ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4708.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 4708/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy vojenského bytového fondu Praha, se sídlem v Praze 6, U Prioru 8, IČO: 60460580, zastoupené JUDr. Evou Podstavkovou, advokátkou se sídlem v Litoměřicích, Pokratická 185, proti žalovanému P. R. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Kudrnovou, advokátkou se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, o 241.955,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 7 C 48/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 Co 746/2008-79, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč k rukám JUDr. Zuzany Kudrnové, advokátky se sídlem v Žitenicích, Litoměřická 24, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se domáhala náhrady škody způsobené v jejím bytě o velikosti 3+1 v Litoměřicích, jehož nájemcem byl žalovaný, který byt zdevastoval, změnil celé bytové jádro, odstranil topná tělesa, měřiče vody a kuchyňskou linku. Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 14. 7. 2008, č. j. 7 C 48/2002-55, zamítl žalobu na zaplacení 241.955,82 Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně, která je vlastnicí bytu, se o způsobené škodě dozvěděla 22. 7. 1999 ze zápisu o kontrole bytu, kdy pracovníci žalobkyně společně se žalovaným provedli prohlídku bytu a zjistili jeho rozsáhlá poškození. Vzhledem k tomu, že žalobkyně se dozvěděla o vzniku škody, jejím rozsahu i o tom, kdo za ni odpovídá, v červenci 1999 a žalobu podala 15. 11. 2001, soud prvního stupně shledal důvodnou námitku promlčení uplatněného nároku v subjektivní promlčecí době (§106 odst. 1 obč. zák.).
K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 26. 5. 2009, č. j. 9 Co 746/2008-79, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o promlčení nároku v dvouleté subjektivní promlčecí době.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a podává jej z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že její nárok na náhradu škody je promlčen. Namítá, že soud měl aplikovat desetiletou objektivní promlčecí dobu na škodu, která s ohledem na její rozsah byla způsobena úmyslně, a také proto, že žalovaný v rámci jednání s ní v podstatě uznal způsobení škody. Dovolatelka uvádí, že nebyl proveden jí navrhovaný důkaz - výslech jejího pracovníka, který opakovaně upozorňoval žalovaného na vznik škod a nepřípustnost změn a úprav v bytě, a jemuž žalovaný přislíbil podepsat dohodu o náhradě škody, což však neučinil. Namítá, že o škodě se sice dozvěděla v roce 1999, avšak teprve v roce 2000 zjistila, kdo za daný protiprávní stav odpovídá, neboť žalovaný nebyl k zastižení, v bytě bydleli cizí lidé. Navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že nepřichází v úvahu desetiletá promlčecí doba, jež se vztahuje na škody způsobené úmyslně. Nic nového ve věci by nepřineslo ani slyšení navrženého svědka, žádnou úhradu škody nikdy neuznal. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 26. 5. 2009, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.). Napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, pokud v rozhodnutí řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů.
Rozhodnutí odvolacího soudu shodně se soudem prvního stupně spočívá na závěru o promlčení uplatněného nároku na náhradu škody ve dvouleté subjektivní promlčecí době dle §106 odst. 1 obč. zák. Podle tohoto ustanovení se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle §106 odst. 2 obč. zák. se nejpozději právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne kdy došlo k události, z níž škoda vznikla. Vzájemný vztah objektivní a subjektivní promlčecí doby je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i za situace, že ještě běží druhá promlčecí doba.
Otázka promlčení uplatněného nároku na náhradu škody není v dané věci otázkou zásadního právního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Právní závěr odvolacího soudu o promlčení nároku v důsledku uplynutí subjektivní promlčecí doby vychází ze skutkových zjištění, jež v dovolacím řízení nemohou doznat změny, a za situace, že žalovaný byl nájemcem bytu, jenž byl poškozen, není po právní stránce významné, zda v něm bydleli cizí lidé a bylo „svízelné žalovaného sehnat“, jak namítá dovolatelka. Pokud dovolatelka zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, nejedná se o námitku proti právnímu posouzení. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá.
Otázkou zásadního právního významu není ani námitka, že v řízení nebyl proveden některý z navržených důkazů. Tato námitka sama o sobě totiž žádný zásadní právní význam nemá, nehledě k tomu, že z hlediska počátku a běhu subjektivní promlčecí doby (srov. §106 odst. 1 obč. zák.) nemá žádný význam zjištění, zda škoda byla způsobena úmyslně (srov. §106 odst. 2 obč. zák.), a zda žalovaný přislíbil podepsat dohodu o náhradě škody, a jak sama dovolatelka uvádí, k písemnému uznání pohledávky co do důvodu a výše (§110 odst. 1 obč. zák.) vůbec nedošlo.
Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení, není přípustné ani v této části (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o. s. ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Výše odměny za zastoupení advokátem byla vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (241.955,82 Kč), podle §3 odst. 1 bod 5 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., sazba byla snížena podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky na 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle §18 odst. 1 věty první citované vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon - vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; k odměně náleží též paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., navýšených o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % podle §137 odst. 3 o. s. ř. a zákona č. 235/2004 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2010.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. prosince 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu