ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4745.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4745/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. B. , zastoupené JUDr. Jiřím Císařem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti žalovanému JUDr. Josefu Vondráčkovi , advokátovi se sídlem v Ústí nad Labem, Špitálské náměstí 3, o 171.613,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 8 C 77/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 17 Co 121/2006-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 21. 9. 2005, č. j. 8 C 77/2001-119, zamítl žalobu na zaplacení 171.613,- Kč s příslušenstvím, požadované na náhradě škody způsobené porušením právní povinnosti žalovaného při výkonu advokacie, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytování právní pomoci uzavřené dne 11. 9. 1992 žalovaný jako advokát zastupoval žalobkyni v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 31 C 249/93, které skončilo pravomocným zamítnutím její žaloby na plnění vyplývající z autorství k vytvořenému a užitému dílu. Žalovaný převzal zastoupení a podal žalobu, vycházel přitom z pokynů a informací žalobkyně coby klientky. Účastnil se jednání soudu, proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání. Soud dovodil, že žalovaný jakožto právní zástupce žalobkyně nenese odpovědnost za výsledek sporu, když neporušil žádnou právní povinnost ve smyslu §420 obč. zák. ani §14 zákona č. 128/1990 Sb., o advokacii, či pravidel profesionální etiky, což opakovaně potvrdilo i šetření České advokátní komory, která řešila stížnosti žalobkyně na jednání žalovaného.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 31. 1. 2008, č. j. 17 Co 121/2006-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud neshledal důvodnou námitku promlčení žalobou uplatněného nároku podle §106 odst. 1 obč. zák. a shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno o porušení povinnosti žalovaného vykonávat řádně advokacii, z něhož by žalovanému vyplýval závazek k náhradě škody, nebyla splněna podmínka vztahu příčinné souvislosti mezi okolností, že žalovaný směřoval žalobu ve věci autorských nároků vůči subjektu, jenž nebyl pasivně legitimován, a vznikem škody.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Namítá nesprávnou aplikaci zákona o advokacii, zejména ustanovení o povinnostech advokáta a jeho odpovědnosti za škodu způsobenou klientovi v souvislosti s výkonem advokacie. Uvádí, že žalovaný učinil profesně chybnou volbu subjektu, který měl být v řízení o autorskou odměnu žalován, proto byla žaloba zamítnuta a žalobkyni tak vznikla škoda, za kterou žalovaný nese objektivní odpovědnost. Poukazuje na povinnosti advokáta podle zákona o advokacii a dovozuje, že žalovaný měl buď odmítnout její právní zastupování nebo zažalovat všechny v úvahu přicházející subjekty. Jeho procesní postup při vymezení okruhu žalovaných je v příčinné souvislosti se vznikem škody. Nesprávným právním názorem se řídily soudy i při hodnocení stanoviska České advokátní komory, neboť ta je oprávněna posuzovat pouze kárné provinění advokáta, nikoliv odpovědnost advokáta za škodu způsobenou klientovi při výkonu právní služby. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudu odvolacího i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání zcela ztotožnil s právním posouzením soudů obou stupňů. K námitkám žalobkyně uvedl, že možnost zažalovat všechny v úvahu přicházející subjekty s ní projednal, ona si byla vědoma rizika hradit náklady soudního řízení zbývajícím dvěma potencionálním žalovaným a rozhodla se svůj nárok vůči nim neuplatnit. Podle jeho názoru se žalobkyně rozhodla vymáhat náhradu škody vůči němu pro zjevnou nedobytnost pohledávky za Národně sociální stranou, a uložením povinnosti uhradit jí ušlou autorskou odměnu cestou náhrady škody by se žalobkyně dostala do mnohem příznivější situace, než v jaké by se nacházela v případě, že by jí byla soudem přiznána úhrada proti Národně sociální straně. Žalobkyně neuvádí, v jaké otázce spatřuje zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu, v čem je rozhodovací praxe soudů rozdílná nebo v čem rozhodl odvolací soud v rozporu s platným právem. Navrhl odmítnutí jejího dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 31. 1. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodovámjna rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Při posuzování přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam rozhodnutí jde zásadně o jinou úvahu, než o prověřování správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v případě přípustného dovolání prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Je – li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., Nejvyšší soud prověřuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem prostřednictvím dovolatelem uplatněné kritiky právních závěrů a zkoumá, zda z tohoto hlediska je rozhodnutím správným (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Avšak má-li být přípustnost dovolání založena zásadním významem rozhodnutí po právní stránce, pak Nejvyšší soud přistoupí ke zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu až poté, co dojde k závěru, že dovolání je přípustné, tedy že ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam.
Proces zkoumání významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce není proto shodný s prověřováním jeho správnosti z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Nejvyšší soud při tomto zkoumání především prověřuje, zda v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale i pro judikaturu, tedy z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, a zda jde o právní otázku, kterou dosud neřešil, popř. právní otázku řešenou rozdílně odvolacími soudy, či Nejvyšším soudem, anebo – z hlediska judikatorního – řešenou v rozporu s hmotným právem.
Dovolatelka ovšem mylně předpokládá postup právě opačný, tedy přezkum věcné správnosti rozsudku odvolacího soudu z hlediska kritiky právního posouzení věci již v rámci zkoumání přípustnosti dovolání. Žádnou otázku zásadního právního významu ve svém dovolání neuvedla a neshledal ji ani odvolací soud. Pokud odvolacímu soudu vytýká nesprávnou aplikaci zákona o advokacii, napadá spíše hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav než pochybení právní. Rozhodnutí odvolacího soudu v posuzované věci spočívá na závěru, že se žalobkyně neprokázala naplnění podmínek odpovědnosti advokáta vznik škody. Posouzení důvodnosti uplatněného nároku odvolacím soudem nečiní jeho rozhodnutí právně významným, neboť převážně leží v rovině skutkové a pro rozhodnutí v dané věci byl určující závěr skutkový. Namítá-li dovolatelka nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení důkazů, zejména stanoviska České advokátní komory, nejedná se o posouzení právní stránky věci, tím méně pak o právní otázku zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř., nikoliv v této věci; stejně tak k případným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], lze v dovolacím řízení přihlédnout, jen je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.).
Jak vyplývá ze shora uvedeného, není důvod pro závěr, že rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Dovolání proti tomuto rozsudku proto není přípustné.
Z uvedených důvodů bylo dovolání podle ustanovení §218 písm. c) za použití ustanovení §243b odst. 5 věty prvé o. s. ř. odmítnuto.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty prvé, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 věty prvé o. s. ř., neboť žalobkyni s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu