ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3379.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 3379/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce E. V. , zastoupeného Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malá Strana, Tyršův dům, Újezd 450/40, proti žalované AGROSA a. s. , se sídlem v Chrášťanech 43, identifikační číslo 00664278, zastoupené JUDr. Jindřichem Zadinou, advokátem se sídlem v Praze 2, Sokolská 1662/35, o vyklizení pozemků, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 6 C 1029/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2008, č. j. 22 Co 710/2007-104, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalobce dovoláním napadl potvrzující rozsudek Krajského soudu v Praze (odvolacího soudu) ze dne 18. 3. 2008, č. j. 22 Co 710/2007-104, tj. rozhodnutí vydané před 1. červencem 2009, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), ani podle §241a odst. 3 o. s. ř. (jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu).
Dovolatel výslovně uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Namítl, že odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí „kriticky nehodnotil skutková zjištění soudu prvního stupně, jen je zopakoval“, že „jej nepoučil podle §118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazů“, a že rozhodnutí bylo překvapivé. K těmto vadám však dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních). Jen pro úplnost lze dodat, že odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i soudu odvolacího má všechny náležitosti stanovené v §157 odst. 1, 2 o. s. ř., je v nich uvedeno, k jakému zjištění o jednotlivých skutečnostech soud dospěl, na základě jakých důkazů a jak tyto důkazy hodnotil (podle ustálené soudní praxe postačuje, odkáže-li odvolací soud na správné odůvodnění soudu prvního stupně); nešlo ani o překvapivé rozhodnutí, neboť se nejednalo o rozhodnutí, které by nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu (soudu prvního stupně) a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat; nebyl ani důvod pro poskytnutí poučení podle §118a o. s. ř. žalobci, žaloba byla zamítnuta nikoli proto, že by neunesl důkazní břemeno, ale na základě zjištěného skutkového stavu.
Dovolatel sice namítl i nesprávné právní posouzení věci a odkázal na §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., ve skutečnosti však - s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – uplatnil nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (námitkou, že provedenými důkazy nebylo prokázáno, že na předmětných pozemcích byla skládka už před rokem 1993, že žalovaný odevzdal po skončení nájemní smlouvy pozemky ve stejném stavu, v jakém byly při jejím uzavření, a že věci na pozemek neumístil žalovaný).
Výtka nesprávného právního posouzení věci je tak založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Dovolatel ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů svá skutková zjištění čerpaly, a pro účely posouzení věci v těchto ohledech nabízí „svůj vlastní“ (jiný) skutkový stav věci, vycházející z jiného hodnocení provedených důkazů (zejména při posouzení, zda a od kdy se na pozemcích nachází skládka a v jakém stavu byly pozemky na začátku nájmu a v jakém po jeho skončení). Dovolatel však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o. s. ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
V řízení bylo prokázáno (zjištěný skutkový stav nelze v daném případě úspěšně zpochybnit - viz předchozí výklad), že hranice pozemků nebyly vytýčeny (jednalo se o pozemky ve zjednodušené evidenci), že v době uzavření nájemní smlouvy již byla (v souladu se správním rozhodnutím) na pozemcích založena skládka, a že pozemky byly určeny k rekultivaci, v níž bylo po dobu trvání nájmu pokračováno. Žalovaná nikdy nevyužívala pozemky k zemědělské výrobě, o pozemky, na nichž by se tato výroba dala provozovat, se nejednalo ani v době uzavření nájemní smlouvy mezi účastníky, a proto žalovaná nebyla povinna při skončení nájmu odevzdat žalobci pozemky ve stavu způsobilém k zemědělské výrobě (§682 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, dále jen obč. zák.). Odevzdala-li pozemky i s navážkou (odpovídající pokračující rekultivaci pozemků), tak jak to odpovídalo pravomocnému správnímu rozhodnutí, nejednalo se o neoprávněný zásah do vlastnického práva žalobce, který by byla povinna odstranit (§126 obč. zák.). Okolnost, zda navážku provedla žalovaná či jiná osoba, není pro právní posouzení věci významná.
Přípustnost dovolání tak nelze dovodit ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolání žalobce tedy směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalované podle obsahu spisu nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu