ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1606.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 1606/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezková ve věci žalobkyně V. H. , zastoupené JUDr. Františkem Zadinou, advokátem se sídlem Praha 3, Slezská 74/856, proti žalovanému R. H. , zastoupenému JUDr. Jaroslavem Červinkou, advokátem se sídlem Praha 7, Výstaviště 67, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 47 C 111/2008, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. listopadu 2009, č. j. 29 Co 263/2009-86, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 10. 11. 2009, č.j. 29 Co 263/2009-86, potvrdil rozsudek ze dne 17. 2. 2009, č.j. 47 C 111/2008-53, kterým Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) zrušil společné členství účastníků v bytovém družstvu Steinerova 606 – 608 a jejich právo společného nájmu bytu č. 26, I. kategorie, o velikosti 3+1/L s příslušenstvím, v 9. nadzemním podlaží domu č.p. 606 v ulici Steinerova 8, Praha 4, katastrální území H. (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že výlučnou členkou družstva a nájemkyní bytu bude žalobkyně, žalovanému uložil byt vyklidit do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a rozhodl o nákladech řízení; dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že jsou splněny podmínky pro rozhodnutí podle §705 odst. 1 obč.zák., neboť účastníci, kteří se za trvání manželství stali společnými členy bytového družstva a společnými nájemci předmětného bytu, a jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 3. 2008, se po rozvodu manželství nedohodli o dalším užívání bytu. Shledal správným i jeho závěr, že žalobkyně má být určena další nájemkyní bytu (§705 odst. 3 obč.zák.), jakož i důvody, které jej k tomu závěru vedly, tj. zejména okolnost, že se v roce 2008 jako jediná dostavila na schůzi představenstva družstva a následně uhradila takřka veškeré dluhy na nájemném, čímž se postarala o to, že družstvo oba účastníky nevyloučilo; přihlédl rovněž k tomu, že žalovaný byl v tomto směru zcela pasivní a netajil se tím, že činí vše pro to, aby účastníci byli z družstva vyloučeni. V neprospěch žalovaného svědčí jeho nedůsledná pracovní morálka a s tím spojená platební neschopnost, neboť má dluhy, které nesplácí a je proti němu již vedena exekuce, přičemž je zřejmé, že by tak nebyl schopen žalobkyni vyplatit v rámci vypořádání společného jmění manželů její podíl. Není ani záruka, že by řádně platil nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním bytu. Povinnost žalovaného k vyklizení bytu vázal ve smyslu ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč.zák. na zajištění náhradního bytu, neboť bylo zjištěno, že žalovaný nemá jinou možnost bydlení (v právním slova smyslu); současně neshledal důvody hodné zvláštního zřetele, které by odůvodňovaly přiznání bytové náhrady toliko ve formě náhradního ubytování.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Namítá, že v řízení prokázal, že předmětný byt měl již před uzavřením svého prvního manželství, že soud vzal v úvahu pouze podání žalobkyně, přičemž jeho tvrzení zpochybnil tím, že je věrohodně neprokázal. Zpochybňuje příčiny rozvratu manželství účastníků, z nichž soud vycházel, namítá, že žalobkyně opustila společnou domácnost a předmětný byt, přičemž její tvrzení, že se v bytě zdržuje, bylo svědecky vyvráceno. Dovolatel má rovněž za to, že žalobkyně neprokázala, že je natolik solventní, aby ho byla – byť s deklarovanou pomocí svých rodičů – schopna „z bytu vyplatit“ a uvádí, že ihned po vydání rozsudku kontaktovala realitní kancelář s žádostí o prodej předmětného bytu. Závěrem rovněž namítá, že „soudy přehlížely“ jeho tvrzení, že po dohodě se žalobkyní hradil (mimo nákladů spojených s bydlením) všechny ostatní výdaje související s běžným životem. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. K podáním označeným jako doplnění dovolání, daným k poštovní přepravě dne 24. 3. 2010 a dne 1. 6. 2010 (tedy po uplynutí lhůty k podání dovolání), v nichž uvádí dovolatel další skutečnosti, nemohl dovolací soud přihlížet s ohledem na ustanovení §242 odst. 4 o.s.ř.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu, nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř. Dovolání tak může být přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatel výslovně neoznačuje otázku, s níž spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však vyplývá, že svými námitkami zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o tom, který z účastníků (rozvedených manželů) má být určen dalším nájemcem předmětného bytu. Činí tak však prostřednictvím námitek směřujících proti zjištěnému skutkovému stavu ohledně okolností, významných z hlediska ustanovení §705 odst. 3 obč.zák. Jak však již bylo uvedeno, k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlédnout. Nad rámec uvedeného lze poznamenat, že povinnost zajistit bytovou náhradu rozvedenému manželovi, který má byt vyklidit, přechází na právního nástupce rozvedeného manžela, který byl určen jako výlučný člen družstva dalším nájemcem bytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř s přihlédnutím k tomu, že žalobkyni nevznikly (podle obsahu spisu) v dovolacím řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. července 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu