ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.3972.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 3972/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně městské části Praha 6 , se sídlem v Praze 6, Čs. armády 23, zastoupené JUDr. Jiřím Linkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova 41/39, proti žalovaným 1) B. M. , bytem v P., a 2) M. M. , bytem v P., zastoupeným JUDr. Kateřinou Šebkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8 – Karlíně, River Diamond, Rohanské nábřeží 658/7, o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 64/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. května 2010, č. j. 13 Co 160/2010-63, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. prosince 2008, č. j. 28 C 64/2006-37, zamítl žalobu, aby žalovaní byli povinni vyklidit „byt o velikosti 1 pokoje, kuchyně a příslušenství, I. kategorie, v 1. podlaží domu v P.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Z provedených důkazů (zejména z účastnických výpovědí žalovaných a z výpovědí svědků L. M., J. V., Ing. S. K., P. H., J. N., M. K. a S. B.) zjistil soud prvního stupně následující skutkový stav. Žalovaní (manželé a bývalí společní nájemci bytu, o velikosti 3+1 s příslušenstvím, v 11. podlaží domu v P. /dále jen „byt E.“/, jehož pronajímatelkou byla žalobkyně) spolu dlouhodobě nežijí, nevedou společnou domácnost, žalovaný se přestěhoval do předmětného bytu (jehož pronajímatelkou je rovněž žalobkyně) ke své matce B. M. (nájemkyni bytu s nájemním poměrem na dobu neurčitou), s níž v bytě žil do jejího úmrtí dne 4. října 2005. Žalovaná v předmětném bytě nikdy nebydlela; navíc její manželství s žalovaným je pouze formální. Již dne 29. září 2005 uzavřeli žalovaní jako nabyvatelé a žalobkyně jako převodkyně smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky č. 676/82 o velikosti 3+1 s příslušenstvím v 11. nadzemním podlaží budovy na adrese P. (dále opět je „byt E.“, resp. „bytová jednotka E.“ a „smlouva ze dne 29. září 2005“) a následně podali u žalobkyně žádost o vydání osvědčení o přechodu nájmu k předmětnému bytu ze dne 20. listopadu 2005 (dále jen „žádost ze dne 20. listopadu 2005“). Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že ke dni úmrtí matky (4. října 2005) nebyl žalovaný nájemcem jiného bytu proto, že právo společného nájmu bytu E. zaniklo v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti žalovaným a jedinou jeho nájemkyní se stala žalovaná. Dále dovodil, že v době úmrtí matky nebyl ani vlastníkem jiného bytu, neboť bytovou jednotku E. získali žalovaní do společného jmění až v době po úmrtí jeho matky. Poté uzavřel, že vedl-li žalovaný se svou matkou v předmětném bytě společnou domácnost v den jejího úmrtí a neměl-li v té době vlastní byt, přešlo na něj úmrtím matky právo nájmu předmětného bytu; proto žalobu vůči němu zamítl. Zamítavý výrok ve vztahu k žalované odůvodnil tím, že v předmětném bytě nikdy nebydlela.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. května 2010, č. j. 13 Co 160/2010-63, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů od právní moci rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud zopakoval dokazování přečtením smlouvy ze dne 29. září 2005 a žádosti ze dne 20. listopadu 2005. Z těchto listinných důkazů (z prohlášení žalovaných ve smlouvě ze dne 29. září 2005 a z žádosti ze dne 20. listopadu 2005) zjistil, že žalovaní byt E. ke dni uzavření citované smlouvy fakticky a řádně užívali a že společně podali žádost o vydání osvědčení o přechodu nájmu k předmětnému bytu. Dokazování pak rovněž doplnil přečtením internetového výpisu z katastru nemovitostí ze dne 11. července 2008 vztahujícího se k bytové jednotce E., z něhož zjistil, že účinky vkladu vlastnického práva ohledně této bytové jednotky nastaly ve vztahu k žalovaným dne 4. dubna 2006. Na takto zjištěném skutkovém základě pak dovodil, že ke dni úmrtí B. M. měli žalovaný (její syn) a žalovaná (její snacha) vlastní byt, neboť byli společnými nájemci bytu E., který v té době oba užívali k bydlení, a to popřípadě i po obnovení společné domácnosti, kterou snad v dřívější době zrušili. Za této situace na ně nemohlo právo nájmu bytu přejít (podle §706 odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném v době úmrtí B. M. /a ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb./ – dále jen „obč. zák.“). Proto odvolací soud zamítavý rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobě vyhověl; ve vztahu k žalované vyhovující výrok odůvodnil konstatováním, že i ona žádala o přechod nájmu bytu a pokud by v bytě žila s žalovaným, vzniklo by oběma právo společného nájmu předmětného bytu.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání především namítli, že z prohlášení, které učinili ve smlouvě ze dne 29. září 2005, nemůže bez dalšího vyplynout skutkové zjištění, že obnovili společnou domácnost. Oporu v provedeném dokazování nemá podle jejich názoru ani skutkové zjištění, že faktické a řádné užívání bytu oběma manžely bylo předpokladem uzavření smlouvy ze dne 29. září 2005. V této souvislosti nelze podle jejich názoru přehlédnout, že v záhlaví smlouvy ze dne 29. září 2005 je u žalovaného uvedeno bydliště, které nekoresponduje s adresou bytu E.; z uvedeného vyplývá, že smlouvu ze dne 29. září 2005 uzavíral žalovaný nikoli jako (společný) nájemce bytu E., nýbrž jako manžel žalované, přičemž „vyžadování účasti obou manželů v případě privatizace bytového fondu je … běžnou a rutinní praxí …“. V návaznosti na to pak zpochybnili správnost právního závěru, že v době úmrtí B. M. měli oba vlastní byt (neboť podle odvolacího soudu byli společnými nájemci bytu E.). Dále namítli, že odvolací soud postupoval v rozporu s ustanovením §213 odst. 2 o. s. ř., pokud „zopakoval jen některé z důkazů provedených soudem prvního stupně a při vytržení jen jednoho z důkazních prostředků bez návaznosti na ostatní dospěl k opačnému skutkovému závěru než soud prvního stupně“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Na tomto místě je zapotřebí zdůraznit, že odvolací soud postupoval v odvolacím řízení v souladu s čl. II bodem 10 zákona č. 7/2009 Sb. správně podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. červencem 2009. Správnost jeho postupu (příp. postupu soudu prvního stupně) v souzené věci je proto zapotřebí zkoumat z pohledu právní úpravy civilního procesu účinné do uvedeného data. Bylo-li však napadené rozhodnutí vydáno až po nabytí účinnosti zákona č. 7/2009 Sb. (tj. po 1. červenci 2009), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) s ohledem na čl. II. bod 12 zákona č. 7/2009 Sb. dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými
– účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé .
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence těchto vad nebyla namítána a vady tohoto charakteru nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly v dovolání uplatněny. Dovolatelé – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – v dovolání uplatnili dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b/, odst. 3 o. s. ř. a (vedle toho) i dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. Dovolací soud se v tomto případě nejprve zabýval otázkou naplněnosti dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Se zřetelem k uplatněnému dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizaci půjde v rámci citovaného dovolacího důvodu o posouzení správnosti právního názoru, že právo nájmu předmětného bytu nepřešlo ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák. na žalované proto, že v době úmrtí B. M. měli oba – vzhledem ke zjištěnému skutkovému stavu – vlastní byt a nebyl tudíž naplněn předpoklad neexistence vlastního bytu.
V dovolání nebyla zpochybněna správnost skutkových zjištění, že dne 29. září 2005 uzavřeli žalovaní jako nabyvatelé a žalobkyně jako převodkyně smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky Evropská, že účinky vkladu vlastnického práva ohledně této bytové jednotky nastaly ve vztahu k žalovaným dne 4. dubna 2006 a že B. M. zemřela již dne 4. října 2005. Dovolací soud proto z uvedených skutkových zjištění vyšel.
Podle §706 odst. 1 věty první obč. zák. jestliže nájemce zemře a nejde-li o byt ve společném nájmu manželů, stávající se nájemci (společnými nájemci) jeho děti, rodiče, sourozenci, zeť a snacha, kteří prokáží, že s ním žili v den jeho smrti ve společné domácnosti a nemají vlastní byt.
Z uvedeného vyplývá, že za splnění předpokladů normovaných ustanovením §706 odst. 1 obč. zák. (tedy i předpokladu neexistence vlastního bytu u osoby uplatňující přechod nájmu) právo nájmu bytu smrtí (výlučného) nájemce nezaniká, nýbrž – ze zákona – přechází na tam taxativně vyjmenované osoby, tj. i nájemcovo dítě a snachu.
Slovy „mít vlastní byt” zákon postihuje nejen právo bydlení, jehož titulem je vlastnictví bytu (nemovitosti), nýbrž všechny právní důvody, od nichž se odvíjí takové právo na bydlení, jež svým charakterem slouží k trvalému (nikoliv přechodnému) uspokojování bytové potřeby jeho nositele. Jestliže osoba uvedená v ustanovení §706 odst. 1 obč. zák. má k dispozici některý z těchto titulů bydlení, pak přechodem nájmu v její prospěch nelze spravedlivě pronajímatele omezovat ve volném nájmu bytu. Uvedený závěr Nejvyšší soud České republiky dovodil v rozsudku ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněném pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. K témuž výkladu zákonem použité terminologie „mít vlastní byt” (§706 odst. 1 obč. zák.) se Nejvyšší soud přiklonil i v rozsudku ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 883/96, uveřejněném pod č. 98 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, v němž dále uvedl, že způsobilost založit trvalé bydlení je dána objektivními znaky právního titulu zakládajícího právo na bydlení trvalé povahy, nikoli subjektivní vůlí toho, komu svědčí. Také ve svých dalších rozhodnutích se Nejvyšší soud (srov. např. rozsudek ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, a ze dne 29. října 1998, sp. zn. 26 Cdo 1961/98, Soudní judikatura 4/1999 a 10/1999, pořadová čísla 34 a 100) stejným způsobem vyslovil k výkladu pojmu “mít vlastní byt” ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. V posléze citovaném rozhodnutí pak rovněž dovodil, že podmínka přechodu nájmu podle §706 odst. 1 obč. zák., spočívající v tom, že osoba zde uvedená nemá vlastní byt, musí být splněna ku dni smrti nájemce (nepostačí, že se tak stane později). Stejně tak v rozsudku ze dne 16. května 2000, sp. zn. 26 Cdo 349/99, Nejvyšší soud dovodil, že o „vlastní byt“ ve smyslu §706 odst. 1 obč. zák. jde tehdy, svědčí-li osobě zde uvedené takový právní titul bydlení, který je objektivně způsobilý trvale uspokojit její bytovou potřebu; je nerozhodné, zda tato osoba ze subjektivních důvodů takovýto právní důvod bydlení nerealizuje.
V poměrech projednávané věci pak nelze opomenout následující. Podle §133 odst. 2 obč. zák. převádí-li se nemovitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Ve smyslu §2 odst. 3 věty první zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, ve znění pozdějších předpisů, právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu.
V této souvislosti je zapotřebí zdůraznit, že při vzniku vlastnického práva k nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí na základě smlouvy je třeba rozlišovat právní důvod nabytí vlastnického práva (titulus adquirendi) a právní způsob jeho nabytí (modus adquirendi). Smlouva o převodu nemovitostí (zde smlouva ze dne 29. září 2005) představuje tzv. titulus adquirendi. I když z takové smlouvy vznikají jejím účastníkům práva a povinnosti, ke vzniku vlastnického práva podle ní ještě nedochází; ten nastává (modus adquirendi) až vkladem (intabulací) vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. §133 odst. 2 obč. zák.). Jinak řečeno, kupní smlouva, kterou se převádí nemovitost, jež je předmětem evidence v katastru nemovitostí, nemá účinek převodní, ale pouze účinek obligační. Zavazuje zcizitele (prodávajícího) k tomu, aby vlastnictví věci na nabyvatele (kupujícího) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví, převedl (srov. k tomu shodně např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. února 1999, sp. zn. 2 Cdon 848/97, a ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 29 Odo 312/2003, uveřejněné pod č. 17 v sešitě č. 3 z roku 2000 a pod č. 57 v sešitě č. 6 z roku 2007 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného vyplývá, že ke smluvnímu nabytí vlastnického práva k nemovitosti evidované v katastru nemovitostí dochází na základě tzv. složené (komplexní) právní skutečnosti, a to smlouvy o převodu vlastnického práva a jeho vkladu do katastru nemovitostí (viz též Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné. Praha : ASPI, 2002, sv. I., s. 150 a násl.). Tato právní skutečnost je dovršena („nastane“) až uskutečněním všech jejích složek, tedy vkladem do katastru nemovitostí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. března 2010, sp. zn. 26 Cdo 923/2009, uveřejněný pod č. 177 v publikaci „Přehled judikatury ve věcech nájmu bytu, 2., aktualizované a rozšířené vydání“).
Ve vztahu k otázce naplněnosti předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaných zastává dovolací soud názor, že uzavřeli-li dne 29. září 2005 žalovaní jako nabyvatelé a žalobkyně (která je rovněž pronajímatelkou předmětného bytu) jako převodkyně smlouvu o převodu vlastnictví bytové jednotky E., nastaly téhož dne (tedy ještě před úmrtím B. M.) obligační účinky smlouvy; smlouva tudíž zavázala zcizitele (převodkyni) k tomu, aby vlastnictví věci na žalované (nabyvatele) dalším úkonem, který je právně uznávaným způsobem převodu vlastnictví (podáním návrhu na vklad, k němuž se ve smlouvě zavázaly obě její strany, a následujícím vkladem vlastnického práva), převedl. Z uvedeného vyplývá, že v důsledku uzavření smlouvy ze dne 29. září 2005 (a rovněž proto, že – stejně jako v předchozí době – i v den uzavření smlouvy a také po jejím uzavření byt Evropská užívala k bydlení jako jeho nájemkyně minimálně žalovaná, která byla pro tento případ povinna umožnit žalovanému /svému manželovi/ bydlení v bytě), mohli oba žalovaní (trvale) uspokojovat svou bytovou potřebu v bytě E. a tudíž měli v den úmrtí B. M. vlastní byt, jak správně – byť z poněkud jiných důvodů – uzavřel odvolací soud. Zbývá dodat, že dovolací soud – stejně jako odvolací soud a soud prvního stupně – se zabýval naplněností předpokladu neexistence vlastního bytu u žalovaných (ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák.). Uvedenou otázku hodnotil – stejně jako před ním oba soudy – z pohledu bytu E. a na překvapivost jeho rozhodnutí nelze usuzovat jen z toho, že ohledně bytu E. vyšel z jiných (avšak oběma soudy v nalézacím řízení zjištěných) podstatných skutečností. Z uvedeného vyplývá, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Podstatné skutečnosti, tj. skutečnosti, které byly v daném případě právně významné pro posouzení předpokladu neexistence vlastního bytu ve smyslu §706 odst. 1 věty první obč. zák., relevantním způsobem zjistil jak soud prvního stupně (ze smlouvy ze dne 29. září 2005) tak také odvolací soud (ze smlouvy ze dne 29. září 2005 a z výpisu z katastru nemovitostí). Okolnosti namítané prostřednictvím dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, odst. 3 o. s. ř. nebyly – z pohledu shora uvedených názorů zastávaných dovolacím soudem – pro právní posouzení otázky neexistence vlastního bytu právně významné. Za této situace se dovolací soud – zejména z důvodu nadbytečnosti – otázkou naplněnosti uvedených dovolacích důvodů ani nezabýval.
Z řečeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahové konkretizace v konečném důsledku správný. Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – proto dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobkyni nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti dovolatelům právo.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. prosince 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu