ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1075.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1075/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ D. J. a b/ V. J. , zastoupených JUDr. Karlem Matějkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Legerova 44, proti žalovaným 1/ D. M. a 2/ K. M. , zastoupeným JUDr. Janem Tryznou, advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 4, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 41 C 30/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. září 2009, č. j. 21 Co 283/2009-62, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovaným oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.550,- Kč k rukám JUDr. Jana Tryzny, advokáta se sídlem v Praze 2, Botičská 4, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. října 2008, č. j. 41 C 30/2008-35, zamítl žalobu, aby žalovaným byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený předat žalobcům „byt č. 14 o velikosti 1+1 skládající se z 1 pokoje, kuchyně, o celkové podlahové ploše 59 m2 s příslušenstvím, nacházející se v 5. nadzemním podlaží domu č. p. 577 na adrese P. 4, P. 34“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzal především za zjištěno, že žalobci jsou spoluvlastníky předmětného domu, že rozsudkem ze dne 12. dubna 2000, č. j. 30 C 262/97-31, který nabyl právní moci dne 13. června 2000, Obvodní soud pro Prahu 4 zamítl žalobu žalobců, jímž se proti žalované a její matce Ing. D. J. domáhali vyklizení předmětného bytu, že citované (zamítavé) rozhodnutí odůvodnil – s odkazem na ustanovení §706 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“) – mimo jiné rovněž tím, že právo nájmu předmětného bytu přešlo dne 18. června 1995 smrtí jeho nájemkyně L. J. (babičky žalované) na tehdy nezletilou žalovanou a její matku, neboť v té době s ní žily v předmětném bytě ve společné domácnosti (a neměly vlastní byt), a že žalovaná dne 19. srpna 2005 uzavřela manželství s žalovaným. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že v daném případě je vázán řešením otázky přechodu nájmu bytu na žalovanou a její matku, jež přijal Obvodní soud pro Prahu 4 v rozsudku ze dne 12. dubna 2000, č. j. 30 C 262/97-31. Proto vycházel z názoru (vyjádřeného v citovaném rozhodnutí), že na žalovanou a její matku přešlo dne 18. června 1995 právo nájmu předmětného bytu smrtí jeho nájemkyně L. J. S přihlédnutím k uvedenému pak uzavřel, že žalovaná se stala výlučnou nájemkyní bytu buď v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti její matkou nebo v důsledku výpovědi z nájmu bytu, kterou žalobci dali její matce, a že žalovaným pak vznikl společný nájem bytu manžely. Za této situace žalobu na vyklizení bytu zamítl.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. září 2009, č. j. 21 Co 283/2009-62, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a za správný pokládal také právní názor (přijatý již v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2000, č. j. 30 C 262/97-31), že právo nájmu předmětného bytu přešlo dne 18. června 1995 smrtí jeho nájemkyně L. J. na tehdy nezletilou žalovanou a její matku, neboť v té době s ní žily v předmětném bytě ve společné domácnosti (a neměly vlastní byt). K námitce žalobců, že nájem předmětného bytu nemohl přejít na žalovanou, neboť v době úmrtí L. J. nebyla zletilá, dodal, že ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. nečiní žádný rozdíl mezi zletilými a nezletilými vnuky nájemce a že tudíž nájemní právo k bytu může přejít rovněž na nezletilé vnouče zemřelého nájemce. Proto rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). V dovolání – s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věci sp. zn. 26 Cdo 1472/2005 – vyjádřili přesvědčení, že na nezletilé vnouče může nájemní právo k bytu přejít pouze tehdy, pokud bydlelo s prarodičem – nájemcem bytu se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí soudu. Namítli, že byla-li žalovaná v době úmrtí své babičky nezletilá a žila-li s ní v předmětném bytě i její matka, sdílela společnou domácnost s ní a nikoli se svojí babičkou. Měli tudíž za to, že nájemní právo k bytu přešlo úmrtím L. J. pouze na její dceru (matku žalované) a nikoli také na žalovanou. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
K dovolání žalobců se žalovaní prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřili.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Při jejím řešení nepřehlédl sdělení dovolatelů, že dovolání podávají „proti oběma výrokům rozsudku Městského soudu v Praze“ , tedy že dovoláním napadají nejen potvrzující výrok napadeného rozsudku, nýbrž jakoby i jeho nákladový výrok. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – názor, že ve vztahu k nákladovému výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány. V této souvislosti nelze opomenout, že pouhá citace ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ a b/, odst. 3 o.s.ř. – bez údaje o tom, z jakých konkrétních důvodů se rozhodnutí odvolacího soudu napadá – není řádným uplatněním dovolacích důvodů podle těchto ustanovení (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 1060/2003, uveřejněné pod č. 31 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura). Navíc podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené ve výroku o zamítnutí žaloby na vyklizení bytu rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., který dovolatelé – opět s přihlédnutím k obsahu dovolání – uplatnili.
Rozhodnutí odvolacího soudu je v napadeném potvrzujícím výroku založeno rovněž na právním názoru (přijatém také v pravomocném rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. dubna 2000, č. j. 30 C 262/97-31), že právo nájmu předmětného bytu přešlo smrtí L. J. (babičky žalované) současně na její dceru (matku žalované) i na její tehdy nezletilou vnučku (žalovanou) a že jim za této situace vzniklo právo společného nájmu bytu (§700 odst. 1 obč. zák.), a to proto, že žalovaná i její matka žily s L. J. v den její smrti ve společné domácnosti.
Správnost uvedených právních názorů dovolatelé zpochybnili dovolací námitkou, že byla-li žalovaná v době úmrtí své babičky nezletilá a žila-li s ní v předmětném bytě i její matka, sdílela společnou domácnost s ní a nikoli se svojí babičkou. Zde je zapotřebí zdůraznit, že žila-li tehdy nezletilá žalovaná spolu s matkou a s jejím souhlasem ve společné domácnosti s nájemkyní bytu L. J. (což vyloučeno nebylo) a neměla-li žádná z nich vlastní byt (naplněnost tohoto předpokladu nebyla dovoláním zpochybněna), pak smrtí L. J. mohlo nájemní právo současně přejít na tehdy nezletilou žalovanou i na její matku, takže se staly společnými nájemkyněmi předmětného bytu podle §700 odst. 1 obč. zák. V soudní praxi totiž nebyl zaznamenán odklon od právního názoru (vyjádřeného ve zprávě NS ČSR, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek ročník 1982 pod č. 34 na straně 202), podle něhož není vyloučeno, aby právo osobního užívání (nyní právo nájmu) bytu přešlo na nezletilé dítě. V případech, v nichž jde o soužití nezletilého dítěte (vnuka, vnučky) s uživatelem bytu (s prarodičem), je třeba, aby dítě bydlelo s uživatelem bytu jako příslušník jeho domácnosti se souhlasem svých zákonných zástupců nebo na základě rozhodnutí příslušného orgánu. Také rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 503/2000, uveřejněného pod č. 119 v sešitě č. 10 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura) výslovně připouští přechod práva nájmu bytu na nezletilé dítě; současně dovozuje, že práva a povinnosti vyplývající z nájmu bytu vykonává nezletilé dítě prostřednictvím svých zákonných zástupců (§26 obč. zák.) a v případě střetu zájmu pak prostřednictvím soudem ustanoveného zvláštního zástupce (§30 obč. zák.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobce, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovaným vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. září 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu