ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1609.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 1609/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) A. L. , bytem Ch.,, b) J. L. , bytem K., c) L. K. , bytem N., d) A. T. , bytem N., a e) L. P. , bytem O., všech zastoupených JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Mezibranská 19, proti žalovanému P. V. , bytem P., zastoupenému JUDr. Ivetou Golasovou, advokátkou se sídlem Praha 3, nám. Jiřího z Lobkovic 5, o zaplacení částky 769.230,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp.zn. 23 C 260/2006, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. listopadu 2008, č. j. 21 Co 315/2008-66, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se domáhali zaplacení částky 769.230,- Kč s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení z titulu smluvní pokuty.
Obvodní soud pro Prahu 2 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 1. 2008, č. j. 23 C 260/2006-45, výrokem I. uložil žalovanému zaplatit žalobcům (každému z 1/5) částku 769.230,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím, do 3 dnů od právní moci rozsudku, výrokem II. zamítl žalobu co do požadovaných úroků z prodlení nad přiznanou výši a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne
4. 11. 2008, č. j. 21 Co 315/2008-66, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalobu na zaplacení částky 769.230,- Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, poté, co doplnil dokazování listinnými důkazy, vzal zejména za prokázáno, že žalobci jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci (každý z 1/5) budovy na pozemku a budovy bez č.p. na pozemku a pozemků (dále též „předmětné budovy“ a „předmětné pozemky“), že dne 7. 6. 2005 uzavřeli účastníci smlouvu o nájmu (dále též „Smlouva“), kterou žalobci pronajali žalovanému v ní vymezené části předmětných budov a předmětných pozemků (dále též „Předmět nájmu“) na dobu od 7. 6. 2005 do 7. 7. 2006, že nájemné bylo sjednáno v celkové částce 1.000.000,- Kč za celé období, splatné dne 15. 6. 2005 (žalovaným včas uhrazené), že čl. X. odst. 5 Smlouvy obsahoval ujednání, podle něhož nájemce uhradí pronajímatelům za každý započatý kalendářní měsíc, po který bude užívat Předmět nájmu bez právního důvodu, „formou smluvní pokuty“ částku rovnající se dvojnásobku měsíčního nájemného, že žalovaný užíval Předmět nájmu i po uplynutí dohodnuté doby, přičemž pronajímatelům hradil měsíčně nájemné ve výši 76.923,- Kč (alikvotní část nájemného stanoveného ve Smlouvě), že tito uvedenou platbu sice přijímali, avšak vyzývali ho k vyklizení, že žalobou ze dne 7. 11. 2006, podanou u Obvodního soudu pro Prahu 10, se domáhali vyklizení Předmětu nájmu, že rozsudkem pro uznání vydaným označeným soudem dne 21. 3. 2007, sp. zn. 7 C 355/2006, který nabyl právní moci dne 26. 4. 2007, bylo žalobě vyhověno a že k odevzdání a předání Předmětu nájmu došlo 19. 4. 2007. Zatímco soud prvního stupně dovodil, že nájemní vztah mezi účastníky zanikl uplynutím dohodnuté doby (k 7. 7. 2006), že žalovaný posléze užíval Předmět nájmu bez právního důvodu a je tudíž povinen zaplatit požadovanou smluvní pokutu (ujednání o ní považoval za platné, neodporující dobrým mravům), odvolací soud dospěl k odlišnému závěru o charakteru užívání Předmětu nájmu žalovaným i o důvodnosti uplatněného nároku. Zaujal názor, že i když mezi účastníky nedošlo k dohodě o prodloužení Smlouvy, pak za situace, kdy žalovaný užíval Předmět nájmu i po uplynutí dohodnuté doby a žalobci nepodali u soudu žalobu na vyklizení do 30 dnů po jejím uplynutí, obnovil se nájem podle §676 odst. 2 obč. zák. na jeden rok, za týchž podmínek, za kterých byla sjednán (včetně výše nájemného, jehož podíl připadající na jeden měsíc žalovaný pravidelně hradil a žalobci jej přijímali). Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že výše označené pravomocné vyhovující soudní rozhodnutí ve věci sp.zn. 7 C 355/2006 nevyloučilo pokračování nájmu, neboť žaloba v této věci byla podána v době, kdy již k obnovení nájmu podle §676 odst. 2 obč. zák. došlo (7. 11. 2006). Konstatoval, že soud je ve smyslu ustanovení §135 odst. 1 o. s. ř. vázán pouze rozhodnutím příslušných orgánů o tom, že byl spáchán trestný čin, přestupek nebo jiný správní delikt
a kdo jej spáchal, jakož i rozhodnutím o osobním stavu; podle §135 odst. 2 o. s. ř. může posoudit jiné otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, tedy i soudu v jiném řízení, sám; vychází však z rozhodnutí, jestliže bylo o takové otázce příslušným orgánem vydáno. Bez ohledu na skutečnost, že označený rozsudek byl rozsudkem pro uznání, bez bližšího zjišťování skutkového stavu, není jím odvolací soud rozhodující v projednávané věci vzhledem k §135 o. s. ř. vázán. Uzavřel, že žalovaný měl k užívání Předmětu nájmu právní důvod a že žaloba na zaplacení smluvní pokuty není důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatnili v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. Předestírají dosavadní průběh řízení a obsah napadeného rozsudku a vytýkají odvolacímu soudu nesprávnost aplikace §135 o.s.ř. v dané věci. Tu spatřují v tom, že „soud musí vycházet z rozsudku, který je pro účastníky řízení, a tím
i pro soud, ve smyslu §159 odst. 2 o. s. ř. závazný“. Uvádějí, že „v dané věci se domáhají zaplacení smluvní pokuty z titulu porušení nájemní smlouvy, přičemž předběžná otázka platnosti ukončení nájmu a povinnosti vyklidit nemovitosti byla pravomocně vyřešena …“ shora označeným rozsudkem sp. zn. 7 C 355/2006. Toto rozhodnutí je závazné (§159a odst. 4 o. s. ř.) i pro soud, pokud jako předběžnou otázku posuzuje právní vztahy pravomocným soudním rozhodnutím již vyřešené. Závěr, že došlo k obnovení nájmu proto nemůže obstát. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 4. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými - účastníky řízení
(§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř, neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Takovéto vady nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu se nepodávají.
Dovolatelé výslovně uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř.
Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř. pokládat výsledek hodnocení důkazů, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení §132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo z přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor,
nebo který odporuje ustanovení §133 až §135 o. s. ř.
Dovolatelé však nic takového odvolacímu soudu nevytýkají; daný dovolací důvod tak ve skutečnosti nebyl uplatněn.
O nesprávné právní posouzení (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V dané věci dovolatelé odvolacímu soudu vytýkají nesprávnou aplikaci ustanovení §135 o. s. ř.
Podle ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud s výjimkou případů uvedených v odstavci 1 posoudit sám. Bylo-li
však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází. Za rozhodnutí jiného orgánu je třeba podle konstantní judikatury považovat i jiné rozhodnutí soudu. Ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. je třeba v případě, že půjde o rozhodnutí soudu, vykládat v souvislosti s ust. §159a o. s. ř.
Podle §159a odst. 1 o.s.ř. nestanoví-li zákon jinak, je výrok pravomocného rozsudku závazný jen pro účastníky řízení.
Podle §159a odst. 4 o. s. ř. v rozsahu, v jakém je výrok pravomocného rozsudku závazný pro účastníky řízení a popřípadě jiné osoby, je závazný též pro všechny orgány.
Z právního názoru, že pro účastníky řízení a pro všechny orgány je zásadně závazný pouze výrok pravomocného rozsudku, vychází Nejvyšší soud např. v rozhodnutích
z 11. 6. 2009, sp.zn. 23 Cdo 1454/2009, z 9. 9. 2009, sp. zn. 33 Odo 666/2007 (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud České republiky odmítl usnesením z 23. 2. 2010, sp. zn. I. ÚS 3074/09), a rozhodnutí z 19. 8. 2010, sp. zn. 33 Odo 2427/2008 ; dovolací soud jej sdílí i v projednávané věci.
V dané věci se dovolatelé domáhají zaplacení smluvní pokuty z důvodu užívání Předmětu nájmu po uplynutí doby, na níž byl nájem sjednán, přičemž namítají, že předběžná otázka ukončení nájmu byla pravomocně vyřešena rozsudkem ve věci sp. zn. 7 C 355/2006, který je ve smyslu ustanovení §159a odst. 4 o. s. ř. závazný i pro rozhodnutí v dané věci.
Aby však bylo řešení předběžné otázky (trvání, resp. skončení nájmu) závazné pro další spory, musela by být tato předběžná otázka řešena přímo ve výroku rozhodnutí (např. v rozhodnutí podle §80 písm. c/ o. s. ř.). O takový případ se však ve věci 7 C 355/2006 nejedná, a proto nemůže být označené rozhodnutí závazné pro soud rozhodující v dané věci o tom, zda právo z dohody o smluvní pokutě existuje či nikoliv. Z tohoto pohledu je tedy napadené rozhodnutí odvolacího soudu v konečném důsledku správné, byť v souvislosti s aplikací ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. nepřihlédl k ustanovení §159a o. s. ř.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6
o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly (dle obsahu spisu) v této fázi řízení náklady, na něž by jinak měl vůči dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu