ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4245.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4245/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně J. Š., zastoupené Mgr. Markem Dejmkem, advokátem se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 6, proti žalované obci Dolní Lukavice , se sídlem v Dolní Lukavici 134, zastoupené Mgr. Lukášem Zscherpem, advokátem se sídlem v Plzni, Lochotínská 18, o určení neplatnosti výpovědi z nájmu bytu a neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu Plzeň - jih pod sp. zn. 6 C 38/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. dubna 2008, č. j. 14 Co 45/2008-116, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám Mgr. Marka Dejmka, advokáta se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Protože žalovaná dovoláním napadla potvrzující rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 4. 2008, č. j. 14 Co 45/2008-116, tj. rozhodnutí vydané před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále jen „o. s. ř.”).
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně vzal z provedených důkazů mimo jiné za zjištěno, že žalovaná (pronajímatelka) dala žalobkyni (nájemkyni) z důvodu neplacení nájemného a úhrad za plnění spojených s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce písemnou výpověď z nájmu bytu nacházejícího se v přízemí areálu mateřské školy v D. L. č.p. 199 o velikosti 2+1 (dále jen „předmětný byt“, popř. „byt“), která jí byla doručena dne 9. 2. 2007, že v ní nebylo uvedeno, za jaké období a jakou částku žalobkyně na nájemném dluží a že žalobkyně podala žalobu na určení neplatnosti této výpovědi dne 30. 3. 2007. Dále zjistil, že účastníci se (písemně) nedohodli o zvýšení nájemného, že žalovaná k 1. 12. 2006 jednostranně zvýšila nájemné a to výpočtem podle vyhlášky č. 176/1993 Sb. Na základě toho mimo jiné dovodil, že výpověď z nájmu je neurčitá a tudíž neplatná (§37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů - dále též jen „obč. zák.“) a že neplatné (§39 obč. zák.) je i jednostranné zvýšení nájemného učiněné žalovanou v prosinci 2006 podle (zrušené) vyhlášky 173/1993 Sb., neboť je v rozporu se zákonem č. 107/2006 Sb.
Dovolání proti citovanému potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené rozsudkem odvolacího soudu, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci) a z následujících důvodů nemůže být přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Je-li přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, je způsobilým dovolacím důvodem zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Prostřednictvím dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) byla v dovolání zpochybněna především správnost právního názoru, že výpověď pronajímatele z nájmu bytu z důvodu neplacení nájemného a úhrad za služby, je dostatečně určitá pouze v případě, že přesně specifikuje kdy a kolik nájemce na nájemném či službách neuhradil.
Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. rozsudky z 25. 11. 2009, sp.zn. 26 Cdo 1109/2009, z 15. 7. 2010, sp.zn. 26 Cdo 2950/2009, z 20. 10. 2010, sp.zn. 26 Cdo 4145/2009) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že po účinnosti zákona č. 107/2006 Sb., kdy pronajímatel může – v případech zákonem stanovených – vypovědět nájem bytu, aniž by k tomu potřeboval přivolení soudu, jsou kladeny i vyšší požadavky na náležitosti výpovědi pronajímatele (viz §711 odst. 3 obč. zák.), a to s přihlédnutím k právním důsledkům, jež zákon s jeho jednostranným projevem vůle, k němuž již nemusí přistoupit další právní skutečnost v podobě pravomocného rozhodnutí soudu o přivolení k výpovědi, spojuje, tj. zánik nájemního vztahu k bytu.
Ve vztahu k určitosti výpovědi pronajímatele (§37 odst. 1 obč. zák.) dané z důvodu podle §711 odst. 1 písm. b) obč. zák., spočívajícího v neplacení nájemného a úhrad za služby, je třeba, aby pronajímatel dostatečně určitě skutkově vymezil uplatněný výpovědní důvod tak, aby z ní bylo patrno, z čeho dovozuje jeho naplnění; je třeba, aby specifikoval, z čeho se dlužná částka sestává (nejlépe tak, že uvede, za které konkrétní měsíce a kolik nájemce nezaplatil). Uvedený požadavek určitosti výpovědi pronajímatele je odůvodněn i tím, že nájemce musí v případné žalobě na neplatnost výpovědi podle 711 odst. 5 obč. zák. uvést, v čem spatřuje neplatnost této výpovědi – neexistenci uplatněného výpovědního důvodu, tj. vylíčit rozhodující skutečnosti, jimiž se ve smyslu ustanovení §79 odst. 1 věty druhé o. s. ř. rozumí údaje, které jsou zcela nutné k tomu, aby bylo jasné, o čem a na jakém podkladě má soud rozhodnout, a to v takovém rozsahu, aby umožňoval jednoznačnou individualizaci skutku.
Jestliže tedy v projednávané věci dospěl odvolací soud k závěru, že výpověď žalované je podle §37 odst. 1 obč. zák. neurčitá, je-li v ní vymezen výpovědní důvod podle §711 odst. 1 a 2 písm. b) obč. zák. jen tak, že žalobkyně „nezaplatila nájemné a úhradu za plnění spojené s užíváním bytu za dobu delší než tři měsíce“, je jeho právní posouzení věci v souladu s již ustálenou judikaturou.
Jde-li o potvrzující výrok týkající se určení neplatnosti zvýšení nájemného, je výtka nesprávného právního posouzení věci - jak je patrno z obsahu dovolání – založena na kritice správnosti skutkových zjištění. Žalovaná netvrdí, že odvolací soud posoudil věc podle ustanovení, které na ni nedopadá, že použité ustanovení nesprávně vyložil, popřípadě je na daný případ nesprávně aplikoval. Dovolatelka ve skutečnosti brojí proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy (že se účastníci na zvýšení nájemného od 1. 12. 2006 nedohodli). Dovolatelka však přehlíží, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné (§241a odst. 3 o. s. ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelka – kdy by samotná vada podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ - ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních) ani dovolací námitky podřaditelné pod dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K vadám podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jež dovolatelka namítla poukazem na to, že v řízení nebyly provedeny další důkazy, dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, která zavinila, že její dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1, §17 písm. b/ a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a náhrady ve výši 660,- Kč za 20% daň z přidané hodnoty, kterou je povinen odvést z přiznané odměny a náhrad (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Miroslav F e r á k, v. r.
předseda senátu