ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2552.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2552/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobců a) M. H., bytem T., b) M. H. , bytem tamtéž, c) M. Z. , bytem B. a d) M. Z. , bytem tamtéž, zastoupených JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Tábor, Údolní 2997, proti žalovanému DOLÁK AUTO – JIH, s.r.o. , se sídlem Tábor, Měšická 2887, zastoupenému Mgr. Karlem Fischerem, advokátem se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, o zaplacení částky 148.387,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 9 C 235/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře ze dne 21. října 2008, č. j. 15 Co 605/2008-77, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům, oprávněným společně a nerozdílně, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 13.440,- Kč, k rukám JUDr. Pavla Šedivého, advokáta se sídlem Praha 1, Kaprova 42/14, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit jim částku 148.387,- Kč s příslušenstvím (dlužné nájemné).
Okresní soud v Táboře (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 5. 2008, č. j.
9 C 235/2007-45, výrokem I. uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku částku 148.387,- Kč s tam uvedenými úroky z prodlení, výrokem II. zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve výši 0,5 % z částky 119.355,- Kč za každý den prodlení od 16. 11. 2005 do 15. 12. 2005 a z částky 148.387,- Kč za každý den prodlení
od 16. 12. 2005 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení (výrok III.).
K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře (soud odvolací) rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č. j. 15 Co 605/2008-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích I. a III.; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, se ztotožnil rovněž s jeho právním posouzením věci. Ve shodě s ním především dovodil, že smlouva o nájmu ze dne 25. 10. 2005, jejímž předmětem byla „budova občanské vybavenosti v obci a katastrálním území T.“ (dále jen „Nájemní smlouva“ a „předmětná budova“), je platná, neboť splňuje obecné náležitosti právního úkonu, jakož i náležitosti podle §663 občanského zákoníku (ve znění před novelou č. 107/2006 Sb. - dále jen „obč. zák.“). Přisvědčil rovněž jeho skutkovým zjištěním a závěru ohledně předání předmětu nájmu a konstatoval, že faktické užívání věci nájemcem nelze ztotožňovat s předáním věci mezi účastníky závazkového vztahu, ani s jeho vznikem; ostatně z §671 odst. 1 obč. zák. (ani jiného ustanovení zákona) nevyplývá, že by povinnost nájemce platit nájemné byla vázána na faktické užívání předmětu nájmu. Je věcí nájemce, zda a jakým způsobem bude pronajatou věc užívat. Uzavřel, že žalobci se právem domáhají zaplacení dlužného nájemného, neboť žalovaný, jemuž předali předmět nájmu ke dni podpisu Nájemní smlouvy, jim nezaplatil po dobu trvání nájemního vztahu (do 9. 12. 2005) na nájemném ničeho; rozsudek soudu prvního stupně proto (v napadené části) potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Za otázky zásadního právního významu označuje jednak výklad ustanovení §663, §664 a §673 obč. zák., jednak vztah konkrétních (v dovolání vyjmenovaných) ustanovení zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 116/1990 Sb.“) k obecné úpravě nájemní smlouvy obsažené v §663 a násl. obč.zák. Rekapituluje průběh řízení a namítá, že povinnost pronajímatele odevzdat nájemci předmět nájmu ve stavu způsobilém k smluvenému užívání (§664 obč.zák.) nemůže nahradit ujednání v nájemní smlouvě. V této souvislosti uvádí, že bylo prokázáno, že mu žalobci předmět nájmu do užívání fakticky nepředali a proto není povinen platit nájemné (§676 obč. zák.). Dovozuje, že „primárně“ by se daný nájemní vztah měl řídit ustanoveními zákona č. 116/1990 Sb. a obsáhle ve prospěch tohoto názoru argumentuje. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobci v dovolacím vyjádření především namítli, že dovolání není přípustné, ztotožnili se s právními závěry soudů obou stupňů, vyvraceli námitky dovolatele a navrhli, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. října 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) dovolání projednal
a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, subjektem
k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolatelem formulované otázky přípustnost dovolání nezakládají. Pokud jde o první z nich, je třeba uvést, že jeho výhrady proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem spočívají především v námitkách směřujících proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovému stavu věci (proti výkladu Nájemní smlouvy a zjištěním, jež z nich odvolací soud učinil, resp. proti závěru, že mu byl předmět nájmu předán). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání
již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Pro úplnost lze uvést, že judikatura Nejvyššího soudu
(srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 22. 7. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1416/2003, z 22. 8. 2007, sp. zn. 28 Cdo 3033/2005, a z 28. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4609/2009) je ustálena v názoru, že okolnost, zda nájemce nevyužil svého práva předmět nájmu fakticky užívat (ačkoliv mu v tom nebylo pronajímatelem bráněno /což v dané věci prokázáno nebylo/), není z hlediska nároku pronajímatele na zaplacení nájemného právně významná. Nájemní smlouva je totiž smlouvou konsensuální, nikoliv reálnou.
Přípustnost dovolání nemohou založit ani další (tři) otázky formulované dovolatelem jako otázky zásadního právního významu, neboť jde o otázky, jejichž výklad se v judikatuře Nejvyššího soudu ustálil. Již z rozsudku ze dne 21. 10. 1999, sp.zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněného pod č. 73 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, vyplývá, že je-li předmětem nájmu budova (byť se v nich nachází prostory určené k provozování obchodu a služeb), řídí se právní režim tohoto vztahu ustanoveními občanského zákoníku, nikoliv zákona č. 116/1990 Sb. (srov. též např. rozsudky z 15. 8. 2001, sp. zn.
28 Cdo 1364/2001, a z 26. 4. 2007, sp. zn. 28 Cdo 2901/2006).
Se zřetelem k uvedenému je třeba učinit závěr, že dovolání žalovaného není
podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovaného, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobcům vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 10.000,- Kč (§2 odst. 1, §3 odst. 1 bod 4 ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §16 odst. 2, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky
č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 1.200,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) , a z částky 2.240,- Kč představující
20 % DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu