ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3680.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3680/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně K. Z. , zastoupené Mgr. Magdalénou Ryvolovou, advokátkou se sídlem Děčín I, Řetězová 2, proti žalovanému Ing. J. M. , zastoupenému Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín I, Masarykovo náměstí 20, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp.zn. 13 C 156/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. dubna 2008, č. j. 13 C 156/2007-36, a proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 73 Co 376/2008-66, takto:
I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. dubna 2008, č. j. 13 C 156/2007-36, se zastavuje .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 2. prosince 2008, č. j. 73 Co 376/2008-66, a rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. dubna 2008, č. j. 13 C 156/2007-36, se zrušují a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (soud odvolací) rozsudkem ze dne 2. 12. 2008, č.j. 73 Co 376/2008-66, potvrdil rozsudek ze dne 15. 4. 2008, č. j. 13 C 156/2007-36, kterým Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od zajištění přístřeší byt č. 5, ve S. ulici v D. 2 (dále „předmětný byt“, resp. „byt“) a rozhodl o nákladech řízení; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud vzal ve shodě se soudem prvního stupně za prokázáno, že původní žalobkyně MUDr. I. M. (manželka žalovaného) byla před uzavřením manželství se žalovaným členkou Stavebního bytového družstva v Děčíně (dále též „Družstvo“) a nájemkyní předmětného bytu, že jejich manželství dosud trvá, že dne 22. 6. 2006 opustila společnou domácnost vedenou v tomto bytě se žalovaným, že smlouvou o převodu družstevního bytu ze dne 6. 2. 2007 (dále též „Smlouva o převodu“) na ni převedlo Družstvo vlastnické právo k předmětnému bytu, že darovací smlouvou ze dne 27. 7. 2007 (dále též Darovací smlouva“) darovala byt své matce K. Z., a že usnesením ze dne 3. 10. 2007, č. j. 13 C 156/2007-17, připustil soud prvního stupně, aby do řízení v dané věci jmenovaná vstoupila podle §107a o.s.ř. na její místo. Odvolací soud se zabýval jako otázkou předběžnou posouzením platnosti Smlouvy o převodu i Darovací smlouvy. Pokud jde o první z nich dovodil (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1889/2004), že je platná, neboť nevzniklo-li společné členství manželů v bytovém družstvu, pak byt, který nabyl manžel, člen družstva do vlastnictví podle §23 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“), není ve společném jmění manželů, ale je jeho výlučným majetkem. Z tohoto pohledu (uvedl dále odvolací soud) je platná i Darovací smlouva, neboť manželka žalovaného byla výlučnou vlastnicí bytu a k převodu nepotřebovala jeho souhlas. Dovodil dále, že nabytím vlastnického práva k bytu jí zaniklo právo nájmu bytu (splynutím podle §584 občanského zákoníku ve znění po novele provedené zákonem č. 107/2006 Sb. – dále jen „obč.zák.“), a v důsledku toho zaniklo i právo společného nájmu svědčící dosud jí a žalovanému. Vzhledem k trvajícímu manželství žalovaný od tohoto okamžiku v bytě bydlel jako člen její domácnosti, a to pouze do té doby, dokud svůj souhlas neodvolala, což se stalo nejpozději podáním žaloby v dané věci. Poté užíval žalovaný byt bez právního důvodu a zasahoval tak neoprávněně do jejího vlastnického práva, a nyní do vlastnického práva její právní nástupkyně. Na základě toho žalobě podle §126 odst. 1 obč.zák. vyhověl. Uvedl dále, že nesvědčí-li žalovanému k užívání bytu žádný hmotněprávní důvod, nemá jeho požadavek na vyšší formu bytové náhrady, než je přístřeší, oporu v zákoně.
Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. a uplatněný dovolací důvod označil odkazem na ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se zákonem a nerespektuje judikaturu Nejvyššího soudu v „oblasti bytového práva“. Dovolatel má za to, že i kdyby zaniklo právo společného nájmu k předmětnému bytu, zůstalo by mu právo byt užívat z titulu rodinněprávního vztahu, tj. jako manželovi, a nikoliv jako členu domácnosti, jež by zaniklo odvoláním souhlasu manžela – vlastníka bytu (jak nesprávně dovodil odvolací soud). Za nesprávný považuje rovněž závěr, že změnou vlastníka bytu mu zaniklo právo jej užívat. Vyjadřuje názor, že při nedostatku zákonné úpravy je nutno použít analogii, a to ustanovení §712 obč.zák. upravující nárok na bytovou náhradu při zániku práva nájmu, přičemž dovozuje, že mu přísluší právo na náhradní byt. Navrhl, aby napadená rozhodnutí byla zrušena.
Žalobkyně v dovolacím vyjádření namítla, že dovolání není v dané věci podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 2. prosince 2008, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
V projednávané věci dovolatel výslovně napadá též rozsudek soudu prvního stupně.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (§201 o.s.ř. ) a občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti soudu je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 15. 4. 2008, č.j. 13 C 156/2007-36, zastavil (§104 odst. 1 ve spojení s §243c odst. 1 o.s.ř.).
Dovolatel rovněž napadá potvrzující rozsudek odvolacího soudu.
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval jeho přípustností.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již z toho důvodu, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolací soud se zřetelem k uvedenému zastává názor, že napadenému rozhodnutí lze přiznat zásadní právní význam ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Již dřívější soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné pod pořadovým číslem 14, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, str. 160) zaujala právní názor, podle kterého manžel, který užívá za trvání manželství byt v domě patřícím druhému z nich, odvozuje své právo v tomto bytě bydlet od existujícího rodinněprávního vztahu manželů. Na tomto základě má manžel - nevlastník právo bydlet se svým manželem v bytě nacházejícím se v domě ve vlastnictví druhého manžela a druhý manžel (vlastník) má povinnost mu toto bydlení (užívání bytu) umožnit. Rozvodem manželství uvedený právní důvod bydlení manžela - nevlastníka zaniká, a manžel vlastník domu se může úspěšně domáhat jeho vyklizení podle §126 odst. 1 obč.zák.
K uvedenému právnímu názoru se přihlásil Nejvyšší soud České republiky ve svých rozsudcích z 8. 1. 2000, sp.zn. 26 Cdo 839/2000, a z 17. 1. 2001, sp.zn. 26 Cdo 2962/99 (uveřejněných pod C 16 a C 46 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), dále např. ve svých rozhodnutích z 5. 4. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2031/2005, z 7. 6. 2006, sp.zn. 26 Cdo 1544/2005, z 22. 10. 2008, sp.zn. 26 Cdo 1167/2007, a z 8. 9. 2009, sp.zn. 28 Cdo 892/2009, a sdílí jej i v projednávané věci, kdy jde o situaci, kdy jeden z manželů nabyl byt do výlučného vlastnictví za trvání manželství podle zákona č. 72/1994 Sb. (srov. též již citovaná rozhodnutí sp.zn. 26 Cdo 2031/2005, a sp.zn. 26 Cdo 1167/2007).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že nabytím vlastnického práva k bytu původní žalobkyní bydlel žalovaný od tohoto okamžiku v bytě pouze jako člen její domácnosti, a to toliko do té doby, dokud svůj souhlas neodvolala, není jeho právní posouzení právního důvodu užívání bytu žalovaným správné.
To vedlo ve svých důsledcích i k neúplnému (nesprávnému) posouzení důvodnosti nároku žalobkyně na vyklizení bytu, resp. podmínek, za nichž by byl žalovaný povinen byt vyklidit.
Z výše uvedených rozhodnutí rovněž vyplývá, že ten z manželů, který i po zániku manželství rozvodem zůstal bydlet v domě (bytě) ve vlastnictví druhého z manželů, není zásadně povinen vyklidit byt bez zajištění bytové náhrady. Jeho právní postavení – při zániku jeho právního důvodu bydlení – musí být posouzeno analogicky (§853 obč. zák.) podle toho ustanovení občanského zákoníku, které upravuje právní vztahy svým obsahem a účelem nejbližší. Tímto ustanovením je §713 odst. 1 obč. zák., upravující nárok na bytovou náhradu rozvedeného manžela, jehož právní důvod užívání bytu byl – stejně jako v případě manžela užívajícího byt v domě ve vlastnictví druhého z manželů – za trvání manželství odvozen od existence manželství a jemuž rozvodem tento právní důvod bydlení zanikl. Pokud jde o druh (kvalitu) bytové náhrady, je nutno tento nárok posoudit analogicky podle §712 odst. 3 věty druhé obč.zák.
Se zřetelem k tomu bylo třeba zabývat se posouzením platnosti Darovací smlouvy z hlediska obecných náležitostí právního úkonu, stanovených v §34 a násl. obč.zák. (a to i s přihlédnutím k tomu, že /jak se podává z obsahu spisu – viz např. str. 55, str. 63 verte/ manželka žalovaného v bytě bydlela i poté, co jej darovala žalobkyni). Rovněž tak bylo z hlediska právního posouzení důvodnosti žaloby rozhodné, zda v případě, že by Darovací smlouva byla platná, přešla na žalobkyni povinnost strpět užívání bytu žalovaným či nikoliv, stejně tak jako otázka případné bytové náhrady v případě, že by mu byla uložena povinnost byt vyklidit (závěr, že by touto bytovou náhradou mělo být právě přístřeší, odvolací soud právně nezdůvodnil).
Protože právní posouzení věci odvolacím soudem je v tomto směru neúplné (a tudíž i nesprávné), Nejvyšší soud je podle §243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř. zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud jej rovněž zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§243d odst. 1 věta první, §226 o.s.ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu