ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.4814.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 4814/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobce B. N., zastoupeného Mgr. Markem Nespalou, advokátem se sídlem v Čelákovicích, Stankovského 144, proti žalované Komerční bance, a.s ., IČ: 45317054, se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33, o zaplacení 5.898,- USD, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 27 C 5/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. června 2008, č.j. 20 Co 157/2008-85, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 22. 10. 2007, č.j. 27 C 5/2003-69, zamítl žalobu na zaplacení částky 5.898,- USD a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že písemným prohlášením ze dne 6. 4. 1994 (dále jen „Prohlášení“) dal žalobce šperky, mezi nimiž byl i zlatý náhrdelník, „neohraničeně k dispozici“ Ing. P. J., který je na základě zástavní smlouvy, uzavřené téhož dne se žalovanou bankou, použil k zajištění svého závazku ze smlouvy o úvěru ze dne 7. 4. 1994 ve výši 25.000.000,- Kč. Podle zápisu ze dne 22. 11. 1996 bylo se žalobcem jakožto vlastníkem šperků dohodnuto zahájení realizace zástavy formou prodeje zastavených šperků dle ustanovení §299 odst. 2 obch. zák. Na majetek Ing. P. J. byl prohlášen konkurs a usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 7. 1999, sp. zn. 20 K 61/96, byl správci konkursní podstaty udělen souhlas ke zpeněžení zmíněných šperků zahrnutých do soupisu konkursní podstaty. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že zástavní právo k dotčenému náhrdelníku platně vzniklo. Oprávnění Ing. J. k nakládání se šperky bylo v prohlášení vymezeno velmi široce, doslova „neohraničeně k dispozici“, a k realizaci zástavy došlo se souhlasem vlastníka – žalobce. Nadto ustanovení §151d obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2004 umožňovalo vznik zástavního práva i v případě, že do zástavy byla dána cizí věc bez souhlasu vlastníka, byla-li odevzdána zástavnímu věřiteli a ten ji přijal v dobré víře, že zástavce je vlastníkem věci. Žalovaná tak byla oprávněna s věcí nakládat, postupovala dle §28 zákona o konkursu a vyrovnání, neporušila žádnou právní povinnost, a není proto odpovědná za škodu vzniklou žalobci ztrátou zlatého šperku (§420 obč. zák.). Žalobce si při správě svého majetku nepočínal dostatečně obezřetně, v průběhu konkursu nevyužil zákonem dané možnosti k vyloučení věci z konkursní podstaty a škodu si způsobil výlučně sám (§441 obč. zák.).
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č.j. 20 Co 157/2008-85, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a plně se ztotožnil s jeho závěrem, že nárok žalobce na náhradu škody za věc, jež byla v rámci konkursu zpeněžena, není důvodný, neboť žalovaná se žádného porušení právní povinnosti v souvislosti se zpeněžením zástavy nedopustila. Z Prohlášení žalobce, jímž dal uvedený šperk (spolu s dalšími) Ing. J. „neohraničeně k dispozici“, je bez pochybností zřejmé, že věc byla poskytnuta zástavci, aby s ní až do odvolání disponoval v rozsahu stejném jako jeho vlastník, tedy aby ji držel, užíval, bral z ní užitek a nakládal s ní (§123 obč. zák.); Ing. J. měl tedy právo náhrdelník zastavit, i když nebyl jeho vlastníkem, neboť měl souhlas vlastníka k takovému nakládání s věcí. Okolnost, že žalobce souhlasil se zastavením jeho náhrdelníku, nepřímo vyplývá i ze zápisu ze dne 22. 11. 1996, v němž souhlasil se zpeněžením zástavy. Došlo-li k platnému zastavení věci se souhlasem jejího vlastníka, není rozhodná dobrá víra žalované při převzetí věci a není rozhodující ani formulace v zástavní smlouvě, že zástavce je vlastníkem věci, nýbrž podstatné je, že zástavce – byť nebyl vlastníkem – měl právo s věcmi takto nakládat.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Za zásadní právní otázku považuje, zda neurčitý a nesrozumitelný právní úkon je způsobilý k uzavření zástavní smlouvy k věci movité. Namítá, že jeho Prohlášení ze dne 6. 4. 1994 je sice po jazykové stránce srozumitelné, jeho věcný obsah však je nejednoznačný a neurčitý, a jeho neurčitost nelze odstranit ani za použití interpretačních pravidel. S poukazem na obsah zástavní smlouvy ing. J. se žalovanou ze dne 6. 4. 1994 dovozuje, že nesrozumitelný úkon v jeho prohlášení nemohl učinit z jeho šperků řádnou zástavu a je velmi nepravděpodobné, že žalovaná (i s ohledem ke svému předmětu podnikání a postavení na bankovním trhu) byla při uzavření zástavní smlouvy v dobré víře. Namítá, že žalovaná věděla či musela vědět, že na základě neurčitého a nesrozumitelného Prohlášení nesvědčí zástavci vlastnické právo ani jiné oprávnění věc zastavit. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek, jakož i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), řádně zastoupeným ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. 6. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V dané věci se přípustnost dovolání řídí podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (předchozím rozsudkem soudu prvního stupně ze dne 25. 4. 2006, č.j. 27 C 5/2003-39, jenž byl odvolacím soudem zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení, byla žaloba na zaplacení 5.898,- USD rovněž zamítnuta).
Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel jako dovolací důvod uvádí sice nesprávné právní posouzení, v dovolání však především namítá, že obsah jeho Prohlášení nebyl zjištěn správně; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a nesouhlasí tedy se zjištěným skutkovým stavem, z něhož soudy obou stupňů při svém rozhodnutí vycházely. Nehledě na to, že zjištění obsahu právního úkonu je otázkou skutkovou, která přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá, nejedná se v dané věci o případ, že by obsah právního úkonu žalobce v jeho v písemném projevu, zejména s ohledem na vymezení plného oprávnění ing. J. disponovat s předanými věcmi, byl natolik nejasný, že by zjištění jeho obsahu vyžadovalo nějaký další výklad. Ostatně závěr odvolacího soudu o oprávnění zástavce disponovat s předanými věcmi je podložen i dalšími důkazy, které byly v řízení provedeny.
Podle ustanovení §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V případě, že vznikne o obsahu právního úkonu pochybnost, uvedené ustanovení formuluje výkladová pravidla, která ukládají soudu, aby tyto pochybnosti odstranil výkladem založeným na tom, že vedle jazykového vyjádření právního úkonu podrobí zkoumání i vůli jednající osoby, avšak jen za podmínky, že nejde o rozpor s tím, co plyne z jazykového projevu vyjádřeného slovně.
Výklad obsahu právního úkonu, jenž je založen na skutkově jedinečném základě, má význam především pro posouzení této konkrétní věci bez obecnějšího dopadu na rozhodovací činnost soudů. Nejde tedy o otázku právní, která by mohla založit přípustnost dovolání pro její zásadní právní význam ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., a takovou není ani otázka dobré víry žalované ohledně oprávnění ing. J. věc zastavit, neboť otázka dobré víry je rovněž otázkou skutkovou, navíc bez významu pro rozhodnutí v dané věci, které vychází ze závěru, kdy byl prokázán souhlas vlastníka věci s jejím zastavením.
Pochybení při zjišťování skutkového stavu věci není dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., nýbrž podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu nezakládá přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. např. R 8/1994) a jak z dikce ust. §241a odst. 3 o. s. ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. To však není tento případ. Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce jako nepřípustné odmítl podle ust. §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladù dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. dubna 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu