ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.802.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 802/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce R. T. , zastoupeného JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla ze Semčic 12, proti žalované České podnikatelské pojišťovně, a.s., se sídlem v Praze 4, Budějovická 5, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 23 C 106/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. srpna 2008, č. j. 13 Co 174/2008-41, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 15. ledna 2008, č.j. 23 C 106/2007-23, zamítl žalobu na zaplacení 8.863.644,50 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Žalobce, který při dopravní nehodě dne 14. 5. 2005 utrpěl škodu na zdraví, když při jízdě na motocyklu se střetl s osobním vozem řízeným J. Š., se na jeho pojistiteli domáhal náhrady za těžká zranění s trvalými následky, jež při nehodě utrpěl. Na základě zjištění o průběhu nehodového děje, že žalobce v rychlosti 110 km/h předjížděl na vozovce s podélnou souvislou čárou osobní vůz, jenž hodlal odbočit vlevo, dospěl soud k závěru, že ke střetu došlo následkem porušení dopravních předpisů ze strany žalobce, nikoliv řidiče osobního vozu (§420 obč. zák.), který podle znaleckého posudku ani nemusel vidět žalobce ve zpětném zrcátku.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 23. července 2007, č. j. 13 Co 174/2008-41, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že ke škodě došlo v příčinné souvislosti s jednáním žalobce, jenž překročil nejvyšší povolenou rychlost a předjížděl vůz, jehož řidič dal znamení o změně směru jízdy, v místě nebyl zákaz odbočení vlevo, přičemž důvod odbočení je nepodstatný. K námitce žalobce, že odpovědnost řidiče vozu měla být posouzena dle §431 obč. zák., odvolací soud uvedl, že podle žaloby je zřejmé, že se žalobce domáhá odpovědnosti řidiče osobního vozu a nikoli jeho provozovatele, ovšem vzhledem k tomu, že si žalobce způsobil škodu sám, je pro závěr o míře účasti na způsobní škody nerozhodné posouzení odpovědnosti dle §431 obč. zák. nebo §420 obč. zák.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Namítá, že řidič J. Š. se podílel výraznou měrou na nehodě, poukazuje na jeho náhlé vybočení, jež nebylo možno nikterak předvídat, a nebylo v silách žalobce střetu zabránit. Popisuje skutkové okolnosti, jež považuje za podstatné, uvádí, že souvislou čáru při předjíždění nepřejel, neboť vozovka byla dostatečně široká. Nesouhlasí se závěry znaleckého posudku, jenž byl vyhotoven pro účely trestního řízení, a znalec při jeho vypracování vycházel ze „zmanipulovaných“ údajů orgánů Policie. Mělo být proto vyhověno návrhu na vypracování nového posudku, neboť lze mít vážné pochybnosti o správnosti i ostatních závěrů posudku. Namítá, že nárok bylo třeba posoudit dle ustanovení §420 a nikoli 431 obč. zák., a navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 23. 7. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatel neuvádí, v čem spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí a ani dovolací soud, jenž je vázán dovolacími důvody (§242 odst. 3 o. s. ř.), neshledal právní otázku, jejíž řešení by mělo zásadní význam ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Obsahem dovolání jsou v podstatě námitky proti skutkovému stavu, jak byl v řízení zjištěn. Pokud dovolatel zpochybňuje skutkové závěry o průběhu nehodového děje, z nichž soudy obou stupňů vycházely, (hodnotí, jak která okolnost na jeho straně a na straně žalovaného přispěla či nepřispěla ke vzniku škody, jejíž náhradu požaduje) tyto skutkové námitky nemohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., nýbrž by mohly naplňovat dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. dubna 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1164, ročník 2002).
Námitka dovolatele, že v řízení měl být přibrán nový soudní znalec, rovněž přípustnost dovolání nezakládá, neboť je jí vytýkána vada řízení (dovolací důvod dle ustanovení §241 odst. 2 písm. a) o. s. ř.), která však nepřestavuje dosud neřešenou nebo spornou otázku interpretace procesních norem, navíc se vztahuje ke konkrétním poměrům projednávané věci, a nemá tudíž judikatorní přesah.
Pokud jde o posouzení nároku podle §431 nebo §420 obč. zák., pak v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou odpovědnostní vztah při dopravní nehodě, který je žalovaná povinna pokrýt pojistným plněním z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dopravního prostředku, se posuzuje podle §431 obč. zák. při vypořádání škody ve vztahu mezi provozovateli, jejichž provozy se střetly, ve vztahu mezi řidiči se řídí ustanovením §420 obč. zák.
Ani proti výroku o náhradě nákladů řízení není dovolání přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a jeho přípustnost není založena ani ustanoveními §238, §238a a §239 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, pod č. 4/2003).
Jelikož není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud České republiky je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243 odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 9. června 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu