupené JUDr. Janou Krylovou, advokátkou se sídlem Příbram, Háje 208, o 72.269,18 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 18 C 392/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích ze dne 18. 6. 2009, č. j. 23 Co 18/2009-140, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 14. 10. 2008, č. j. 18 C 392/2007-82, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku 70.209,86 Kč s příslušenstvím na náhradě nákladů, které žalobce (otec dětí) vynaložil na cesty z místa svého bydliště do bydliště žalované za účelem realizace styku s nezletilými dětmi účastníků, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud v řízení zjistil, že ke styku otce s dětmi nedochází od prosince 2005, přestože otec do místa bydliště nezletilých dětí pravidelně přijíždí, a ani po nařízení výkonu rozhodnutí nedošlo ke změně. Uzavřel, že matka řádně nezajišťuje přípravu dětí v souvislosti s návštěvami otce a nemotivuje děti ke styku s otcem, odpovídá proto podle §420 obč. zák. za škodu, spočívající ve zbytečně vynaložených nákladech otce na cestovné autem z místa jeho bydliště do bydliště nezletilých dětí a zpět. V řízení nebyly prokázány objektivní překážky na straně dětí, popř. jiné skutečnosti, jež by nastaly nezávisle na vůli matky a bez jejího vlivu (§420 odst. 3 obč. zák.), v době stanoveného styku vždy minimálně jedno z dětí bylo zdravé.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích rozsudkem ze dne 18. 6. 2009, č. j. 23 Co 18/2009-140, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 52.657,- Kč s příslušenstvím, co do částky 17.552,86 Kč žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně, že neexistovala objektivní překážka na straně dětí, která by nastala nezávisle na vůli matky a bez jejího vlivu a která by znemožňovala realizaci styku dětí s otcem. Odvolací soud doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví se specializací dětská klinická psychologie a dovodil, že i žalobce má určitý podíl na odmítavém postoji a chování dětí, a tedy i na nerealizaci jeho styku s nimi. Svým chováním a jednáním vůči matce a nezl. dceři v minulosti vyvolal konfliktní situace, jež u dětí vyvolaly úzkost a strach, jež se pak u dětí v dalším období upevňovaly. Na druhé straně výchovný přístup žalované má závažné nedostatky, nevyhýbala se konfrontacím se žalobcem, spíše je umocňovala, nedokázala uchránit děti od úzkostných až traumatizujících zážitků z nich, a skutečnost, že se děti s otcem nechtějí stýkat, cítila následně jako satisfakci. Odvolací soud uzavřel, že vliv matky na nerealizaci styku nezletilých dětí s otcem je zásadnější než vliv otce, jehož podíl na daném stavu vyjádřil jednou čtvrtinou.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného posouzení věci. Namítá, že soudy obou stupňů nesprávně zhodnotily skutkové tvrzení žalobce, spokojily se s účelovými výpověďmi jím navržených svědků, vzaly v úvahu potvrzení zaměstnavatele žalobce o čerpání dovolené a náhradního volna, aniž by dále zkoumaly, zda v té době žalobce cestu opravdu uskutečnil, a odvolací soud přesně nerozvedl, jak došel ke stanovení podílu otce na současném stavu. Dovolatelka uvádí, že dětem nikdy nebránila ve styku s otcem, ale v jejich zájmu musela akceptovat jejich nechuť jít s otcem na návštěvu. Soudu vytýká, že nevzal v úvahu její hospitalizaci po autonehodě, kdy neměla možnost děti jakkoliv ovlivňovat. Navrhuje, aby bylo aplikováno ustanovení §450 obč. zák., neboť jsou zde důvody zvláštního zřetele hodné pro snížení náhrady škody. Poukazuje na to, že velkou míru vlivu na chování dětí má i jejich otec, dovolatelka je postižena po autonehodě a její majetkové poměry jsou omezené, na druhé straně žalobce není v takové finanční nouzi, že by zmařené cesty ovlivnily zásadním způsobem jeho ekonomickou situaci. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu ve vyhovujícím výroku a ve výrocích o nákladech řízení zrušil.
Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 18. 6. 2009, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku o povinnosti žalované zaplatit žalobci částku 52.657,- Kč s příslušenstvím jako výrok měnící, z obsahového hlediska se však jedná o výrok potvrzující, neboť v uvedeném rozsahu byla práva a povinnosti účastníků soudy obou stupňů vymezena shodně. Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku, kterým odvolací soud v rozsahu částky 52.657,- Kč s příslušenstvím rozhodl shodně jako soud prvního stupně, se tedy řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, za předpokladu, že právě na tomto právním posouzení rozhodnutí odvolacího soudu skutečně spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatelka v dovolání neuvádí, v jaké právní otázce spatřuje zásadní význam napadeného rozhodnutí, a ani dovolací soud neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Obsahem dovolání je kromě rekapitulace průběhu řízení řada námitek, avšak z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit žádnou konkrétní právní otázku, jež by rozhodnutí odvolacího soudu činila zásadně právně významným ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. Námitky v dovolání, předložené k posouzení dovolacímu soudu, směřují proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn, a nejsou tedy kritikou právního posouzení, tím méně pak mohou být v dané věci právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolatelka tak rozhodnutí odvolacího soudu napadá nikoliv z hlediska aplikace práva, nýbrž z hlediska zjištěného skutkového stavu.
Ani návrh dovolatelky na snížení náhrady škody podle §450 obč. zák. na základě skutečností, jež dovolatelka uvádí, nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Vliv otce na chování dětí ve vztahu k němu je okolností, jež byla odvolacím soudem zvážena z hlediska spoluodpovědnosti poškozeného za škodu a vedla k omezení rozsahu škody v jejím základu; spoluzpůsobení škody nemůže tedy být současně (zároveň) důvodem pro moderaci náhrady škody. Pokud jde o majetkové poměry účastníků, na něž dovolatelka též poukazuje, tyto okolnosti se týkají skutkových zjištění a skutkové závěry, z nichž soudy obou stupňů vycházely, nemohou být v dovolacím řízení přezkoumávány či doplňovány. V ust. §450 obč. zák. nejsou důvody hodné zvláštního zřetele taxativně vyjmenovány a je na úvaze soudu, zda a které konkrétní okolnosti případu jako takové důvody vyhodnotí. Otázku, jaké skutečnosti soud uzná jako důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu §450 obč. zák., nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi, neboť její těžiště leží v rovině skutkové a vždy se jedná o jedinečnou situaci; tyto okolnosti jsou v každé věci individuální.
Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná neměla v dovolacím řízení úspěch a žalobci náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu