ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3381.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3381/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobců a/ Ing. M. T. a b/ J. T. , zastoupených Mgr. Tomášem Pelikánem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Malé Straně, Tyršův dům – Újezd 450/40, proti žalované městské části Praha 8 , se sídlem v Praze 8, Zenklova 1/35, zastoupené JUDr. Kateřinou Šímovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 9 C 19/2008, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. března 2009, č. j. 28 Co 594/2008-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.160,- Kč k rukám JUDr. Kateřiny Šímové, advokátky se sídlem v Praze 1, Pařížská 28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 8 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 14. července 2008, č. j. 9 C 19/2008-61, zamítl žalobu o určení, že je neplatná výpověď žalované ze dne 6. listopadu 2007 z nájmu žalobců k „bytu č. 23, o velikosti 3 pokojů a kuchyně s příslušenstvím, nacházejícímu se v 7. patře domu č. p. 403 v ulici K. 20, v P. 8, B.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 18. března 2009, č. j. 28 Co 594/2008-79, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 – dále jen „o.s.ř.“) odvolací soud – shodně se soudem prvního stupně – uzavřel, že je platná výpověď žalované (pronajímatelky bytu) ze dne 6. listopadu 2007 daná žalobcům (manželům – společným nájemcům bytu) z nájmu předmětného bytu (dále jen „Výpověď“). Poté rovněž dovodil, že byl naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 2 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. (dále jen „obč. zák.“). Podle názoru odvolacího soudu je tomu tak proto, že žalobci měli ke dni dání Výpovědi více bytů, neboť kromě předmětného bytu byli vlastníky bytu č. 311, v 18. podlaží domu č. p. 1185, v ulici K., v P. 8 (dále jen „byt v P. 8“), a dále rodinného domu č. p. 564 v B. L. (dále jen „dům v B. L.“); kromě toho po nich lze – vzhledem k okolnostem popsaným v rozhodnutích soudů obou stupňů – spravedlivě požadovat, aby namísto předmětného bytu užívali buď jen byt v P. 8, anebo pouze byt v B. L..
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, k němuž se žalovaná prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřila.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 18. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o.s.ř.”).
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; není jím naopak důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř., jímž lze vytýkat nesprávnosti ve zjištěném skutkovém stavu. Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – uplatnili, a to námitkou, že Výpověď „nebyla schválena radou městské části Praha 8“ . Je přitom nerozhodné, že v této souvislosti formálně odkázali na dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. Navíc uvedenou okolnost tvrdili až v dovolání a tím zároveň uplatnili tzv. „skutkové novoty“. V dovolacím řízení ovšem platí (ve smyslu §241a odst. 4 o.s.ř.) zákaz skutkových novot (srov. Občanský soudní řád, Komentář, 5. vydání, nakladatelství C.H. BECK, strana 1004, bod 6.). Výtka nesprávného právního posouzení věci (platnosti Výpovědi), byť jinak vychází ze správné úvahy, že k absolutní neplatnosti právního úkonu soud přihlíží z úřední povinnosti, je tak v tomto směru založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění.
Námitkou „podjatosti soudce Štěpána Hnaníčka, jakož i ostatních soudců Obvodního soudu pro Prahu 8 a Městského soudu v Praze,“ dovolatelé uplatnili tzv. zmatečnostní vadu podle §229 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. Přitom však přehlédli, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) založit nemohou (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. srpna 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod č. 32 v sešitě č. 4 z roku 2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Pro úplnost zbývá dodat, že vady podle §229 odst. 1 o.s.ř. jsou významné pouze z hlediska žaloby pro zmatečnost.
Ustálená soudní praxe dovodila, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvod druhý. To platí i tehdy, nemohl-li být druhý důvod podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. prosince 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, uveřejněný pod č. 17 v sešitě č. 2 z roku 1998 časopisu Soudní judikatura). K obsahově shodným závěrům dospěl Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 27. října 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném pod č. 188 v sešitě č. 12 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, v němž dovodil, že spočívá-li rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé.
Předpokladem naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. je nejen skutečnost, že nájemce má – vedle vypovídaného bytu – další byt (byty), nýbrž též podmínka, že na něm lze spravedlivě požadovat, aby užíval pouze jeden byt, tj. další byt, který má. Je-li podle názoru odvolacího soudu uvedená podmínka splněna ohledně více dalších bytů, které nájemce vedle vypovídaného nájemního bytu má, pak dovolání proti potvrzujícímu rozsudku založenému na závěru o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. může být přípustné (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) jen za předpokladu, že dovolatel prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnil správnost zmíněného názoru odvolacího soudu ve vztahu ke všem těmto dalším bytům.
V posuzovaném případě odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – předně dovodil, že žalobci měli ke dni dání Výpovědi více bytů, neboť kromě předmětného bytu vlastnili ještě byt v P. 8 a dům v B. L. Poté – shodně se soudem prvního stupně – rovněž dovodil, že po nich lze spravedlivě požadovat, aby užívali buď pouze byt v P. 8 nebo jen dům v B. L. Jinými slovy řečeno odvolací soud založil svůj závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. na dvou na sobě relativně nezávislých právních názorech, neboť dovodil, že po žalobcích lze spravedlivě požadovat, aby svoji bytovou potřebu uspokojovali buď pouze v bytě v P. 8 (dále jen „první právní názor“), anebo jen v domě v B. L. (dále jen „druhý právní názor“). Protože správnost prvního právního názoru nebyla v dovolání prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. ani zpochybněna, pak závěr o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. musí obstát již jen proto, že tento názor nemohl být podroben dovolacímu přezkumu. Za této situace je bezpředmětné zabývat se otázkou, zda druhý právní názor, jenž naopak dovoláním zpochybněn byl, může popřípadě činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Na celkový závěr odvolacího soudu o naplněnosti výpovědního důvodu podle §711 odst. 2 písm. c/ obč. zák. to totiž nemůže mít žádný vliv.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, jejichž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalované vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 1.500,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 360,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 20. července 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu