ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3903.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3903/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobkyně Joštovy realitní kanceláře - JORK, spol. s r.o., se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, Sladkovského 433, IČ: 15051226, zastoupené JUDr. Romanem Krmenčíkem, advokátem se sídlem v Pardubicích – Zeleném Předměstí, třída Míru 92, proti žalovaným 1/ L. H. a 2/ M. H. , o určení výše nájemného, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 7 C 177/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 11. května 2010, č. j. 23 Co 167/2010-192, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se žalobou změněnou při jednání u Okresního soudu v Pardubicích (soudu prvního stupně) dne 3. listopadu 2009 domáhala, aby jí žalovaní byli povinni platit společně a nerozdílně na nájemném z „bytu č. 14 v 7. podlaží domu čp. 99/B v ulici S. v P. – S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) měsíčně částku 5.420,- Kč za dobu od 27. května 2004 do 31. prosince 2004, 5.480,- Kč za dobu od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2005, 5.530,- Kč za dobu od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2006, 6.340,- Kč za dobu od 1. ledna 2007 do 31. prosince 2007, 6.720,- Kč za dobu od 1. ledna 2008 do 31. prosince 2008, a 7.160,- Kč za dobu od 1. ledna 2009 do budoucna.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 13. listopadu 2009, č. j. 7 C 177/2004-168, změnu žaloby připustil (výrok 1.), uložil žalovaným povinnost platit žalobkyni na nájemném z předmětného bytu měsíčně částku 5.420,- Kč za dobu od 27. května 2004 do 31. prosince 2004, 5.480,- Kč za dobu od 1. ledna 2005 do 31. prosince 2005 a 5.530,- Kč za dobu od 1. ledna 2006 do 31. prosince 2006, a to vždy nejpozději do každého 15. dne běžného kalendářního měsíce (výrok 2.), zamítl změněnou žalobu za období od 1. ledna 2007 do budoucna (výrok 3.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky 4. a 5.).
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 11. května 2010, č. j. 23 Co 167/2010-192, potvrdil citovaný rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích 3. a 4. (výrok I.), změnil ho ve výroku 5. (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok III.).
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dovodil, že od 1. ledna 2007, kdy nabyl účinnosti zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu a o změně zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 107/2006 Sb.“), nelze určit (stanovit) výši nájemného z bytu konstitutivním rozhodnutím soudu. Proto rozsudek soudu prvního stupně v napadeném (zamítavém) výroku 3. potvrdil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu (v daném případě proti jeho výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé 3.) není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím o změněné žalobě) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§237 odst. 3 věta za středníkem o. s. ř.).
Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatelka zpochybnila správnost právního názoru, že v době od 1. ledna 2007 nelze stanovit výši nájemného z bytu konstitutivním rozhodnutím soudu. V této souvislosti především namítla, že podle zákona č. 107/2006 Sb. nelze nájemné z bytu jednostranně zvyšovat za dobu minulou a jako „pronajímatel této normy nemůže využít v tuto chvíli a možnost navýšit jednostranně ( nájemné ) za období od 1.1.2007 do současné doby zůstává pro ni navždy uzavřena“ .
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že pokud by soud v projednávané věci vyhověl žalobě na určení (stanovení) povinnosti žalovaných platit nájemné z předmětného bytu v žalované částce, šlo by nepochybně o konstitutivní rozhodnutí, tj. rozhodnutí, které by zasahovalo do hmotněprávní sféry účastníků právního vztahu nájmu bytu tak, že by měnilo jejich subjektivní práva a povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 19. listopadu 2008, sp. zn. 26 Cdo 3255/2007). Žalobním podáním totiž dovolatelka v daném případě sledovala dosáhnout změny jedné z obsahových složek závazkového nájemního vztahu účastníků k bytu, konkrétně výše nájemného v období od 27. května 2004, tj. i od 1. ledna 2007, do budoucna.
Již ustálená soudní praxe dovodila, že nedošlo-li ohledně výše nájemného k dohodě mezi účastníky právního vztahu nájmu bytu, pak při absenci pozitivní právní úpravy v době do 30. března 2006 byl obecný soud oprávněn zasáhnout do obsahu nájemního vztahu a nájemné z bytu zvýšit (stanovit), avšak nikoli zpětně, nýbrž konstitutivním rozhodnutím (pro futuro) – srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze 7. července 2006, sp. zn. 26 Cdo 32/2006, z 30. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1013/2005, z 31. srpna 2006, sp. zn. 26 Cdo 1039/2006, z 10. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 1924/2006, z 24. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 2106/2006, z 21. března 2007, sp. zn. 26 Cdo 1598/2006, a z 27. dubna 2007, sp. zn. 33 Odo 541/2005. V rozsudku ze dne 29. října 2008, sp. zn. 26 Cdo 3663/2007, pak Nejvyšší soud – s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 26. července 2007, sp. zn. II. ÚS 361/06 – dovodil, že „tento postup je ústavně konformní do doby účinnosti platné právní úpravy, řešící od 1. 1. 2007 právní vztah mezi pronajímatelem a nájemcem“. Zbývá dodat, že usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 14. srpna 2008, sp. zn. Pl. ÚS 7/07, byl odmítnut návrh Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích na zrušení části první zákona č. 107/2006 Sb. Navíc plénum Ústavního soudu České republiky přijalo pod sp. zn. Pl. ÚS-st 27/09 dne 28. dubna 2009 stanovisko k náhradě za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny ve věcech protiústavní regulace nájemného. V citovaném stanovisku se plénum Ústavního soudu odchýlilo od právních názorů vyslovených v nálezech z 9. září 2008, sp. zn. IV. ÚS 175/08, a ze 4. prosince 2008, sp. zn. III. ÚS 3158/07, a mimo jiné dovodilo, že obecné soudy mohou rozhodovat o zvýšení nájemného za období od podání žaloby do 31. prosince 2006. Nájemné za období před podáním žaloby zvyšovat nemohou, neboť tomu brání povaha rozhodnutí s konstitutivními účinky; zvýšení nájemného za období od 1. ledna 2007 přiznat nelze, neboť od tohoto data již jednostranné zvyšování nájemného připouští §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb. (srov. rovněž usnesení Nejvyššího soudu České republiky z 8. července 2009, sp. zn. 26 Cdo 1366/2008, z 20. října 2009, sp. zn. 26 Cdo 1819/2009, a z 10. listopadu 2009, sp. zn. 26 Cdo 5408/2008).
Odvolací soud se při řešení předestřené otázky od citované judikatury Ústavního soudu České republiky a již ustálené judikatury Nejvyššího soudu České republiky neodchýlil, jestliže dovodil, že za období od 1. ledna 2007 nemůže soud nájemné z bytu zvýšit (stanovit), neboť od tohoto data již připouští jednostranné zvyšování nájemného ustanovení §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb.; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Na tom nic nemění ani to, že podle zákona č. 107/2006 Sb. nelze jednostranně zvýšit nájemné z bytu zpětně (§3 zákona č. 107/2006 Sb., ve znění zákona č. 150/2009 Sb.). Se zřetelem k tomu nebylo shledáno přípustným dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku, pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku 3., ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Směřuje-li dovolání výslovně též proti nákladovým výrokům napadeného rozsudku (proti výroku I., pokud jím byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku 4., a proti nákladovým výrokům II. a III.), je zapotřebí uvést, že judikatura dovolacího soudu je ustálena v názoru, že podle právní úpravy přípustnosti dovolání v občanském soudním řádu účinné od 1. ledna 2001 není přípustné dovolání proti nákladovým výrokům, byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v sešitě č. 5 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti dovolatelce právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu