ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.142.2011.1
sp. zn. 26 Cdo 142/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobce Stavebního bytového družstva Těšíňan , se sídlem v Českém Těšíně, nábřeží Míru 1883/22b, identifikační číslo 00398675, zastoupeného JUDr. Věrou Zahradníkovou, advokátkou se sídlem v Třinci, 1. máje 540, proti žalovaným 1. E. F. , zastoupenému JUDr. Blankou Novákovou, advokátkou se sídlem v Karviné – Fryštátě, Univerzitní náměstí 1935, 2. K. F. , o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 28 C 377/2009, o dovolání 1. žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. června 2010, č. j. 11 Co 203/2010-49, ve znění usnesení ze dne 31. srpna 2010, č. j. 11 Co 203/2010-66, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný 1) je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Věry Zahradníkové, advokátky se sídlem v Třinci, 1. máje 540, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Karviné (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 19. 2. 2010, č. j. 28 C 377/2009-23, ve znění usnesení ze dne 16. 9. 2010, č.j. 28 C 377/2009-67, osvobodil žalované od placení soudních poplatků, uložil jim vyklidit byt č. 13 o velikosti 3+1 v 5. podlaží v domě č. p. 1554 v Č., ulice Zelená 9 (dále „předmětný byt“) do 15 dnů po přidělení přiměřeného náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne 8. 6. 2010, č. j. 11 Co 203/2010-49, ve znění usnesení ze dne 31. 8. 2010, č.j. 11 Co 203/2010-66, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části změnil tak, že vyklizení žalovaných vázal na zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Ve shodě se soudem prvního stupně vycházel ze závěru, že žalobce (vlastník předmětného domu) se důvodně domáhá podle §126 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.“), vyklizení předmětného bytu, který žalovaní užívají bez právního důvodu, neboť na majetek 2. žalované byla nařízena exekuce (k návrhu oprávněné Všeobecné zdravotní pojišťovny pro vymožení dlužného pojistného) a exekučním příkazem ze dne 26. 5. 2009 (právní moci nabyl 8. 6. 2009), č. j. 068 Ex 533/09-17/BL rozhodl soudní exekutor o provedení exekuce postižením jejích členských práv ve Stavebním bytovém družstvu Těšíňan (dále též jen „Družstvo“). Tím došlo k zániku společného členství žalovaných v Družstvu (§231 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku ve znění pozdějších předpisů - dále jen „obch. zák.“), současně zaniklo i jejich právo nájmu k předmětnému bytu (§714 obč. zák.). Proto pokládal za správný výrok, jímž soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit. Na rozdíl od soudu prvního stupně však vázal vyklizovací povinnost žalovaných – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – na zajištění náhradního bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal 1. žalovaný dovolání, k němuž se žalobce písemně vyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „o. s. ř.“ ), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu není podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. 1. 2001 přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Odvolací soud napadeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně jen ve výroku o bytové náhradě, tj. ve výroku, proti němuž dovolání evidentně nesměřuje; za této situace výrok o bytové náhradě dovolacímu přezkumu nepodléhá (podle §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil). Naproti tomu ve výroku o uložení vyklizovací povinnosti žalovaným (proti němuž dovolání směřuje) je rozsudek odvolacího soudu rozsudkem potvrzujícím (dále jen „potvrzující výrok“). Propojení potvrzujícího výroku rozsudku odvolacího soudu, je-li proti němu dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) či c) o. s. ř., s měnícím výrokem, který není přípustné zkoumat (proto, že jeho správnost nebyla dovoláním zpochybněna), se při rozhodnutí o dovolání projeví toliko v tom, že shledá-li soud důvody pro zrušení přezkoumávaného výroku, zruší současně i výrok, jehož sepětí se zkoumaným výrokem vymezuje právě ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1493/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 1997, pod číslem 87).
Dovolání proti potvrzujícímu výroku není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, pak také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních a způsobilým dovolacím důvodem je proto v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.) ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). S přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) právě takový nepřípustný dovolací důvod dovolatel uplatnil (námitkou, že odvolací soud se „dostatečně nevypořádal s jeho tvrzením, že exekuční titul není vykonatelný“) a je nerozhodné, že takto uplatněné dovolací námitky formálně podřadil pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., který však nijak obsahově nekonkretizoval.
Navíc je nutno zdůraznit, že uvedenou okolnost (nedoručení exekučního titulu 2. žalované) tvrdil až v dovolání a tím uplatnil tzv. „skutkové novoty“, které jsou však vdovolacím řízení nepřípustné (§241a odst. 4 o. s. ř.). Rovněž až v dovolání tvrdí skutečnosti, z nichž dovozuje, že žaloba, jíž se žalobce domáhá vyklizení předmětného bytu, je v rozporu s dobrými mravy.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O návrhu na odklad vykonatelnosti (§243 o. s. ř.) napadeného rozhodnutí, jež neshledal důvodným, dovolací soud v souladu se svou ustálenou praxí nerozhodoval.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal 1. žalovaného, který zavinil, že jeho dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 360,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu