ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5028.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5028/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce V. F. , zastoupeného JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o 42.333,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 12/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2008, č.j. 62 Co 24/2008-25, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež mu měla vzniknout v důsledku průtahů v řízení vedeném u Městského soudu v Praze proti České správě sociálního zabezpečení. Řízení trvalo více než tři a půl roku, žalobce průtahy nijak nezavinil. Požadovaná částka představuje třetinu nároku, o nějž v předmětném řízení šlo.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 25. 9. 2007, č.j. 18 C 12/2007-14, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce podal dne 1. 7. 2003 u Městského soudu v Praze žalobu na zrušení rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“). Rozhodnutím ze dne 30. 9. 2004 bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc vrácena ČSSZ. Ta následně proti rozhodnutí Městského soudu podala kasační stížnost, která byla Městskému soudu v Praze doručena 16. 11. 2004, dne 26. 8. 2005 byl spis předložen Nejvyššímu správnímu soudu, jenž rozsudkem ze dne 21. 2. 2007 kasační stížnost zamítl. Na základě těchto zjištění dospěl soud k závěru, že v předmětné věci došlo k porušení práva žalobce na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, a to postupem Městského soudu v Praze, jenž spis s podanou kasační stížností předložil Nejvyššímu správnímu soudu až po několika měsících – skutečnost, že v mezidobí byl spis zapůjčen Ústavnímu soudu není v této souvislosti významná – a rovněž postupem Nejvyššího správního soudu, který vydal rozhodnutí až po uplynutí 17 měsíců. Délka řízení však nebyla natolik nepřiměřená, aby samotné konstatování porušení práva nebylo dostačující a žalobci bylo nutno poskytnout přiměřené zadostiučinění v penězích ve smyslu ustanovení §31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 4. 2008, č.j. 62 Co 24/2008-25, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, neshledal však podklady pro závěr, že v předmětném správním řízení došlo k neodůvodněným průtahům a věc nebyla projednána v přiměřené lhůtě. Městský soud v Praze sice předložil spis s kasační stížností Nejvyššímu správnímu soudu až s odstupem několika měsíců po jejím podání, avšak v této souvislosti nelze nezohlednit skutečnost, že spis byl v mezidobí zapůjčen Ústavnímu soudu. Městský soud v Praze z vlastní iniciativy požadoval vrácení zapůjčeného spisu, z jeho úkonů je zřejmá přiměřená časová posloupnost a v jeho postupu nedošlo k žádným neodůvodněným průtahům, stejně jako v postupu Nejvyššího správního soudu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v otázce, zda je „v právním státě přijatelné, aby soudní řízení v jednom stupni ve skutkově jednoduché věci trvalo déle než rok“, a zda je „přijatelné, aby v průběhu kasačního řízení byl spis zapůjčen na neurčitou dobu jinému soudu“. Dovolatel je toho názoru, že v zájmu předcházení průtahům řízení je dobu zapůjčení spisu třeba výslovně omezit. Pochybení Městského soudu v Praze tak spatřuje v tom, že nestanovil Ústavnímu soudu lhůtu pro vrácení spisu. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) posoudil dovolání – v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. – podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen „o. s. ř.“) a shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písm. b) v posuzované věci nejde, neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu potvrzený rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím v dané věci. Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.
Dovolatel označil za zásadně právně významné otázky, zda je v právním státě přijatelné, aby soudní řízení v jednom stupni ve skutkově jednoduché věci trvalo déle než rok a aby v průběhu kasačního řízení byl spis zapůjčen na neurčitou dobu jinému soudu.
V rozsudku ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, Nejvyšší soud vyjádřil právní názor, že nelze učinit obecný závěr o tom, že řízení trvající určitou dobu představuje porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě (§13 odst. 1 věta třetí zákona č. 82/1998 Sb.). Doba, po kterou řízení trvá, je totiž sama o sobě jen jedním z faktorů, které jsou pro závěr o přiměřenosti délky řízení určující. Teprve posouzení délky konkrétního řízení z hlediska kritérií uvedených v §31a odst. 3 písm. b) až e) zákona č. 82/1998 Sb. umožňuje učinit závěr o tom, zda v konkrétní věci bylo či nebylo porušeno právo na její projednání v přiměřené lhůtě, tedy zda došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Platí přitom, že pouze příčiny prodloužení řízení spočívající na straně státu mohou vést k závěru o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Uvedený právní názor představuje ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu a není důvod se od něj odchylovat ani v posuzované věci.
Z uvedeného vyplývá, že prvá z dovolatelem formulovaných otázek nemá vzhledem ke svému paušalizujícímu obsahu zásadní právní význam. Na řešení druhé z uvedených otázek pak rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť pro rozhodnutí nebylo podstatné, zda soud má či nemá při zapůjčení spisu jinému soudu stanovit lhůtu pro jeho vrácení, nýbrž (se zřetelem ke konkrétním okolnostem individuální věci) posoudit přiměřenost délky řízení.
Jelikož Nejvyšší soud neshledal předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy dovolání žalobce bylo odmítnuto a žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. června 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu