ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4582.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 4582/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobkyně J. K. , zastoupené JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Znojmo, Tovární 7, proti žalovanému DRUŽBA, stavební bytové družstvo , se sídlem Brno, Kapucínské nám. 6, o zaplacení částky 65.339,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp.zn. 36 C 334/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 19. března 2009, č.j. 38 Co 416/2007-70, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 36 C 334/2004-49, zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 65.339,- Kč s 2% úrokem z prodlení od 25. 10. 2004 do zaplacení; dále rozhodl o nákladech řízení.
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (soud odvolací) rozsudkem ze dne 19. 3. 2009, č.j. 38 Co 416/2007-70, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně vzal za prokázáno, že žalobkyně a její bývalý manžel R. K. užívali od roku 1990 jako společní nájemci a členové žalovaného družstva (dále jen „Družstvo“) čtyřpokojový byt č. 2, nacházející se v prvním podlaží domu na ulici S. 8 v B. (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), že soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 1998, sp.zn. 55 C 79/97, který nabyl právní moci dne 11. 9. 1998, zrušil jejich právo společného nájmu předmětného bytu, určil, že jeho další nájemkyní bude žalobkyně jako členka družstva, a R. K. uložil byt vyklidit do 15 dnů od zajištění náhradního bytu. Dále vzal za zjištěno, že žalobkyně od roku 2000 neplatila nájemné, ani úhrady za služby spojené s užíváním bytu, že na výzvy žalovaného k zaplacení vzniklého dluhu nereagovala, že R. K. se dohodl s žalovaným na tom, že částky odpovídající nájemnému bude platit na zvláštní účet s tím, že mu budou vráceny v případě, že bude nucen byt opustit, že žalobkyně v souvislosti s převodem svých členských práv na jinou osobu zaplatila žalovanému dne 30. 10. 2002 dlužné nájemné a úhrady za služby za období leden 2000 až říjen 2002 (dále jen „rozhodné období“), jakož i poplatek z prodlení ve výši 65.339,- Kč, že poté opakovaně vyzývala žalovaného k vrácení těchto částek (celkem 154.929,- Kč) s odůvodněním, že nájemné řádně platil R. K., že žalovaný jí je nevrátil a dne 26. 11. 2002 převedl na účet jmenovaného částku 89.560,- Kč. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že povinnost platit nájemné a úhrady za služby spojené s užíváním bytu (včetně poplatku z prodlení) měla žalobkyně jako jeho výlučná nájemkyně a členka Družstva, neboť R. K. v přímém vztahu k žalovanému – pokud jde o platby za byt – nebyl a případný majetkový prospěch z užívání bytu mu tak vznikl na úkor žalobkyně a nikoli žalovaného. Konstatoval, že nelze dovodit, že by platby poskytované jmenovaným na účet žalovaného představovaly plnění dluhu za žalobkyni a uzavřel, že požadavek žalovaného na úhradu poplatku z prodlení (§697 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 107/2006 Sb. /dále jen „obč.zák.“/) byl vzhledem k uvedenému opodstatněný.
Proti rozsudku odvolacího soudu (výslovně též i proti výroku o nákladech řízení) podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. ve spojení s §237 odst. 3 o.s.ř., a uplatnila v něm dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o.s.ř. Odvolacímu soudu vytýká nesprávnost jeho závěru, že její bývalý manžel nebyl povinen hradit žalovanému částky odpovídající výši nájemného, a že žalovaný nepochybil, pokud mu vrátil částku jím poskytnutou, ani pokud požadoval po žalobkyni poplatek z prodlení. Dále mu vytýká, že pominul důležité skutečnosti, jež v dovolání specifikovala. Vyjádřila přesvědčení, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla řešena právní otázka „vzniku nároku na poplatek z prodlení v případě, že pronajímateli bytu bylo nájemné a úhrady za služby hrazeny uživatelem bytu, který má právo bydlení v bytě, nikoliv nájemcem“, a s jejím řešením spojuje přípustnost dovolání. Navrhla, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný v dovolacím vyjádření odkázal na závěry soudů obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 19. března 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovolací soud nepřehlédl, že dovolatelka výslovně napadla rovněž nákladový výrok rozsudku odvolacího soudu, s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) však zastává názor, že ve vztahu k tomuto výroku nejsou uplatněné dovolací důvody nijak obsahově konkretizovány; navíc dovolání proti nákladovým výrokům – byť jsou součástí rozsudku odvolacího soudu – není přípustné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp.zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 88 v časopise Soudní judikatura 5/2002).
Dovolatelka napadá též výrok rozsudku odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu (nejde tak o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o.s.ř.); dovolání tak může být podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o.s.ř. nelze při posouzení přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 o.s.ř. přihlížet. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Dovolatelka spojuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí s otázkou „vzniku nároku na poplatek z prodlení v případě, že pronajímateli bytu bylo nájemné a úhrady za služby hrazeny uživatelem bytu, který má právo bydlení v bytě, nikoliv nájemcem“. Řešení této otázky předpokládá existenci (předběžného) právního závěru, kdo byl ve vztahu k pronajímateli (žalovanému) subjektem povinnosti platit nájemné a úhradu za služby, s jejímž nesplněním je spojena sankce v podobě poplatku z prodlení; ostatně i tento závěr odvolacího soudu dovolatelka napadla.
Z ustanovení §705 odst. 2 věty druhé obč. zák., jehož jednoznačné znění nečiní v soudní praxi výkladové obtíže, vyplývá, že ve zde stanovených případech soud určí, který z rozvedených manželů bude jako člen družstva dále nájemcem bytu. Tomuto z rozvedených manželů tedy svědčí – po zrušení práva společného nájmu – (výlučné) právo nájmu bytu a je také subjektem nájemního (i členského) vztahu k pronajímateli – bytovému družstvu.
Druhému z rozvedených manželů, jemuž byla pravomocným soudním rozhodnutím vydaným v řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu manžely uložena povinnost byt vyklidit, svědčí tzv. právo na bydlení, které se váže k bytu, z něhož je vyklizován (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp.zn. 20 Cdo 2481/99, uveřejněného pod č. 31 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2002, rozsudek ze dne 26. 8. 2002, sp.zn. 26 Cdo 2658/2000, uveřejněný pod C 1364 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále např. rozsudky ze dne 1. 3. 2006, sp.zn. 26 Cdo 2096/2005, ze dne 22. 11. 2007, sp.zn. 26 Cdo 3228/2006, a ze dne 13. 3. 2008, sp.zn. 26 Cdo 128/2007).
Dovodil-li tedy v projednávané věci odvolací soud, že povinnost platit nájemné a úhradu za služby spojené s užíváním předmětného bytu měla žalobkyně jako jeho výlučná nájemkyně a členka Družstva, odpovídá jeho závěr hmotnému právu i ustálené judikatuře. Za tohoto stavu obstojí i jeho závěr, že byla povinna zaplatit též poplatek z prodlení (§697 obč.zák.).
K námitkám dovolatelky představujícím uplatnění dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o.s.ř. nebylo možno – jak již bylo výše uvedeno – přihlédnout.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání ani z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a proto je podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty za středníkem a 146 odst. 3 o.s.ř. a o skutečnost, že žalovanému v dovolacím řízení nevznikly (dle obsahu spisu) náklady, na jejichž náhradu by měl právo vůči dovolatelce.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. dubna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc.,v. r.
předsedkyně senátu