ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.83.2010.1
sp. zn. 25 Cdo 83/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce Eko Garden, s.r.o., v likvidaci , IČO 44004133, se sídlem Malenovice, ul. 3. května 696, zastoupeného doc. JUDr. Ing. Milanem Pekárkem, CSc., advokátem se sídlem Brno, Stamicova 18, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Praha 1, Letenská 525/15, jednající prostřednictvím Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem Praha 2, Rašínovo nábřeží 42, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 10 C 270/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 3. 9. 2009, č.j. 60 Co 126/2009-355, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal na žalované náhrady škody v částce 73.068.573,- Kč s odůvodněním, že žalovaná nese odpovědnost za ekonomické ztráty žalobce vzniklé tím, že Okresní komisí pro privatizaci ve Zlíně byla protiprávně zařazena do privatizace provozní jednotka zahrnující nemovitosti, které žalobce koupil od vydražitele a vzhledem k úspěšně uplatněným restitučním nárokům byl později nucen jejich část vydat restituentům.
Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č.j. 10 C 270/2004-319, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zjistil, že žalobce dne 26. 6. 1992 koupil nemovitosti, které před tím získala prodávající společnost KREDIT spol. s r. o. při veřejné dražbě prováděné podle zákona č. 427/1990 Sb. Na tyto nemovitosti byly uplatněny restituční nároky, jimž Okresní úřad ve Zlíně – pozemkový úřad rozhodnutím ze dne 6. 6. 2001 částečně vyhověl. Soud tak dovodil, že privatizace nemovitostí a vůbec celé provozní jednotky byla provedena v rozporu s právními předpisy, a proto veškeré úkony z toho vyplývající jsou neplatné. Soud uložil žalobci ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř., aby uvedl skutková tvrzení ke svému nároku a označil důkazy, z nichž lze dovodit, v čem spočívá škoda, kdy tato škoda vznikla a zda je dána příčinná souvislost mezi tvrzeným protiprávním jednáním a vznikem škody. Žalobce setrval na svých tvrzeních, že se při své podnikatelské činnosti v důsledku neposkytnutí dalších úvěrů od peněžních ústavů z důvodu uplatnění nároků třetích osob na zprivatizovaný majetek dostal do dluhů v částce 31.068.573,- Kč a že nemohl realizovat své projekty, a ušel mu proto zisk ve výši 42.000.000,- Kč. K tomu soud uvedl, že podrobnější a vysvětlující tvrzení žalobce již neučinil, pokud jde o skutečnou škodu, netvrdil, že by vzniklé dluhy zaplatil, a pokud jde o ušlý zisk ani nepopsal, zda se jednalo jen o jeden projekt nebo o projektů více, ve kterém období hodlal tyto projekty realizovat, z jakých hospodářských výsledků důvodně očekával z těchto projektů zisk, co na realizace projektů potřeboval a proč konkrétně projekty nešlo realizovat. Též předložený znalecký posudek neobsahoval podle soudu všechny potřebné konkrétní údaje o nároku na ušlý zisk. Jelikož žalobce přes poučení soudu svá tvrzení o uplatňovaných nárocích nedoplnil, soud považoval provedení dalších žalobcem navrhovaných důkazů za nadbytečné a žalobu zamítl.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 3. 9. 2009, č.j. 60 Co 126/2009-355, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud opětovně poučil žalobce ve smyslu ustanovení §118a odst. 1 o. s. ř. o potřebě doplnění tvrzení, zda a kdy žalobce své dluhy uhradil a jaký zisk by reálně dosáhl nebýt protiprávního jednání žalované. Jelikož žalobce přes uvedené poučení svou povinnost tvrzení podle §101 odst. 1 o. s. ř. nesplnil, odvolací soud uzavřel, že závěr soudu prvního stupně o nedůvodnosti žaloby je správný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. a namítá, že odvolací soud nesprávně po právní stránce posoudil otázku vzniku škody. Popisuje skutkové okolnosti, za nichž se dostal do dluhů, a odkazuje na znalecký posudek, ze kterého podle něj vyplývá výše uplatněného ušlého zisku. Označuje za absurdní závěr odvolacího soudu, že škoda může poškozenému vzniknout až teprve poté, co zaplatí své dluhy. Má za to, že majetková újma vyčíslená v penězích nevzniká určitému subjektu jen tím, že se změní (zmenší) aktiva jeho majetku, ale i tím, že pasiva zcela převládnou. Poukazuje na možnost uhradit své dluhy vůči všem svým věřitelům z příjmů, které by měl, kdyby mohl realizovat svůj podnikatelský záměr. Nesouhlasí též se závěrem odvolacího soudu, že nesplnil svoji povinnost tvrzení a důkazní, a odkazuje na soudu předložené dokumenty. Vytýká soudu prvního stupně, že neprovedl jím navrhované důkazy. Navrhuje, aby dovolací soud zrušil nejen rozsudek odvolacího soudu, ale také rozsudek soudu prvního stupně, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalovaná ztotožňuje se závěry rozhodnutí soudů obou stupňů s tím, že žalobce v řízení neprokázal své nároky a neunesl důkazní břemeno o škodě, protiprávním jednání žalované a o příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou. Navrhuje, aby dovolání žalobce Nejvyšší soud nevyhověl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Podle §237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].
Předpoklady přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají – srov. §241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázky zásadního významu.
Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu).
V řízení o náhradu škody je žalobce (poškozený) povinen tvrdit a prokázat splnění všech podmínek odpovědnosti za škodu ve smyslu ustanovení §420 odst. 1 obč. zák. (s výjimkou zavinění, které se předpokládá). Závěr odvolacího soudu, že žalobci nelze přiznat požadované plnění, pokud neprokázal ba ani netvrdil vznik škody, je v souladu s ustálenou judikaturou (srov. např. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1409/2003, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1394/2007, uveřejněného pod č. 59/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Stejně tak je v souladu s ustálenou judikaturou závěr, že dokud dlužník nezaplatil dlužnou částku svému věřiteli, nemůže úspěšně uplatnit nárok na její náhradu z titulu odpovědnosti třetí osoby za škodu, neboť škoda mu zatím nevznikla; samotná existence pohledávky věřitele vůči dlužníku ani soudní rozhodnutí o povinnosti dlužníka zaplatit dluh není totiž skutečnou škodou ani ušlým ziskem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 986/2001, uveřejněný pod č. 14/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Ušlý zisk podle ustálené judikatury dovolacího soudu nemůže představovat jen zmaření zamýšleného výdělečného záměru či příslibu možného příjmu, není-li takový majetkový přínos podložen již existujícími či reálně dosažitelnými okolnostmi, z nichž lze usuzovat, že při jejich pravidelném běhu - nebýt škodné události - k zamýšlenému zisku by skutečně došlo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, publikované pod C 4027 v Souboru civilních rozhodnutí NS, usnesení téhož soudu ze dne 26. 9. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2973/2005, publikované tamtéž pod C 5499 či obdobně též i rozsudek téhož soudu ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 3586/2006). Pouze škodná událost, která vstoupila do děje, jenž by za pravidelného běhu okolností dospěl k určitému předpokládanému výsledku, spojenému s dosažením zisku (§442 obč. zák.), může být překážkou, jež dosažení předpokládaného přínosu (zisku) zmařila. Avšak samotný podnikatelský záměr, který nebyl realizován, není tou okolností, jež při obvyklém sledu událostí vede ke konkrétnímu zisku.
Namítá-li dovolatel nesprávnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení předložených důkazů, nejedná se o posouzení věci po právní stránce. Skutkové námitky zásadní právní význam rozhodnutí založit nemohou.
V situaci, kdy rozhodnutí odvolacího soudu je založeno především na závěru, že žalobce netvrdil skutečnosti zakládající právo na náhradu škody vzniklé v příčinné souvislosti s jednáním žalované, přičemž právní závěry odvolacího soudu odpovídají ustálené judikatuře, nemá rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam. Z uvedeného vyplývá, že dovolání není přípustné; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., tak že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů řízení nemá a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 28. listopadu 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu