ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1204.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1204/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a) K. L. a b) Š. L. , zastoupených Mgr. Martinem Brudným, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, proti žalované P. K. , zastoupené JUDr. Jaroslavou Heřmanovou, advokátkou se sídlem v Opavě, Olomoucká 2, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 84 C 384/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. září 2009, č. j. 11 Co 532/2009-69, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.400,- Kč k rukám Mgr. Martina Brudného, advokáta se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Škroupova 1114/4, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 84 C 384/2008-46, zamítl žalobu, kterou se žalobci domáhali, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit „bytovou jednotku č. 1127/15 nacházející se v domě č. p. 1127 v katastrálním území P. – s., obec O.“ (dále jen „předmětná bytová jednotka“, resp. „bytová jednotka“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 30. září 2009, č. j. 11 Co 532/2009-69, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku do šesti měsíců od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Z provedených důkazů vzal odvolací soud shodně se soudem prvního stupně především za zjištěno, že dne 15. listopadu 2006 uzavřeli Č. a J. P. jako společní nájemci družstevního bytu č. 15 na ulici Opavská 1127/62 v O. – P. (dále jen „družstevní byt“) a žalovaná jako podnájemkyně smlouvu o podnájmu na dobu určitou od 15. listopadu 2006 do 15. listopadu 2009 (dále jen „podnájemní smlouva“), že v čl. V. podnájemní smlouvy si dohodli možnost odstoupení od smlouvy pro případ, že podnájemkyně nezaplatí „ve třech případech nezávisle po sobě jdoucích“ nájemné nebo úhradu za služby spojené s užíváním družstevního bytu do pěti dnů po jejich splatnosti, že téhož dne (15. listopadu 2006) uzavřeli rovněž smlouvu o smlouvě budoucí o převodu členských práv a povinností (dále jen „smlouva o smlouvě budoucí“), že ve smlouvě o smlouvě budoucí se Č. a J. P. zavázali převést na žalovanou jako nabyvatelku do tří let od podpisu smlouvy členská práva a povinnosti vyplývající z členství v bytovém družstvu, že Č. a J. P. jako převádějící a žalobce K. L. jako nabyvatel uzavřeli dne 19. března 2008 dohodu o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu (dále jen „dohoda ze dne 19. března 2008“) a že žalobce K. L. jako nájemce a bytové družstvo jako pronajímatel uzavřeli dne 21. března 2008 smlouvu o nájmu družstevního bytu. Dále zjistil, že dopisem ze dne 31. března 2008 žalobci jako nájemci družstevního bytu odstoupili od podnájemní smlouvy ze dne 15. listopadu 2006, a to s odkazem na její čl. V., že v dopisu ze dne 12. dubna 2008 žalovaná odmítla důvodnost odstoupení od podnájemní smlouvy a že na základě smlouvy o převodu družstevního bytu a pozemku do vlastnictví člena družstva ze dne 26. června 2008 nabyli žalobci předmětnou bytovou jednotku do společného jmění (dále jen „smlouva o převodu ze dne 26. června 2008“). Na tomto skutkovém základě odvolací soud především dovodil, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nebyly naplněny podmínky pro odstoupení od podnájemní smlouvy podle jejího čl. V. Poté dovodil, že podnájemní vztah k bytu je závislý na nájemním vztahu, od něhož se odvíjí, a pokračoval, že nabytím bytové jednotky do vlastnictví přestali být žalobci nájemci družstevního bytu (neboť nájemní vztah zanikl splynutím podle §584 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“), v důsledku čehož pak zanikl i podnájemní vztah. Z toho vyplývá, že žalovaná užívá předmětnou bytovou jednotku bez právního důvodu. Za této situace odvolací soud změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě – s odkazem na ustanovení §126 obč. zák. – vyhověl; vyklizovací povinnost žalované vázal – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – na delší než patnáctidenní (šestiměsíční) lhůtu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s.ř. V dovolání uvedla, že žalobci odstoupili od smlouvy o smlouvě budoucí, s níž byli seznámeni, až dopisem ze dne 31. března 2008. V návaznosti na to pak namítla, že dohoda ze dne 19. března 2008 je absolutně neplatná, neboť „v době, kdy tato byla uzavírána, nebyla vypovězena smlouva o smlouvě budoucí …“. Z tohoto důvodu pak musí být podle jejího názoru neplatná rovněž na ni navazující smlouva o převodu ze dne 26. června 2008. Dodala, že napadeným rozhodnutím byla „poškozena finančně o částku 600.000,- Kč“ , neboť bytovou jednotku svým nákladem upravila a navíc na základě smlouvy o smlouvě budoucí plnila „na kupní cenu“. Z obsahu dovolání vyplývá dovolací návrh, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobci se ve vyjádření k dovolání ztotožnili s rozhodnutím odvolacího soudu, uvedli, že dohoda ze dne 19. března 2008 nemůže být neplatná, neboť smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky (v této souvislosti poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 2 Cdon 1505/97 a 2 Cdon 848/97), a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Byť dovolatelka, jde-li o uplatněné dovolací důvody, odkázala rovněž na ustanovení §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jsou její dovolací námitky z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) podřaditelné pouze pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., který také uplatnila.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §50a odst. 1 obč. zák. účastníci se mohou písemně zavázat, že do dohodnuté doby uzavřou smlouvu; musí se však přitom dohodnout o jejích podstatných náležitostech. Nedojde-li do dohodnuté doby k uzavření smlouvy, lze se do jednoho roku domáhat u soudu, aby prohlášení vůle bylo nahrazeno soudním rozhodnutím. Právo na náhradu škody tím není dotčeno (§50a odst. 2 obč. zák.).
Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 29. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1505/97 (v rozsudku, na nějž správně odkázali žalovaní ve vyjádření k dovolání), uveřejněném pod č. 22 v sešitě č. 3 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura (odkaz na citovaný rozsudek se nachází rovněž v publikaci Občanský zákoník, Komentář, 7. vydání 2002, vydaný nakladatelstvím C. H. BECK, strana 242), formuloval právní závěr, že smlouva o smlouvě budoucí je účinná jen mezi jejími účastníky (§50a obč. zák.). Jestliže tedy účastník této smlouvy převede vlastnické právo k věci, jejíž zamýšlený převod je obsahem smlouvy o smlouvě budoucí, na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění. K odůvodnění uvedeného právního závěru Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy (nikoliv absolutně) a její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby. Opačný výklad by přisuzoval právním vztahům ze smlouvy o budoucí smlouvě účinky, rovnající se účinkům vztahů absolutních, které tato smlouva nevyvolává. Její porušení má právní důsledky jen mezi jejími účastníky. Pokud tedy účastník smlouvy o budoucí smlouvě převede věc, jejíž budoucí převod je obsahem smlouvy, platnou kupní smlouvou na osobu třetí, zaniknou práva a povinnosti ze smlouvy o budoucí smlouvě pro nemožnost plnění a na jejich místo nastupují odpovědnostní vztahy mezi účastníky smlouvy. K obsahově stejnému právnímu závěru, a to s odkazem na citovaný rozsudek, dospěl Nejvyšší soud rovněž v rozsudku ze dne 30. května 2001, sp. zn. 33 Cdo 2390/2000, uveřejněném pod C 534 ve svazku 6 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 11. října 2001, sp. zn. 33 Odo 538/2001, Nejvyšší soud dovodil, že smlouva o smlouvě budoucí působí jen mezi účastníky smlouvy, že její porušení jedním z účastníků nemůže mít samo o sobě vliv na právní postavení třetí osoby a na platnost kupní smlouvy, kterou účastník smlouvy o smlouvě budoucí převádí nemovitosti, o které ve smlouvě o smlouvě budoucí šlo, na osobu třetí. Od uvedené judikatury se Nejvyšší soud neodklání ani v projednávané věci a navíc zastává názor, že je bez dalšího aplikovatelná rovněž v poměrech dohody o převodu členských práv a povinností spojených s členstvím v bytovém družstvu.
V projednávané věci se uvedené právní názory prosadí tak, že smlouva o smlouvě budoucí uzavřená mezi Čestmírem a Jiřinou Postavovými na straně jedné a žalovanou na straně druhé byla účinná jen mezi těmito jejími účastníky (§50a obč. zák.), že uzavřením (platné) dohody ze dne 19. března 2008 zanikla práva a povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí pro nemožnost plnění a že na jejich místo mohou nastoupit pouze odpovědnostní vztahy (mezi účastníky smlouvy o smlouvě budoucí), které však nejsou předmětem tohoto řízení. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.
Jelikož se dovolatelce prostřednictvím užitého dovolacího důvodu a jeho obsahové konkretizace nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání – bez nařízení jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o.s.ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, §142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal dovolatelku, jejíž dovolání bylo zamítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobcům v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.900,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši dva krát 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 900,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 13. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu