ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.2939.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 2939/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce Bytového družstva Brambořík , se sídlem v Praze 10 - Záběhlice, Bramboříková ul. č. p. 2995/2, identifikační číslo 25755251, zastoupeného JUDr. Janem Opletalem, advokátem se sídlem v Praze 1, Školská 692/26, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 8 C 86/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 9. 2008, č. j. 15 Co 237/2008-35, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2008, č. j. 15 Co 237/2008-35, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 21. listopadu 2007, č. j. 8 C 86/2007-21, zamítl žalobu, aby žalované byla uložena povinnost vyklidit a vyklizený žalobci odevzdat „byt č. 43, nacházející se v domě č. p. 2995 v P. 10, Z., B. 2“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“, popř. „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Žalobce se žalobou domáhal vyklizení bytu s tvrzením, že žalovaná se nemohla stát jeho členkou, neoprávněně tak obsazuje předmětný byt. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobce je vlastníkem předmětného domu, že jeho členkou a nájemkyní předmětného bytu byla Jiřina Jindrová, která dne 10. 4. 2005 zemřela, že usnesením téhož soudu ze dne 17. 5. 2006, sp.zn. 27 D 820/2005 (právní moc dne 21. 6. 2006), nabyl její majetek jako odúmrť stát, že součástí majetku byl členský podíl zůstavitelky v bytovém družstvu Brambořík. Dospěl k závěru, že stát může nabýt členství v bytovém družstvu na základě rozhodnutí soudu o odúmrti (poukázal na §10, §12 odst. 2, §13, §30 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích); práva z toho vyplývající vykonává v souladu se zákonem č. 219/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. září 2008, č. j. 15 Co 237/2008-35, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci do patnácti dnů od právní moci rozsudku; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, věc však posoudil po právní stránce jinak. Dospěl k závěru, že členství fyzické osoby v družstvu zaniká smrtí, zaniká i nájem bytu, předmětem dědictví jsou proto členská práva a povinnosti zůstavitele, do aktiv dědictví nepatří členství zůstavitele v družstvu, dědic se stane členem družstva jen, když o to požádá. Odúmrtí nabyl stát pouze majetková práva a povinnosti zůstavitelky, podle §30 zákona č. 219/2000 Sb. se stát nemůže zúčastnit založení družstva, ani do něj vstoupit anebo členství v něm nabýt převodem. Odvolací soud uzavřel, že žalovaná se tak nestala členem družstva žalobce a nájemcem sporného bytu a žalobce se důvodně domáhá jejího vyklizení podle §126 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „obč. zák.“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a to z důvodů podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Ztotožnila se s právním posouzením učiněným soudem prvního stupně a nesouhlasila se závěry odvolacího soudu. Namítala, že žádný právní předpis nestanoví, že by přechodu dědictví na stát při odúmrtí měla některá práva, patřící jinak do dědictví, zaniknout; postavení státu by nemělo být zásadně odlišné od postavení dědice. Zákon č. 219/2000 Sb. nevylučuje (§13), aby stát nabyl majetek mj. na základě zákona (odúmrť), může se tak stát i nositelem členských práv a povinností, včetně práva nájmu k družstevnímu bytu. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím i s jeho právními závěry, navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 9. září 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za níž jedná osoba mající právnické vzdělání (§241 odst. 2 a 4 o. s. ř.), a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existenci uvedených vad dovolatelka nenamítla a tyto vady nebyly zjištěny ani z obsahu spisu.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na právním závěru, že stát se nestává na základě odúmrti členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu a že dědic se stane členem družstva jen v případě, že o to požádá. Dovolatelka v dovolání správnost těchto právních názorů zpochybnila.
Otázkou, jaká práva a povinnosti přecházejí na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§462 obč. zák.), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva a (výlučným) nájemcem družstevního bytu, se zabýval Nejvyšší soud např. v usnesení uveřejněném pod číslem 9/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v rozsudcích ze dne 26. 1. 2010, sp.zn. 21 Cdo 3088/2009 a sp.zn. 21 Cdo 3452/2008. Dospěl k závěru, že členství zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu přechází nejen na dědice, ale na každého, komu podle výsledku dědického řízení připadl členský podíl v družstvu. Vzhledem k tomu, že pro odúmrť majetku zůstavitele spočívajícího v členských právech a povinnostech v bytovém družstvu a v nájmu družstevního bytu není v zákoně obsažena zvláštní úprava a že stát má při odúmrti zásadně stejné právní postavení jako dědic, přechází i při tomto projednání dědictví členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.
Lze tak uzavřít, že i když obecně platí, že právo nájmu je vázáno na fyzickou osobu, která jeho prostřednictvím uspokojuje jako nájemce bytu svou potřebu bydlení (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp.zn. 26 Cdo 1385/2005, z 26. 10. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1973/2006, z 15. 5. 2008, sp.zn. 26 Cdo 638/2007), v případě, kdy zemře výlučný člen bytového družstva a výlučný nájemce družstevního bytu a dědictví připadne státu na základě odúmrti, přechází členství (členská práva a povinnosti) zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát.
Přisvědčit nelze ani dalšímu právnímu závěru odvolacího soudu, že dědic se stane členem družstva jen v případě, že o to požádá.
Judikatura Nejvyššího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 16/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 3. 11. 2010, sp.zn. 31 Cdo 4739/2008) dovodila, že přechod členství v bytovém družstvu na dědice není podmíněn jeho žádostí o členství.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Dovolací soud jej proto podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věty první věta za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu