ECLI:CZ:NS:2011:25.CDO.957.2009.1
sp. zn. 25 Cdo 957/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně D. V. , zastoupené Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, proti žalovanému J. F. , zastoupenému JUDr. Josefem Krásnickým, advokátem se sídlem ve Kdyni, Rýzmberská 556, o 100.696,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 C 9/2004, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 6. listopadu 2008, č. j. 10 Co 395/2008-235, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 7.392,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Martina Vovsíka, advokáta se sídlem v Plzni, Malá 6.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 17. 6. 2005, č. j. 7 C 9/2004-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 100.696,- Kč s 2% úrokem z prodlení z částky 94.931,- Kč od 20. 9. 2003 do zaplacení a s 2,5% úrokem z prodlení z částky 5.765,- Kč od 22. 7. 2004 do zaplacení, řízení ohledně částky 118.475,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 20. 9. 2003 do zaplacení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že v řízení o zrušení společného nájmu družstevního bytu žalobkyně a jejího bývalého manžela K. G. vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 4 C 108/2000 byl žalovaný soudem ustanoven znalcem a v posudku č. 1317/5/02 ze dne 28. 2. 2002 stanovil obvyklou cenu členských práv a povinností ve Stavebním bytovém družstvu Domažlice v daném místě a čase na 373.188,- Kč, zatímco krátce poté bývalý manžel členství v družstvu „prodal“ za 800.000,- Kč; tomu odpovídaly i závěry znaleckých posudků, které si nechala vypracovat následně žalobkyně. Vzhledem k těmto rozdílům nařídil soud provedení revizního znaleckého posudku, a to znaleckým ústavem SRM-CONSULT Plzeň, s. r. o., který cenu určil částkou 563.050,- Kč, a vyložil, že žalovaný užil správnou metodu, vycházel však z nesprávných výměr jednotlivých místností, nepřesně započítal lodžii a sklepní kóji a nesprávně zařadil svislé konstrukce, krov a střechu z hlediska koeficientu K4, a dospěl tak k neodpovídající výsledné částce obvyklé ceny. Soud proto dovodil odpovědnost žalovaného za škodu podle §420 a §415 obč. zák., neboť při zpracování znaleckého posudku porušil vyhlášku Ministerstva financí č. 279/1997 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku). Pokud by k uvedeným nedostatkům nedošlo, soud by při svém rozhodování o vypořádání členských práv a povinností vycházel z jiné výsledné ceny a tato skutečnost by se pak projevila ve zvětšení majetku na straně žalobkyně o 94.931,- Kč. V průběhu řízení vzala žalobkyně žalobu ohledně částky 118.475,- Kč zpět, soud proto řízení v této části se souhlasem žalovaného zastavil.
Rozsudek ze dne 15. 12. 2005, č. j. 14 Co 559/2005-199, jímž Krajský soud v Plzni k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení 100.696,- Kč s příslušenstvím zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, byl zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2008, č. j. 25 Cdo 883/2006-224, s výjimkou části výroku týkající se částky 5.765,- Kč s příslušenstvím, a věc byla v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud shledal nesprávným právní posouzení vztahu příčinné souvislosti odvolacím soudem, který za příčinu tvrzené škody označil soudní rozhodnutí, nikoliv porušení právní povinnosti žalovaného soudního znalce. S poukazem na teorii tzv. adekvátnosti kausálního nexu (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ohledně příčinné souvislosti mezi chybně vypracovaným znaleckým posudkem mimo soudní řízení a škodou spočívající v tom, že prodávající z kupní smlouvy obdržel v důsledku vady posudku nižší kupní cenu) dovodil Nejvyšší soud, že jde o srovnatelný případ, kdy posudek znalce ustanoveného soudem posloužil jako jeden z důkazů v soudním řízení, které vyústilo ve vydání soudního rozhodnutí, stanovícího právo žalobkyně na zaplacení peněžité částky vůči protistraně ve sporu. Je tedy zřejmé, že i když byl znalecký posudek především podkladem pro vydání rozhodnutí, byl zároveň jeho obsah důležitou, podstatnou a značnou (byť ne jedinou) příčinou vzniku majetkové újmy, čímž je dán vztah příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti na straně znalce a škodou, která vznikla žalobkyni.
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 6. 11. 2008, č. j. 10 Co 395/2008-235, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 66.100,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 1. 10. 2003 do zaplacení, žalobu na zaplacení 28.831,- Kč s 2 % úrokem z prodlení z této částky od 20. 9. 2003 do zaplacení a 2% úrokem z prodlení z částky 66.100,- Kč od 20. 9. 2003 do 30. 9. 2003 zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Odvolací soud vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a vázán právním názorem dovolacího soudu dovodil odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou nesprávným znaleckým posudkem. Vzhledem k tomu, že žalovaný stanovil cenu za převod členských práv a povinností k předmětnému bytu částkou 430.850,- Kč (nikoliv 373.188,- jak ji chybně vypočetl soud prvního stupně), činí rozdíl oproti ceně stanovené správným posudkem 132.200,- Kč, takže žalobkyně byla tím zkrácena jen o 66.100,- Kč.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., a uplatňuje dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o.s.ř. Namítá především, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a to z důvodu, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily důkaz znaleckým posudkem SRM – CONSULT Plzeň, s. r. o., který byl zpracován v rozporu s ustanovením §2 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., neboť ignoroval požadavek na zjištění obvyklé ceny ze skutečně dosažených cen při obchodování srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase podle dokumentačních fondů Katastrálního úřadu v Domažlicích. Pak není možno dovodit, že by žalovaný neprovedl řádné ohledání předmětu prodeje a že by svůj posudek zpracoval nedbale. Dovolatel vytýká soudům obou stupňů, že nepřihlédly k jím předloženým dalším důkazům ohledně obvyklé ceny při převodu členských práv a povinností, nezjistily tak správně skutkový stav věci a dospěly v otázce odpovědnosti za škodu k nesprávnému právnímu posouzení věci. Navrhl proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná ve vyjádření k dovolání poukázala na to, že jí byla v důsledku nesprávného posudku žalovaného znalce způsobena škoda, neboť předmětný byt byl prodán za zcela jinou cenu, než která se podávala z posudku; je proto namístě, aby za škodu nesl žalovaný odpovědnost. Dovolací námitky označila zčásti za účelové a zavádějící, zčásti za nepodložené a navrhla, aby bylo dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v §240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou – účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 – srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).
Podle ustanovení §237 odst. 1 o.s ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně platební povinnosti tak, že žaloba co do částky 28.831,- Kč s příslušenstvím a části příslušenství z částky 66.100,- Kč byla zamítnuta, a žalovanému byla uložena povinnost zaplatit 66.100,- Kč s příslušenstvím.
I když tedy odvolací soud formuloval výrok svého rozsudku ve věci samé jako měnící, jde ve skutečnosti o změnu jen v rozsahu, v němž vyhověl odvolání žalovaného a oproti soudu prvního stupně mu neuložil povinnost k zaplacení částky 28.831,- Kč s příslušenstvím. K dovolání proti takovému měnícímu výroku ovšem není žalovaný subjektivně legitimován. Dovolání, které je mimořádným opravným prostředkem, může totiž podat jen ten účastník řízení, jemuž nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popřípadě kterému byla tímto rozhodnutím způsobena určitá újma na jeho právech. Uvedeným výrokem rozsudku odvolacího soudu nebyla žalovanému žádná újma na jeho právech způsobena, naopak tímto rozhodnutím bylo jeho obraně vyhověno, a nemůže mít tedy zájem na zrušení této části výroku rozhodnutí. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného v tomto rozsahu odmítl podle §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. b) o.s.ř.
Jestliže pak odvolací soud uložil žalovanému povinnost k zaplacení částky 66.100,- Kč s příslušenstvím, jde o výrok potvrzující (obsahově shodný s povinností uloženou soudem prvního stupně), byť je obsažen ve výroku formálně označeném jako změna rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., přičemž předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu je z tohoto hlediska bez významu], tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.
Rozhodnutí odvolacího soudu má podle §237 odst. 3 o.s.ř. po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.). Při posouzení přípustnosti dovolání je dovolací soud vázán vymezením dovolacích důvodů v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Způsobilým dovolacím důvodem je tedy zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (vada řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí věci), který sám o sobě, nepředstavuje-li řešení procesní otázky zásadního významu, není způsobilý založit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a dovolací důvody podle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. (zjištěný skutkový stav nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a nesprávné právní posouzení věci). Z vylíčení důvodů dovolání pak vyplývá, že dovolatel nesouhlasí především s tím, jak soudy obou stupňů zjistily skutkový stav v projednávané věci; namítá totiž, že z provedených důkazů skutkový stav nebyl zjištěn správně a správně právně posouzen, a to zejména při stanovení částky, kterou měla být v předchozím řízení oceněna hodnota členských práv a povinností v bytovém družstvu. Dovolatel tedy otázku zásadního právního významu neformuluje a vytýká-li odvolacímu soudu, že nesprávně hodnotil znalecký posudek a neprovedl další navržené důkazy, nesměřuje dovolání k přezkumu otázky právní, tím méně pak takové, která by měla pro posuzování obdobných případů zásadní význam. Namítaná okolnost, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. §241a odst. 3 o.s.ř.), přitom přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.
Nelze zároveň v této souvislosti přisvědčit dovolací námitce, že revizní znalecký posudek použil nesprávnou nákladovou metodu, a „ignoroval“ tak požadavek na stanovení obvyklé ceny. Z obsahu tohoto posudku je totiž zřejmé, že pro stanovení výsledné ceny pracoval s koeficientem prodejnosti tak, aby byla vyjádřena prodejnost v daném místě a čase, tedy byl vzat v potaz prvek podstatný pro cenu obvyklou. Ostatně, ač dovolatelem kritizován, revizní posudek se oproti jeho posudku více přiblížil reálné hodnotě členských práv a povinností v bytovém družstvu, které bylo následně dosaženo při jejich převodu bývalým manželem žalobkyně. Pak tedy i za situace, kdy znalecký posudek k obvyklé ceně může být do jisté míry vždy jen odhadem, je zřejmé, že znalecký posudek vypracovaný žalovaným byl ze všech provedených odhadů pro žalobkyni nejméně příznivý a vedl k tomu, že jí soudem přiznané plnění neodpovídalo požadavkům na rovné peněžité vypořádání při zrušení společného členství v bytovém družstvu. Stalo-li se tak z důvodů, které lze podle revizního znaleckého posudku označit jako pochybení při vypracování posudku, jsou splněny podmínky odpovědnosti žalovaného znalce za škodu.
Přípustnost dovolání nelze konečně dovodit ani z okolnosti, že odvolací soud v písemném vyhotovení rozsudku poskytl účastníkům nesprávné poučení o tom, že dovolání proti jeho rozhodnutí je přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, pod č. 118). Podmínky přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku totiž nezakládá svou úvahou odvolací soud, nýbrž vyplývají ze zákona.
Jestliže tedy z pohledu dovoláním vymezených otázek nelze považovat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., není dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ani proti potvrzujícímu výroku o věci samé; Nejvyšší soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobkyně právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle §3 odst. 1 bod 4, odst. 2 a §10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (94.931,- Kč), a sazba byla dvakrát snížena o 50% podle §14 odst. 1 a §15 citované vyhlášky (dovolání bylo odmítnuto) a podle §18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon – vyjádření k dovolání) na výsledných 5.860,- Kč; žalobkyni kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 7.392,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 22. června 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu