ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3101.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 3101/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce M. K. , zastoupeného Mgr. Markem Škráškem, advokátem se sídlem v Brně, Cihlářská 19, proti žalovaným 1. Ing. J. M. , 2. M. M. , zastoupeným Mgr. Pavlem Štembrokem, advokátem se sídlem v Brně, Čechyňská 14a, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 33 C 307/2003, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. srpna 2008, č. j. 19 Co 170/2007-79, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.300,- Kč k rukám Mgr. Marka Škráška, advokáta se sídlem v Brně, Čechyňská 14a, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále též jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2006, č. j. 33 C 307/2003-52, zamítl žalobu, aby bylo přivoleno k výpovědi z nájmu „bytu číslo 32 (v katastru nemovitostí evidován jako bytová jednotka 514/32), nacházejícího se v VIII. nadzemním podlaží domu č .p. 514, na ulici G. č. o. 7 v B., sestávajícího se z 3 pokojů, kuchyně a příslušenství“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), kterou dal žalobce žalovaným dne 16. 12. 2005. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Předmětem řízení (poté, co soud prvního stupně připustil, aby do řízení na straně žalovaného vstoupila jeho manželka a připustil změnu žaloby) byla výpověď z 16. 12. 2005, kterou dal žalobce žalovaným pro neplacení nájemného za dobu od června 2003 do prosince 2005. Z provedených důkazů soud prvního stupně zjistil, že 1. žalovaný uzavřel dne 9. 8. 1999 s právním předchůdcem žalobce smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, jehož vlastníkem se posléze stal žalobce, který prostřednictvím Ing. T. zaslal žalovaným dopis (aniž by k němu připojil udělenou plnou moc), v němž jim oznámil, že od 1. 6. 2003 mají hradit nájemné ve výši 4.700,- Kč na jeho účet, že od tohoto data platili (správci domu) jen úhradu za služby spojené s užíváním bytu, nájemné žalobci nehradili, neboť se jim s ním nepodařilo spojit a dohodnout se na způsobu placení a výši nájemného.
Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně (aplikujíc občanský zákoník ve znění do 31. 3. 2006) dospěl k závěru, že žalovaní (nájemci bytu) sice nezaplatili žalobci (pronajímateli bytu) nájemné za dobu podstatně delší než tři měsíce, jejich úmyslem však nebylo neplacení nájemného, a proto toto jednání nelze považovat za hrubé porušení povinností vyplývajících z nájmu.
K odvolání žalobce Krajský soud v Brně (dále též jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 20. 8. 2008, č. j. 17 Co 170/2007-79, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že přivolil k výpovědi z nájmu předmětného bytu, určil, že nájemní poměr skončí uplynutím tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvním dnem kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, a žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobci po uplynutí výpovědní lhůty do patnácti dnů po zajištění přístřeší; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně, avšak na jeho základě dospěl k odlišným právním závěrům. Konstatoval, že za situace, kdy žalovaní neměli žádný rozumný důvod domnívat se, že od 1. 6. 2003 došlo ke snížení nájemného a úhrad za služby spojené s užíváním bytu a kdy (doposud) nezaplatili nájemné od června 2003 do prosince 2005 (ať již žalobci nebo Ing. T.), byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době dání výpovědi z nájmu bytu a ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. (dále též jen „obč. zák.“). Proto k výpovědi z nájmu bytu přivolil, stanovil výpovědní lhůtu a vyklizení žalovaných vázal na zajištění přístřeší (§712 odst. 5 obč. zák.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) a odůvodnili je §241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o. s. ř. Namítali, že soudy obou stupňů pominuly rozhodné skutečnosti, které vyšly za řízení najevo, a vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu. Již v řízení před soudem I. stupně uvedli, že jim žalobce dopisem ze dne 29. 6. 2006 (správně 5. 6. 2006) doručil výpověď z nájmu předmětného bytu (bez přivolení soudu) podle §711 odst. 2 písm. b) občanského zákoníku ve znění od 31. 3. 2006, a protože v zákonné lhůtě nepodali žalobu na určení neplatnosti výpovědi, vznikla jim povinnost byt vyklidit (po uplynutí výpovědní lhůty) do patnácti dnů po zajištění odpovídající bytové náhrady. Uvedli, že nájemní vztah nelze platně vypovědět dvakrát, a proto měla být žaloba v projednávané věci zamítnuta. Vytýkali odvolacímu soudu (soudu prvního stupně), že sám nezkoumal, zda podali žalobu na určení neplatnosti výpovědi ze dne 5. 6. 2006 a zda „žaloba na přivolení k výpovědi z nájmu bytu není neopodstatněná“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost uplatněných dovolacích námitek, ztotožnil se s právním posouzením věci odvolacím soudem a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 20. 8. 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) usnesením ze dne 17. 9. 2009, č. j. 26 Cdo 3101/2009-121, odložil vykonatelnost napadeného rozsudku.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence zmíněných vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Již na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že v dovolacím řízení nelze přihlížet k dovolací námitce, že žalovaní nepodali žalobu na určení neplatnosti výpovědi z 5. 6. 2006 . Jde totiž o skutkovou „novotu“, kterou nelze uplatňovat až v dovolacím řízení (pro dovolací řízení platí zákaz tzv. „novot“ ve skutkovém stavu věci – srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.).
Vadu řízení podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. spatřují dovolatelé v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) vychází z neúplně zjištěného skutkového stavu věci. Soud prvního stupně (odvolací soud) zjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci a na skutkových závěrech, ke kterým dospěl, založil své rozhodnutí, nejde tak o dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Případné nesprávné hodnocení důkazů mezi vady řízení nepatří. V řízení před soudem prvního stupně bylo zjištěno, že žalobce dal žalovaným dopisem ze dne 5. 6. 2006 další výpověď z nájmu předmětného bytu, a to podle §711 odst. 2 písm. b) obč. zák. ve znění od 31. 3. 2006. Z obsahu spisu a implicitně i z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že soud prvního stupně provedl důkaz touto výpovědí, pro skutkový závěr jí však nepovažoval za významnou; odvolací soud se zabýval i důvodností výpovědi (z pohledu občanského zákoníku ve znění do 31. 3. 2006), jež byla předmětem žaloby. Nemůže-li dovolací soud přihlédnout k nově tvrzené skutečnosti o nepodání žaloby na určení neplatnosti výpovědi z 5. 6. 2006 (§241a odst. 4 o. s. ř.) , nebyl dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, použit opodstatněně.
Neobstojí ani dovolací námitky podřaditelné z obsahového hlediska (§41 odst. 2 o. s. ř.) pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V občanském zákoníku ani v jiném právním předpise není stanoveno, že by výpověď nájmu (jednostranný právní úkon směřující k ukončení nájmu) byla neplatná jen proto, že později byla nájemci dána další (nová) výpověď.
Podle §6 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (přechodná ustanovení) se výpovědi nájmu bytu podané před účinnosti tohoto zákona podle §711 řídí dosavadními právními předpisy. Protože žalobce dal žalovaným výpověď dne 16. 12. 2005 (doručenou 1. žalovanému dne 13. 1. 2006 a 2. žalované dne 10. 2. 2006), odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) správně v souzené věci aplikoval občanský zákoník ve znění do 31. 3. 2006.
Lze uzavřít, že ani dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu