ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4033.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 4033/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce Ing. V. M. , proti žalované Ing. S. M. , zastoupené JUDr. Miroslavem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 5, Lidická 28, o určení nájemce bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 7 C 24/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2010, č. j. 64 Co 467/2009-45, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.360,- Kč k rukám JUDr. Miroslava Zemana, advokáta se sídlem v Praze 5, Lidická 28, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u Obvodního soudu pro Prahu 5 (soudu prvního stupně) dne 12. ledna 2009, tj. za trvání nájemního poměru k „bytu č. 20/19, na ulici Janáčkovo nábř. 84/9 v P., S.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), sjednaného na dobu určitou od 15. května 2005 do 15. května 2009, domáhal určení, že je – v důsledku trvalého opuštění společné domácnosti ze strany žalované (své manželky) – výlučným nájemcem předmětného bytu.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 27. května 2009, č. j. 7 C 24/2009-29, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Na zjištěném skutkovém základě (jenž je účastníkům řízení znám a nelze jej v daném případě zpochybnit /viz posléze uvedený výklad/ prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 7/2009 Sb. – dále jen „o.s.ř.“) soud prvního stupně dovodil, že žalobce, jemuž nyní (po skončení nájemního poměru uplynutím sjednané doby nájmu) nesvědčí žádný právní titul k užívání předmětného bytu, nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Připomněl, že nemůže být ohroženo žádné jeho právo, skončil-li nájemní poměr k bytu dne 15. května 2009 uplynutím sjednané doby nájmu. Přitom pro posouzení otázky existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení je rozhodující stav v době rozhodování soudu a nikoli v době podání žaloby. Proto žalobu zamítl, aniž se zabýval meritem věci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 25. března 2010, č. j. 64 Co 467/2009-45, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil s právními názory soudu prvního stupně. Ve shodě s ním rovněž konstatoval, že nájemní vztah k předmětnému bytu skončil dne 15. května 2009 uplynutím sjednané doby nájmu (§710 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „obč. zák.“). Dodal, že pro „oblast občanskoprávních vztahů platí smluvní volnost“ , že „soud nemůže nahrazovat vůli smluvních stran (v tomto případě pronajímatele) a založit tak smluvní (nájemní) vztah proti vůli některé z těchto stran“ , že „pokud je sporný byt nadále užíván účastníky nebo jedním z nich, děje se tak bez smluvního podkladu, v nejlepším případě za souhlasu pronajímatele“ a že „zánikem nájemního práva zanikla věcná legitimace účastníků k uplatňování práv plynoucích z nájemního poměru“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce, který má právnické vzdělání, dovolání, v němž – z důvodů tam rozvedených – vyjádřil mimo jiné i nesouhlas s právním názorem, že na požadovaném určení nemá naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Žalovaná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila s právními názory soudů obou stupňů, zdůraznila, že dovolání není přípustné, a navrhla, aby bylo odmítnuto.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží (srov. §237 odst. 3 věta za středníkem o.s.ř.). Právě takový dovolací důvod (tj. nepřípustný dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovolatel – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – rovněž uplatnil, a to námitkami, jimiž brojil proti skutkovým zjištěním, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž odvolací soud – stejně jako soud prvního stupně – čerpal svá skutková zjištění pro posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř.
K výtkám podřaditelným pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. a zpochybňujícím právní názor o nedostatku naléhavého právního zájmu podle §80 písm. c/ o.s.ř. je pak zapotřebí uvést následující. Podle ustálené judikatury existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení podle §80 písm. c/ o.s.ř. (a proto i v konkrétním případě tvrdit a dokazovat skutečnosti, z nichž jeho existence vyplývá) je u určovací žaloby nezbytnou podmínkou její přípustnosti. Žalobce má právní zájem na žádaném určení, jestliže by bez tohoto určení bylo ohroženo jeho právo nebo právní vztah, na němž je zúčastněn, nebo jestliže by se jeho postavení bez tohoto určení stalo nejistým. Jestliže soud dospěje k závěru o nedostatku naléhavého právního zájmu na určení, zamítne žalobu, aniž by se současně zabýval meritem věci. Nedostatek doložení naléhavého právního zájmu je tedy samostatným a prvořadým důvodem, pro který nemůže určovací žaloba obstát a který sám o sobě bez dalšího vede k jejímu zamítnutí. Tyto teze mají oporu např. v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 24. února 1971, sp. zn. 2 Cz 8/71, uveřejněném pod č. 17 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1972, dále v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 1993, sp. zn. 7 Cdo 63/92, uveřejněném pod č. 11 v sešitu č. 3 z roku 1994 Bulletinu Vrchního soudu v Praze, či v rozsudcích Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. února 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. března 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněných pod č. 20 a 21 v sešitu č. 3 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura. Lze však dále poukázat rovněž na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. dubna 2001, sp. zn. 22 Cdo 2147/99, uveřejněný pod č. 68 v sešitě č. 10 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či na nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. června 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, uveřejněný pod č. 35 ve svazku 3, ročník 1995 – I. díl Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky.
Se zřetelem k řečenému je zřejmé, že skončil-li nájemní vztah k předmětnému bytu dne 15. května 2009 uplynutím sjednané doby nájmu, nemá žádný z účastníků (a tudíž ani žalobce) věcnou legitimaci k uplatňování práv z již zaniklého nájemního poměru. Nemůže mít ani naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř. Jestliže tedy odvolací soud shodně se soudem prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu (v daném případě nezpochybnitelného prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř.) dovodil, že žalobce nemá na požadovaném určení naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c/ o.s.ř., neodchýlil se od výše uvedené judikatury; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal dovolatele, který zavinil, že jeho dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobkyni v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 2.500,- Kč (§2 odst. 1, §5 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 560,- Kč představující 20 % DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 8. června 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r. předseda senátu