ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4335.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4335/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobce R. P. , zastoupeného JUDr. Stanislavou Proškovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299, proti žalovaným 1. J. S., 2. B. S. , zastoupeným JUDr. Beátou Burianovou, advokátkou se sídlem v Mariánských Lázních, Hlavní 161, o určení neplatnosti zvýšení nájemného, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 20 C 388/2006, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. března 2008, č. j. 12 Co 642/2007-78, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč k rukám JUDr. Stanislavy Proškové, advokátky se sídlem v Mariánských Lázních, Nádražní náměstí 299, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 11. 6. 2007, č. j. 20 C 388/2006-45, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že zvýšení nájemného od 1. 1. 2007 na částku 4.805,- Kč měsíčně za užívání bytu číslo 5 o velikosti 2+1 s příslušenstvím, ve druhém nadzemním podlaží domu č. p. v ulici T, v M. L.h (dále jen „předmětný byt“, případně „byt“ a „předmětný dům“, popř. „dům“), je neplatné. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Zjistil, že žalobce uzavřel s žalovanými (vlastníky domu) dne 1. 8. 2005 smlouvu o nájmu předmětného bytu na dobu neurčitou, v níž bylo nájemné sjednáno dohodou, a to ve výši 3.500,- Kč měsíčně a bylo sjednáno, že „jeho výše bude upravována koeficientem vyjadřujícím míru inflace, a to ve výši stanovené ČSU za 1. – 4. čtvrtletí vždy předcházejícího roku, pokud nebude na základě vzájemného ujednání upraveno jinak“, že žalovaní zaslali žalobci „Oznámení o jednostranném zvýšení nájemného za užívání předmětného bytu s účinností od ledna 2007 na 4.805,- Kč. Dospěl k závěru, že nájemné bylo sjednáno jako smluvní, jeho výše nebyla regulována, byl sjednán i způsob jak bude měněna a nelze proto aplikovat zákon č. 107/2006 Sb. o jednostranném zvyšování nájemného; nájemce proto nemůže podat žalobu podle §3 odst. 6 tohoto zákona. Měl však za to, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na podání žaloby na určení neplatnosti zvýšení nájemného, neboť může žalovat na plnění (v případě, že neplatně zvýšené nájemné zaplatí, se může domáhat vydání bezdůvodného obohacení a v případě, že by nájemné bylo zvýšeno řádně, se žalovaní mohou domáhat jeho zaplacení).
K odvolání žalobců Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č. j. 12 Co 642/2007-78, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl; zároveň rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
Odvolací soud – na rozdíl od soudu prvního stupně – dospěl k závěru, že žalobce měl naléhavý právní zájem na podání žaloby, neboť jinak než touto žalobou nemohl předejít sporům mezi účastníky o výši nájemného, navíc se žalobou domáhal určení neplatnosti zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb., a naléhavý právní zájem tak prokazovat ani nemusel. Protože další závěry soudu prvního stupně považoval za správné (zejména, že nájemné bylo sjednáno ve smluvní výši, účastníci se dohodli, jak bude v budoucnu měněno a nelze je tak jednostranně zvýšit podle zákona č. 107/2006 Sb.), dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) a odůvodnili je §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítali, že odvolací soud neměl v odvolacím řízení připustit dodatečné odůvodnění existence naléhavého právního zájmu, včetně doplnění skutkových tvrzení; pokud tak však učinil, měl se zabývat i tvrzeními žalovaných a provést důkazy, které navrhli (zejména k výši obvyklého nájemného a kvalitě bytu). Poukazovali na to, že v době uzavření smlouvy o nájmu byly vztahy mezi účastníky napjaté, a že se ústně dohodli, že nájemného bude v budoucnu navýšeno. Pokud by soud provedl navržené důkazy, zjistil by, že nájemné bylo „ve skutečnosti ve smlouvě stanoveno v regulované výši a nejednalo se o smluvní nájemné“. Aby nájemné odpovídalo obvyklému nájemnému, postupovali podle §3 zákona č. 107/2006 Sb., a nájemné jednostranně zvýšili. Nesouhlasili ani se závěrem odvolacího soudu, že žalobce má naléhavý právní zájem na určení neplatnosti jednostranného zvýšení nájemného; za správný považoval závěr soudu prvního stupně, že se žalobce mohl svých práv domáhat podáním žaloby na plnění. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu „byl jako věcně správný potvrzen“.
Podle čl. II bodu 12 věty první zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. 3. 2008, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Nejvyšší soud především shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil.
Dovolatelé uplatnili dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
S přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahové konkretizaci uplatněného dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. půjde v dovolacím řízení o posouzení správnosti právního názoru, že zákon č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného, se na smlouvu o nájmu předmětného bytu uzavřenou účastníky dne 1. 8. 2005 nevztahuje.
Podle §3 odst. 2 zákona č. 107/2006 Sb., o jednostranném zvyšování nájemného z bytu, v platném znění, pronajímatel je oprávněn jednostranně zvýšit nájemné jedenkrát ročně počínaje 1. lednem 2007 a následně vždy k 1. lednu, popřípadě později, avšak nikoliv zpětně za období, které uplynulo od 1. ledna daného roku, pokud se s nájemcem na změně nájemného nedohodne jinak.
Sjednají-li si účastníci nájemní smlouvy podmínky, za nichž bude výše nájemného za trvání nájemního poměru měněna, pak se na změně nájemného dohodli jinak, než stanoví zákon č. 107/2006 Sb. V takovém případě musí pronajímatel – má-li za to, že je na místě nájemné zvýšit – postupovat podle smluvního ujednání a není oprávněn jednostranně zvýšit nájemné postupem podle zákona č. 107/2006 Sb.
Za dohodu o možné změně nájemného je třeba považovat i ujednání účastníků, že výše nájemného bude každoročně upravena o míru inflace ve výši vyhlášené Českým statistickým úřadem. V době uzavření nájemní smlouvy (1. 8. 2005) žádný právní předpis nestanovil maximální výši nájemného z bytu, sjednání nájemného u nově uzavřených nájemních smluv tak nebylo regulováno. S ohledem na smluvní volnost, kterou účastníci měli při uzavření smlouvy o nájmu předmětného bytu, jsou podmínky sjednané ve smlouvě, za nichž může být výše nájemného měněna, výrazem jejich svobodné vůle.
Skutečnost, že pronajímatel má při změně výše nájemného postupovat podle smluvních ujednání a nikoliv podle zákona č. 107/2006 Sb., nemůže vést k závěru, že je tímto postupem znevýhodněn.
Možnost účastníka smluvního vztahu určit obsah právního úkonu je projevem zásady smluvní volnosti (jedné ze základních zásad ovládající občanské právo) v závazkových právních vztazích (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 03. 2011, sp. zn. 31 Cdo 1038/2009, uveřejněný pod č. 88/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Typickým projevem této zásady je i možnost subjektů smlouvy realizovat v rámci smluvní autonomie své rozmanité individuální potřeby, zájmy a preference. Skutečnost, že do výše nájemného sjednaného v nájemní smlouvě ze dne 1. 8. 2005 se promítly vztahy mezi účastníky, podmínky, za nichž byla nájemní smlouva uzavírána i zájem obou smluvních stran na jejím uzavření, je tak vyjádřením smluvní volnosti účastníků při jejím uzavření, kterou je třeba respektovat. Není proto významné, zda se výše sjednaného nájemného lišila (byla vyšší, nižší či ve stejné výši) od výše nájemného, které platili nájemci bytů na základě nájemních smluv uzavřených v dřívější době, kdy nájemné podléhalo cenové regulaci. Princip smluvní volnosti nebrání účastníkům, aby se o jiné změně výše nájemného (než jaká byla dohodnuta v nájemní smlouvě) dohodli, „jinou“ dohodu však nelze nahrazovat jednostranným zvýšení nájemného podle zákona č. 107/2006 Sb.
Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl použit opodstatněně.
Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř. (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).
Námitkou, že odvolací soud „neprovedl důkazy navržené žalovanými k prokázání výše obvyklého nájemného, že se nezabýval výší regulovaného nájemného“ a že „odvolací soud neměl postupovat podle §118a o. s. ř. a neměl umožnit žalobci tvrdit skutečnosti o naléhavém právním zájmu na podání žaloby“, dovolatelé v dovolání posléze uvedenou vadu řízení namítli.
S ohledem na právní posouzení věci (viz výklad výše), nebylo významné prokázání výše obvyklého či regulovaného nájemného, proto ani neprovedení důkazů k těmto tvrzením, nemohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Důvodná není námitka dovolatelů, že odvolací soud neměl přihlížet k tvrzením žalobce o naléhavém právním zájmu, která doplnil až po poučení odvolacího soudu v odvolacím řízení. Žalobce v odvolacím řízení neuplatnil žádné skutkové novoty (§205a o. s. ř.), ke kterým by nemohl odvolací soud přihlédnout. Navíc žaloba podaná podle zákona č. 107/2006 Sb., není určovací žalobou ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., ale žalobou na určení právní skutečnosti, u níž naléhavý právní zájem vyplývá z právního předpisu. Postupovali-li v souzené věci žalovaní (pronajímatelé) podle tohoto právního předpisu, pak ani závěr soudu, že jednostranné zvýšení nájemného je neplatné, protože smluvní ujednání účastníků upravuje zvýšení nájemného jinak (tedy, že žalobce důvodně nesouhlasí s postupem žalovaných podle zákona č. 107/2006 Sb.), nic nemění na tom, že taková žaloba nemůže být zamítnuta pro nedostatek naléhavého právního zájmu na požadovaném určení a žalobce není povinen tvrdit a prokazovat skutečnosti o takovém právním zájmu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal žalované, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které vznikly žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 4. listopadu 2011
JUDr. Miroslav Ferák
předseda senátu