ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.5186.2008.1
sp. zn. 25 Cdo 5186/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobce Stavební bytové družstvo STAVBAŘ, družstvo , se sídlem v Praze 4, Křesomyslova 3, čp. 229, IČ 00033251, zastoupeného JUDr. Karlem Codlem, advokátem se sídlem v Praze 5, U Nikolajky 5, proti žalovanému Pozemkovému fondu České republiky , se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, IČ 45797072, zastoupenému JUDr. Petrem Zderčíkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Hradčanské nám. 9/63, o 1.479.740,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 6 C 424/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č.j. 28 Co 161/2008-137, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 6. 2008, č.j. 28 Co 161/2008-137, se v měnícím výroku o věci samé a ve výroku o náhradě nákladů řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 10. 12. 2007, č. j. 6 C 424/2006-118, uložil žalovanému Pozemkovému fondu ČR zaplatit žalobci 1.257.067,- Kč s příslušenstvím, řízení z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil co do částek 219.573,- Kč, 2.600,- Kč s příslušenstvím a 500,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 7. 1. 1997 uzavřeli účastníci kupní smlouvu na pozemky v k.ú. Modřany za kupní cenu 219.573,- Kč, na jejímž základě bylo do katastru nemovitostí vloženo vlastnické právo žalobce. Dne 2. 12. 1998 podal žalovaný žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, rozhodnutím ze dne 2. 12. 2004 byla kupní smlouva shledána absolutně neplatnou, neboť byla uzavřena v rozporu s §17 odst. 3 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., o půdě. Dle čl. VII. kupní smlouvy se žalobce zavázal do 12 měsíců ode dne vkladu svého vlastnického práva prokázat žalovanému, že mu bylo vydáno územní rozhodnutí na výstavbu rodinných domů s tím, že nebude-li tato podmínka splněna, právní vztah založený kupní smlouvou zanikne. Žalobce tuto podmínku v souladu s uzavřenou kupní smlouvou splnil a v zájmu zajištění výstavby rodinných domů vynaložil finanční prostředky, jejichž náhrady se domáhá po žalovaném. Kromě úhrady kupní ceny (ve výši 219.573,- Kč, jež byla dodatečně žalobci žalovaným vrácena, a v tomto rozsahu a co do částky 3.100,- Kč s příslušenstvím vzal žalobce žalobu zpět), vynaložil náklady na zajištění územního rozhodnutí pro výstavbu rodinných domů (pořízení projektové dokumentace, geometrických plánů, vytyčení hranic pozemku apod.) a uhradil daň z nemovitosti k předmětným pozemkům v celkové výši 182.775,- Kč za období 1999 – 2001. Soud prvního stupně neshledal důvodnou námitku promlčení nároku žalobce na náhradu škody způsobené v souvislosti s neplatností kupní smlouvy (§42 obč. zák.) a dospěl k závěru, že žalovaný uzavřením předmětné kupní smlouvy porušil právní předpis. Žalovaný je právnickou osobou zřízenou zákonem (§1, 2 zák. č. 569/1991 Sb.), jejíž působnost spravovat nemovitosti ve vlastnictví státu je dána zvláštním zákonem (§17 odst. 1 zák. č. 229/1991 Sb.). Za situace, kdy důvodem absolutní neplatnosti kupní smlouvy bylo porušení §17 odst. 3 zákona o půdě, porušil žalovaný svou povinnost spravovat majetek státu v souladu se zákonem. Rovněž text kupní smlouvy připravoval žalovaný a bylo zcela na jeho vůli, zda dojde k uzavření smlouvy či nikoli. Soud shledal příčinnou souvislost mezi škodou, která žalobci vznikla vynaložením investic, a protiprávním jednáním žalovaného (uzavření kupní smlouvy v rozporu se zákonem). Byť je žalovaný osvobozen od placení daně z nemovitostí, žalobce, který byl v letech 1999 – 2001 v postavení vlastníka předmětných nemovitostí, musel tuto daň zaplatit, proto i tyto jeho náklady jsou škodou, která mu vznikla v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 6. 2008, č. j. 28 Co 161/2008-137, rozsudek soudu prvého stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 1.257.067,- Kč s příslušenstvím zamítl, a co do částky 11.339,- Kč (tj. příslušenství pohledávky 219.573,- Kč z titulu vrácení kupní ceny) rozsudek v tomto výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, dospěl však k jiným právním závěrům. Částku, kterou žalobce zaplatil v letech 1999 -2001 na dani z nemovitosti, byl sice jako vlastník pozemků vedený v katastru nemovitostí povinen platit, avšak stát jako skutečný vlastník pozemků je od placení této daně osvobozen [§4 odst. 1 písm. a) zák. č. 338/1992 Sb.], a žalovaný tedy není pasivně věcně legitimován k zaplacení této částky žalobci. Podle závěru odvolacího soudu žalobce neprokázal výlučné protiprávní jednání na straně žalovaného při uzavírání kupní smlouvy ani příčinnou souvislost mezi vzniklou škodou a jednáním žalovaného. Ztotožnil se s argumenty žalovaného, že on při uzavírání kupní smlouvy nevystupoval jako nadřízený subjekt, nýbrž šlo o dvoustranný právní úkon, na jehož uzavření měl zájem především žalobce, který chtěl na předmětných pozemcích stavět rodinné domy. Přesto, že dne 12. 1. 1998 žalovaný podal žalobu na určení vlastnictví k předmětným pozemkům, žalobce i nadále pokračoval v investicích do dokumentace a tím porušil prevenční povinnost k odvrácení škody dle §415 obč. zák. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1097/2002 uvedl, že při posouzení odpovědnosti za škodu vzniklou následkem absolutní neplatnosti dvoustranné smlouvy je nutno posuzovat porušení povinností při jejím uzavírání na obou smluvních stranách.
Rozsudek odvolacího soudu, mimo potvrzujícího výroku ohledně částky 11.339,- Kč, napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost opírá o ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Uplatňuje dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a namítá, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ztotožňuje se s rozsudkem soudu prvního stupně a odvolacímu soudu vytýká, že bez dalšího převzal argumentaci žalovaného, aniž se vypořádal s právním hodnocením soudu prvního stupně. Poukazuje na to, že sjednané podmínky kupní smlouvy plnil a zajistil ve stanovené lhůtě vydání územního rozhodnutí, že text kupní smlouvy připravoval žalovaný a způsobil tak její absolutní neplatnost. Názor odvolacího soudu, že na uzavření kupní smlouvy měl především zájem kupující, neodpovídá provedenému dokazování, neboť zájem na realizaci kupní smlouvy měli jistě oba účastníci smlouvy, jinak by ji neuzavírali. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že v rámci své prevenční povinnosti dle §415 obč. zák. měl po zahájení řízení o určení vlastnictví k předmětným pozemkům, přestat plnit své povinnosti z kupní smlouvy. Byl v dobré víře, že je vlastníkem předmětných pozemků, a teprve až po šesti letech od zahájení řízení bylo najisto postaveno, že jím není. Zdůraznil, že nebylo jeho povinností akceptovat právní stanovisko žalovaného o neplatnosti předmětné kupní smlouvy, on plnil své smluvní povinnosti a povinnosti vlastníka předmětných pozemků a je přesvědčen, že svým jednáním vznik škody nezpůsobil. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k podanému dovolání uvedl, že dovolání není důvodné. Poukazuje na to, že v kupní smlouvě je uveden odkaz na §17 odst. 3 zákona o půdě, a dovolatel si musel být vědom, že tyto podmínky převodu „v naléhavých případech na osoby, které mají podle schválené stavební dokumentace uskutečnit výstavbu“ nesplňuje. V kupní smlouvě byla tato zákonná podmínka změněna na smluvní povinnost. Dovozuje aktivní účast žalobce na přípravě a uzavření smlouvy, z toho důvodu nelze posuzovat výlučnou odpovědnost žalovaného za absolutně neplatnou kupní smlouvu a souhlasí s názorem odvolacího soudu, že žalobce si nepočínal tak, aby nedocházelo ke škodám, naopak škodu zvyšoval, když v průběhu celého řízení o určení vlastnického práva vynakládal prostředky za účelem výstavby. Navrhl, aby dovolací soud podané dovolání odmítl, případně zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem ve smyslu §241 o. s. ř., rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.) vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 6. 2008.
Dovoláním žalobce napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně a žaloba byla co do částky 1.257.067,- Kč s příslušenstvím zamítnuta. Dovolání je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné a je i důvodné.
Podle ustanovení §42 obč. zák. vznikne-li pro neplatnost právního úkonu škoda, odpovídá se za ni podle ustanovení tohoto zákona o odpovědnosti za škodu.
Jde o obecnou odpovědnost za škodu způsobenou protiprávním úkonem, založenou na principu presumovaného zavinění, jejíž předpoklady vyplývají z §420 obč. zák. Při rozhodnutí o odpovědnosti za škodu bylo úkolem soudu na podkladě zjištěného skutkového stavu věci především z hlediska důvodu neplatnosti kupní smlouvy posoudit po právní stránce, zda a který z účastníků porušil své povinnosti, a to nejen při samotném vypracování smlouvy, ale i povinnosti vztahující se k předmětu smlouvy a k postavení jejích účastníků. Vzhledem k tomu, že důvodem neplatnosti bylo porušení zákona č. 229/1991 Sb., který stanoví povinnosti a oprávnění pozemkového fondu při správě nemovitostí ve vlastnictví státu a ukládá mu, za jakých podmínek může nemovitosti ve vlastnictví státu převést na jiného, je evidentní, že to byl právě pozemkový fond, který měl spravovat pozemky ve vlastnictví státu a dbát o dodržení zákonem stanovených mezí svého oprávnění převádět nemovitosti ve vlastnictví státu na jiné osoby. Ust. §17 odst. 3 uvedeného zákona vymezuje oprávnění žalovaného, a pokud bylo toto ustanovení porušeno, jedná se o porušení povinností fondu při správě majetku státu. Ostatně i z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1886/2005, vyplývá, že to byl žalovaný, kdo porušil ust. §17 odst. 3 zákona o půdě, neboť za daných okolností nebyl oprávněn převést předmětné pozemky na žalobce. Odvolací soud se z tohoto pohledu věcí nezabýval, když namísto protiprávnosti jednání coby předpokladu odpovědnosti za škodu (§420 obč. zák.) hodnotil zájem na uzavření kupní smlouvy a uvedl, že žalobce neprokázal výlučné protiprávní jednání na straně žalovaného ani příčinnou souvislost se vznikem škody. Především předpokladem odpovědnosti za škodu není jen výlučná příčina, nýbrž může jít i jen o jednu z příčin, a to důležitou, podstatnou a značnou, bez níž by ke škodlivému následku nedošlo. Bez toho, že žalovaný překročil zákonná omezení pro převod státního majetku, by nebyla uzavřena neplatná kupní smlouva, a to ani v případě, že by žalobce o to projevil vážný zájem. Jestliže příčinou vzniku škody byla neplatnost smlouvy způsobená porušením povinností na straně žalovaného, je dána jeho odpovědnost, přičemž příčinná souvislost není vyloučena faktem, že šlo o dvoustranný právní úkon. Míra účasti žalobce na vzniklé škodě (§441 obč. zák.) závisí na tom, zda též on porušil své povinnosti při uzavření smlouvy a zda toto porušení se též podílelo na důvodech neplatnosti smlouvy. Nelze však souhlasit s odvolacím soudem, že porušením povinnosti žalobce jsou bez dalšího jeho investice v době po podání žaloby na určení vlastnického práva k pozemkům, jestliže tyto investice byly potřebné za účelem splnění závazku, jenž účastníci sjednali v čl. VII. kupní smlouvy.
Okolnost, že Česká republika je osvobozena od placení daní z nemovitosti, nevylučuje pasivní věcnou legitimaci žalovaného ve sporu o náhradu škody. Nejde totiž o pasivní legitimaci poplatníka daně ani o nárok na zaplacení této daně za roky 1999-2001, nýbrž o nárok na náhradu škody, tj. částky, kterou žalobce na dani zaplatil jako vlastník zapsaný v katastru nemovitostí na základě smlouvy uzavřené se žalovaným, a z důvodu neplatnosti převodu vlastnictví se tento jeho výdaj stal zbytečně vynaloženým (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 453/2005).
Z uvedeného je zřejmé, že rozhodnutí odvolacího soudu není z hlediska důvodů uplatněných v dovolání [§241a odst. 2 písm. b) a §241a odst. 3 o. s. ř.] správné, proto dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta prvá, o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§243d odst. 1 o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu