ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.1742.2005.3
sp. zn. 26 Cdo 1742/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Roberta Waltra ve věci žalobkyně České republiky – Správy vojenského bytového fondu Praha, se sídlem v Praze 6, U Prioru 1047/8, zastoupené JUDr. Jaroslavou Žákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1484, proti žalovanému J. S. , zastoupenému Mgr. Jaroslavem Pleskalem, advokátem se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 2, pobočka v Ústí nad Orlicí, Barcalova 166, o zaplacení částky 58.293,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 12 C 134/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 3. března 2005, č. j. 19 Co 637/2004-167, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.395,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Pleskala, advokáta se sídlem v Brně, Jakubské náměstí 2, pobočka v Ústí nad Orlicí, Barcalova 166, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ústí nad Orlicí (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. října 2004, č. j. 12 C 134/2003-141, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 58.293,- Kč s tam uvedeným příslušenstvím v podobě poplatku z prodlení (výrok I.), rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky II. a III.) a o vrácení zálohy na znalečné (výrok IV.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. března 2005, č. j. 19 Co 637/2004-167, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej ve výrocích II., III. a IV. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Z provedených důkazů vzaly soudy obou stupňů mimo jiné za zjištěno, že žalobkyně má právo hospodaření k „bytu v T.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), že dne 16. října 2001 vyúčtovala žalovanému (nájemci předmětného bytu) nedoplatek za plnění poskytovaná s užíváním bytu (dále jen „nedoplatek za služby“) za rok 2000 ve výši 34.612,- Kč splatný dne 30. listopadu 2001, že dne 2. května 2002 mu dále vyúčtovala nedoplatek za služby za rok 2001 ve výši 23.681,- Kč splatný dne 31. července 2002, že žalovaný uvedené částky dosud nezaplatil a že nedoplatek za služby za rok 2000 byl žalovanému nejprve vyúčtován dne 30. května 2001 ve výši 29.445,- Kč, poté dne 7. června 2001 ve výši 29.983,- Kč a nakonec dne 16. října 2001 v žalované částce. Dále zjistily, že k vyúčtování nedošlo nejpozději do tří měsíců po uplynutí zúčtovacího období a že obě vyúčtování vykazují věcné a formální nedostatky, konkrétně v nich není uvedeno rozdělení celkových nákladů zúčtovací jednotky v korunách na základní a spotřební složku u vytápění, u tepla v teplé užitkové vodě a u studené vody v teplé užitkové vodě, dále v nich není uvedena spotřeba studené vody pro přípravu teplé užitkové vody v m3 a celé vyúčtování trpí vadou spočívající v neuvedení jakýchkoliv rozlišovacích údajů (měrných jednotek, popřípadě korun) u hodnot v něm uváděných. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že není-li doba splnění dohodnuta nebo stanovena právním předpisem, nastává splatnost dluhu prvního dne poté, kdy byl dlužník o plnění věřitelem požádán (§563 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dále rovněž dovodily, že předpokladem splatnosti nedoplatku za služby je řádná výzva k plnění dluhu, tj. výzva obsahující v daném případě vedle obecných náležitostí také náležitosti rozúčtování stanovené v §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb., kterou se stanoví pravidla pro vytápění a dodávku teplé užitkové vody včetně rozúčtování nákladů na objekty a mezi konečné spotřebitele, ve znění vyhlášky č. 85/1998 Sb. (dále jen „vyhláška č. 245/1995 Sb.“), a pokračovaly, že absence jedné nebo více náležitostí způsobuje nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany pronajímatele, pro který nemůže nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny jemu poskytnutých služeb, neboť nájemce neví kolik a za co má zaplatit. Poté uzavřely, že nenastala-li v daném případě vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu (ve vyúčtování nebyla přinejmenším uvedena spotřeba studené vody pro přípravu teplé užitkové vody v metrech krychlových, která připadá na zúčtovací jednotku, jak uvedl odvolací soud) splatnost závazku nájemce, nemůže se nájemce dostat do prodlení s placením a pronajímateli proto nemůže vzniknout ani nárok na poplatek z prodlení ve smyslu §697 obč. zák. Odvolací soud v uvedených souvislostech odkázal na „R 4/83“ (tj. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983), dále na „R 15/69“ (tj. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969) a konečně na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především namítla, že vyúčtování jsou po formální stránce správná a jsou v nich obsaženy všechny údaje předepsané v ustanovení §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. Tak jsou podle žalobkyně uvedeny údaje podle §10 odst. 2 písm. a/ v tabulce v řádcích označených „Spotřeba GJ“ a „Počet jednotek vodoměrů VAK“, údaje podle §10 odst. 2 písm. b/ v tabulce v řádku označeném „Cena za 1 GJ, m3, osoba“, údaje podle §10 odst. 2 písm. c/ v tabulce v řádcích označených „Základní složka“, „Spotřební složka“ a „Náklad na objekt“, údaje podle §10 odst. 2 písm. d/ v tabulce v řádcích označených „Plocha bytu celková m2“ a „Celková plocha“ a údaje podle §10 odst. 2 písm. e/ v tabulce v řádcích označených „Základní složka“ a „Spotřební složka“; způsob výpočtu je podle dovolatelky zcela zřejmý z numerického obsahu dané tabulky a lze si jej jednoduše vypočítat základními matematickými úkony. Nad to vysvětlení konkrétních pojmů a návod na výpočet je dostačujícím způsobem uveden na rubové straně listiny označené jako „Faktura – daňový doklad“. Dovolatelka rovněž uvedla, že lhůta tří měsíců pro rozúčtování nákladů (§10 vyhlášky č. 245/1995 Sb.) je lhůtou pořádkovou a její nedodržení nemůže mít vliv na její nárok. Za formalistický pokládá dovolatelka závěr, že absence jedné nebo více náležitostí ve smyslu §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. způsobuje nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany pronajímatele, pro který nemůže nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny jemu poskytnutých služeb. Jestliže se oprávněnost jakékoli jiné žalované částky posuzuje až v soudním řízení, není žádný důvod pro to, aby se v tomto případě postupovalo jinak. Podle dovolatelky je pro danou věc nevyužitelný právní názor přijatý v rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, a to proto, že v této věci – na rozdíl od projednávané věci – bylo předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství pohledávky. V závěru dovolatelka zdůraznila, že žalovaného „v podstatě úvěrovala“ , pokud dlužné částky nezaplatil přes to, že ona samotná je musela provozovatelům sítí uhradit. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že v daném případě připadá v úvahu přípustnost dovolání pouze podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 30/2000 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) a že podle citovaného ustanovení nemůže být dovolání přípustné, byla-li otázka předložená k dovolacímu přezkumu již v ustálené judikatuře vyřešena. Poté – z důvodů obsáhle ve vyjádření vylíčených – se ztotožnil s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 3. března 2005, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o. s. ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Zbývá dodat, že vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnila dovolatelka vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení, zda vyúčtování nedoplatku za služby za léta 2000 a 2001 obsahovalo všechny náležitosti předepsané ustanovením §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb.). V této souvislosti nelze ani opomenout, že zjišťuje-li soud obsah právního úkonu (v daném případě vyúčtování nedoplatku za služby), jde o skutkové zjištění. Dovolatelka však přehlédla, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Ve vztahu k případným nově uváděným okolnostem je zapotřebí zdůraznit, že – nemůže-li se skutkový základ sporu v dovolacím řízení měnit – nelze v dovolání ani uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé (§241a odst. 4 o.s.ř.); jinak řečeno pro dovolací řízení platí zákaz tzv. skutkových novot.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno na právním závěru, že absence jedné nebo více náležitostí ve smyslu §10 odst. 2 vyhlášky č. 245/1995 Sb. způsobuje nedostatek výzvy k úhradě dluhu ze strany pronajímatele, pro který nemůže nastat splatnost závazku nájemce k úhradě ceny jemu poskytnutých služeb. Tento právní závěr, jehož správnost byla dovoláním napadena, by proto mohl činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
Ustálená soudní praxe dovodila, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že bylo vyúčtování řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen. Vyúčtování provedené v rozporu s příslušnými předpisy nemůže vyvolat ani účinky, které s (řádným) vyúčtováním zákon spojuje. O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (cen a záloh za dodávku tepla a teplé užitkové vody) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Jestliže tedy pronajímatel provede vyúčtování nesprávně, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti nájemce. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 16. července 1981, Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1983, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. února 1968, sp.zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1969, a dále rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněný pod C 2170 v sešitě č. 27 Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu; zbývá dodat, že vzhledem k závěrům, které dovolací soud v této věci učinil, je naposledy citované rozhodnutí využitelné i pro projednávanou věc, a to bez ohledu na to, že ve věci sp. zn. 21 Cdo 803/2002 bylo předmětem dovolacího přezkumu pouze posouzení otázky příslušenství pohledávky). Z pohledu uvedených závěrů je nevýznamná dovolací námitka týkající se charakteru tříměsíční lhůty, a proto se dovolací soud uvedenou námitkou nezabýval. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku předloženou k dovolacímu přezkumu v souladu s ustálenou soudní praxí.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalobkyni, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.320,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 5. ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 9. března 2005
JUDr. Miroslav F e r á k
předseda senátu