ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1055.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 1055/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Ing. V. D. , zastoupeného JUDr. Petrem Kužvartem, advokátem se sídlem v Praze 4, Za Zelenou liškou 967/B, proti žalovaným 1. městské části Praha 2 , se sídlem v Praze 2, náměstí Míru 20, 2. CEELI Institut, o. p. s. , se sídlem v Praze 2, Havlíčkovy sady č. p. 58, identifikační číslo 26167379, o určení neplatnosti nájemní smlouvy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 101/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. září 2007, č. j. 35 Co 236/2007-203, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalobce dovoláním napadl potvrzující rozsudek Městského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 25. 9. 2007, č. j. 35 Co 236/2007-203, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) dovolatel vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř.) uplatnil (námitkou, že „.. z provedených důkazů nevyplývá závěr odvolacího soudu, že 1. žalovaná mínila zveřejněním podmínek veřejně obchodní soutěže vyzvat i k polemice a k podávání konkurenčních návrhů fyzickými osobami“). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (s výjimkou určitých vad řízení) vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelem označené otázky přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají.
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá zejména na závěru, že dovolatel nemá na určení neplatnosti nájemní smlouvy naléhavý právní zájem, neboť určení neplatnosti nájemní smlouvy by nemohlo příznivě ovlivnit jeho právní postavení.
Námitky dovolatele („… vyhlášené veřejné obchodní soutěže se nemohl zúčastnit s ohledem na stanovené podmínky, nepřípustnost těchto podmínek“) , jimiž zpochybňuje správnost právního posouzení věci a uplatňuje tak dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., se však týkají především závěrů o nedostatku věcné legitimace dovolatele k požadovanému určení, jež s naléhavým právním zájmem na požadovaném určení směšovat nelze (srov. k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2002, sp. zn. 21 Cdo 679/2001, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 5, ročník 2002, pod číslem 77).
Samotné posouzení otázky, zda občan jedné městské části hlavního města Prahy má zájem na hospodaření jiné městské části s majetkem obce, přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá. Nemůže-li mít rozhodnutí o určení neplatnosti nájemní smlouvy (jejímž předmětem je majetek obce) dopad na práva žalobce (bez ohledu na to, zda bydlí v městské části, v níž se nachází pronajímaná nemovitost), pak ani nemůže mít naléhavý právní zájem na takovémto určení. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že určovací žaloba bude plnit svou funkci (eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, bude mít preventivní charakter, k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, vytvoří určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků), není ani naléhavý právní zájem na takovém určení.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu