ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3094.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3094/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně městské části Praha 4 , se sídlem Praha 4, Táborská 350, proti žalovanému P. V. , zastoupenému JUDr. Pavlem Šedivým, advokátem se sídlem Tábor, Údolní 2997, o vyklizení společných prostor domu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 28 C 37/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. prosince 2008, č. j. 55 Co 66/2008-74, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č.j. 28 C 37/2007-20, uložil žalovanému vyklidit do 3 měsíců od právní moci rozsudku společné prostory domu – 2 sušárny s příslušenstvím, označené jako byt č. 5 ve 3. podlaží domu č.p. 363 v Praze 4, k. ú. P. (dále „předmětné prostory“ a „předmětný dům“), a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázáno, že žalobkyně vykonává správu předmětného domu (ve vlastnictví hl. m. Prahy), že rozhodnutím ONV v Praze 4 ze dne 21. 12. 1982 byly předmětné prostory přiděleny matce žalovaného jako náhradní byt, že OPBH ONV v Praze 4 vzal přípisem ze dne 10. 1. 1990 na vědomí, že na žalovaného přešlo opuštěním společné domácnosti jeho matkou právo osobního užívání, a že dne 15. 2. 1990 s ním uzavřel dohodu o odevzdání a převzetí bytu (dále též „Dohoda“). Rovněž vzal za prokázáno, že v rozhodnutí o povolení užívání předmětného domu ze dne 26. 9. 1932 bylo podlaží, v němž se předmětné prostory nacházejí, označeno jako „krov“ se dvěma sušárnami; ke změně původního kolaudačního stavu nedošlo. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že podle §154 občanského zákoníku účinného v době přidělení předmětných prostor, mohl místní národní výbor občanovi přidělit toliko byt. Protože v dané věci se o byt nejednalo, je rozhodnutí, kterým byly předmětné prostory přiděleny matce žalovaného jako byt, neplatné, a rovněž tak je pro rozpor se zákonem (§39 obč.zák.) neplatná Dohoda. Na žalovaného nemohlo přejít právo „nájmu“ bytu, neboť se o byt nejedná. Užívá tedy předmětné prostory bez právního důvodu a žalobkyně se právem (§126 odst. 1 obč.zák.) domáhá ochrany vlastnického práva. Na základě toho žalobě na vyklizení vyhověl, přičemž povinnost žalovaného k vyklizení vázal na delší lhůtu s odůvodněním, že byl v dobré víře, že užívá byt.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 11. 12. 2008, č.j. 55 Co 66/2008-74, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – po té, co doplnil dokazování výslechem svědků – učinil shodná skutková zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci, na něž odkázal. Doplnil, že v dané věci nejsou dány důvody pro to, aby povinnost žalovaného k vyklizení byla za použití §3 odst. 1 obč.zák. vázána na zajištění náhradního bytu, neboť žalovaný užívá předmětné prostory minimálně a nemá naléhavou potřebu bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Na zásadní význam napadeného rozhodnutí usuzuje „zejména s ohledem na aplikací §39 obč.zák. na případ, kdy prostory vykazující zcela evidentně charakter bytu nejsou zkolaudovány jako byt, event. s ohledem na skutečnost, že takovéto rozhodnutí není k dispozici, ačkoliv nebylo prokázáno, že skutečně nikdy vydáno nebylo“. Uvádí, že v řízení bylo prokázáno, že předmětné prostory byly po několik desetiletí užívány jako byt, přičemž jejich charakter jako bytu byl plně akceptován jak vlastníkem, tak i nájemcem. Naproti tomu nebylo prokázáno, že kolaudační rozhodnutí nebylo vydáno, přičemž samotné tvrzení žalobkyně, že ke kolaudaci nedošlo, neumožňuje učinit závěr, že skutečně neproběhla. Vyjadřuje názor, že postup soudu porušuje „zásadu ochrany či šetření dobré víry, související s principem správnosti veřejných aktů“ a dovozuje, že na základě provedených důkazů nemůže být konstatováno, že Dohoda je neplatná. Navrhl, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se v dovolacím vyjádření ztotožnila s napadeným rozsudkem a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Dovolání není v dané věci přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. (směřuje proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu), ani podle §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. (rozsudek soudu prvního stupně byl jeho prvním rozhodnutím ve věci). Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
Jak bylo uvedeno výše, dovolatel označuje za zásadně právně významnou otázku aplikace §39 obč.zák. na případ, kdy prostory užívané k bydlení nebyly zkolaudovány jako byt, resp. kdy nebylo prokázáno, že takovéto rozhodnutí nebylo vydáno. Jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.), dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o neplatnosti Dohody námitkami, dovozujícími (oproti skutkovým zjištěním, z nichž vycházel odvolací soud) existenci kolaudačního rozhodnutí. Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže změnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). V případě, že je přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Nezbývá proto než učinit závěr, že dovolání žalovaného není podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu je dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty za středníkem a 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalobkyni v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měla právo vůči dovolateli.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. února 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc., v. r.
předsedkyně senátu