ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2859.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 2859/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Správy domů s. r. o. , se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 44, IČ: 25157337, proti žalované H. H. , podnikající pod firmou Hana Hladká – Tyché, IČ: 60873337, bytem i místem podnikání v Českých Budějovicích, Štítného 39/15, zastoupené JUDr. Milošem Vondráčkem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Nám. Přemysla Otakara II. č. 36, o zaplacení částky 144.139,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 16 C 43/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 8 Co 1912/2009-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (správkyně „domu v Č. B. v Č. ul. č. 7“ – dále jen „předmětný dům“) se domáhala, aby jí žalovaná (uživatelka nebytových prostor nacházejících se v předmětném domě – dále jen „nebytové prostory“) zaplatila částku 144.139,40 Kč (s příslušenstvím v podobě úroku z prodlení) z titulu bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nebytových prostor a čerpáním služeb spojených s jejich užíváním za dobu od 1. května 2008 do 2. října 2008.
Okresní soud v Českých Budějovicích (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 18. února 2009, č. j. 16 C 43/2009-34, žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 144.193,40 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení; současně rozhodl o nákladech řízení účastnic.
K odvolání žalované Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. listopadu 2009, č. j. 8 Co 1912/2009-70, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastnic.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastnicím řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) soudy obou stupňů především dovodily, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nebytových prostor bez právního důvodu byl dán, a proto žalobě – s odkazem na ustanovení §451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) – vyhověly.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Uplatněné dovolací námitky podřadila pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. V dovolání odvolacímu soudu vytkla, že nesprávně právně posoudil otázku účinnosti doručení žaloby a předvolání k jednání u soudu prvního stupně ve smyslu §46 odst. 6 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř. před novelou“). V této souvislosti především namítla, že uvedené listiny jí nebyly účinně doručeny, neboť v době pokusu o jejich doručení se sice v místě doručování zdržovala, avšak – s ohledem na svůj nepříznivý zdravotní stav – nebyla objektivně schopna je od doručujícího orgánu převzít. Měla tudíž za to, že při jednání dne 18. února 2009 neměl soud prvního stupně podmínky pro projednání věci v její nepřítomnosti; navzdory tomu však odvolací soud vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Přitom nesprávné právní posouzení může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li rozhodující pro výrok rozhodnutí odvolacího soudu. Proto lze dovoláním napadnout nejen právní závěr odvolacího soudu týkající se bezprostředně předmětu řízení, ale i posouzení předběžné otázky, důkazního břemene, vázanosti soudu rozhodnutím jiného orgánu (pokud se neprojevilo ve vadnosti skutkového zjištění, ale v nesprávném výkladu práva) a podobně. Naproti tomu nelze tímto dovolacím důvodem úspěšně namítat posouzení místní příslušnosti soudu a dalších otázek, které správnost výroku rozhodnutí odvolacího soudu nemohou ovlivnit (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád, Komentář II. díl, 7. vydání, Praha: C. H. Beck, 2006, str. 1267, a dále např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 131/2008). Jinými slovy řečeno prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze úspěšně zpochybnit jen řešení těch právních otázek, na nichž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá.
V posuzovaném případě dovolatelka v dovolání napadla správnost názoru, že dne 23. ledna 2009 jí byly účinně doručeny žaloba a předvolání k jednání u soudu prvního stupně na den 18. února 2009. Na uvedeném názoru by přitom rozhodnutí odvolacího soudu – ve shora uvedeném smyslu – spočívalo např. jen tehdy, pokud by jím odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně vydaný postupem podle §153b o. s. ř. před novelou, neboť v takovémto případě by pochybení soudu při hodnocení otázky účinnosti doručení žaloby a předvolání k jednání žalovanému znamenalo omyl v právním posouzení předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání. Jestliže však v souzené věci rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na (hmotně)právním závěru, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení žalobkyně uplatnila – s ohledem na ustanovení §451 a násl. obč. zák. – po právu, nemohlo mít případné nesprávné posouzení (procesní) otázky účinnosti doručení žaloby a předvolání k jednání dovolatelce na správnost uvedeného závěru žádný vliv. Za této situace je z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) a z povahy uplatněných dovolacích námitek zřejmé, že dovolatelka (byť předestřela, že nesouhlasí s právním posouzením věci) ve skutečnosti zpochybnila postup soudu prvního stupně, který žalobu projednal a o ní rozhodl v její nepřítomnosti (tj. postup soudu podle §101 odst. 3 o. s. ř. před novelou). Její námitky jsou proto podřaditelné pod tzv. zmatečnostní vadu ve smyslu §229 odst. 3 o. s. ř., neboť uvedeným postupem (šlo-li by o postup nesprávný) jí mohla být odňata možnost jednat před soudem. Dovolatelka ovšem přehlédla, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 3 o. s. ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu