ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.4599.2008.1
sp. zn. 26 Cdo 4599/2008
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně D.Ř. , bytem v Brně, Sladová 6, zastoupené Mgr. Tomášem Pelíškem, advokátem se sídlem v Brně, Bašty 8, proti žalovanému J.Ř. , bytem v Brně, Sladová 6, o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 50 C 91/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2007, č. j. 19 Co 152/2007-77, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. června 2007, č. j. 19 Co 152/2007-77, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu v k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem z 12. 12. 2006, č. j. 50 C 91/2005-54, výrokem pod bodem I. zrušil právo společného nájmu žalobkyně a žalovaného k družstevnímu bytu, který se nachází na pozemku parc. č. 966 v katastrálním území S.B., (dále jen „předmětný byt“ nebo „byt“), a určil, že výlučnou nájemkyní a členkou družstva bude žalobkyně, výrokem pod bodem II. uložil žalovanému povinnost byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení.
Soud prvního stupně jednal dne 12. 12. 2006 v nepřítomnosti žalovaného, který nereagoval již dříve na výzvu, aby se vyjádřil k žalobě, doručené mu 7. 4. 2005, ani k jednání soudu prvního stupně dne 10. 11. 2006 se nedostavil (předvolání mu bylo doručeno 19. 9. 2006). Jeho žádost o odročení jednání ze dne 7. 12. 2006 shledal soud prvního stupně jako účelovou a nedůvodnou. Na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že v roce 1986 se účastníci - manželé stali podle §179 a 181 odst. 1 občanského zákoníku v tehdejším znění společnými uživateli předmětného bytu přechodem práva užívání bytu po smrti F.Ř. Podle §871 obč. zák. ve znění novely provedeného zákonem č. 509/1991 Sb. (dále „obč. zák.“) se k 1. 1. 1992 jejich právo transformovalo na právo společného nájmu bytu. Manželství účastníků zaniklo rozvodem rozsudkem soudu prvního stupně ze 4. 5. 1993, č. j. 33 C 79/92-35, který nabyl právní moci 23. 6. 1993. Vlastníkem domu, v němž se nachází předmětný byt, se k 10. 8. 2004 stalo Bytové družstvo Sladová 6, jehož členy se účastníci stali na základě přihlášky z 19. 3. 2003. Smlouvou z 30. 9. 2004 jim družstvo pronajalo předmětný byt na dobu neurčitou od 1. 10. 2004. Protože na zrušení práva společného nájmu tohoto bytu se účastníci nedohodili, soud prvního stupně je podle §705 odst. 2 obč. zák. zrušil a určil, že výlučnou nájemkyní bytu a členkou družstva bude žalobkyně. Podle §705 odst. 3 obč. zák. přihlédl ke stanovisku pronajímatele a dále k tomu, že žalovaný je podle nájemní smlouvy uzavřené s družstvem rovněž 30. 9. 2004 nájemcem dalšího jednopokojového bytu č. 2 v témže domě na dobu neurčitou, který může užívat. Ze zprávy Katastrálního úřadu, Katastrální pracoviště B., ze dne 5. 9. 2006 učinil zjištění, že účastníci nejsou v celé České republice evidováni jako vlastníci nemovitostí. Vzal také v úvahu, že žalobkyně pečuje o děti účastníků, které jsou sice již zletilé, ale připravují se na budoucí povolání. Vzhledem k tomu, že žalovanému svědčil právní důvod užívání jiného bytu, nepřiznal mu pro rozpor s dobrými mravy §3 odst. 1 obč. zák. žádnou bytovou náhradu (odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu z 15. 11. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98).
Krajský soud v Brně jako soud odvolací k odvolání žalovaného rozsudkem z 20. 6. 2007, č. j. 19 Co 152/2007-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku pod bodem I. a změnil ve výroku pod bodem II. tak, že žalovaný je povinen předmětný byt vyklidit a vyklizený předat žalobkyni do 15 dnů ode dne, kdy mu bude zajištěn náhradní byt; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně zjistil dostatečným způsobem skutkový stav a dospěl ke správným právním závěrům o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu, určení žalobkyně jako výlučné nájemkyně a členky družstva a povinnosti žalovaného byt vyklidit, avšak pochybil, jestliže žalovaného vyklidil bez zajištění bytové náhrady. V řízení před soudem prvního stupně totiž nebylo prokázáno zprávou bytového družstva, že žalovaný by mohl užívat další byt č. 2 v domě, neboť ze zprávy družstva toliko vyplývalo, že byt užívají dva podnájemníci. V řízení před odvolacím soudem pak bylo konstatováno (nikoli dokazováno) - účastníci se na tom shodli - že jde o původní nájemníky, kteří nejsou členy družstva. Žalobkyně sice tvrdila, že žalovaný je vlastníkem domu v L., což dokládala výpisem z listu vlastnictví, avšak nijak nezpochybnila zprávu katastrálního úřadu, vyžádanou soudem prvního stupně, že účastníci žádné nemovitosti nevlastní. Ani po poučení soudem prvního stupně podle §119a občanského soudního řádu žádné další důkazy ke svému tvrzení nenavrhla. To, že skutečnost je jiná, vyšlo najevo až v odvolacím řízení, kdy oba účastníci uvedli, že „o vlastnictví k domu se soudí v rámci nevypořádaného společného jmění manželů“. Odvolací soud uzavřel, že v rámci neúplné apelace nelze přihlížet k důkazům navrhovaným až v odvolacím řízení. Protože „nebylo prokázáno, že žalovaný je vlastníkem nemovitostí ani řádným nájemcem dalšího bytu v domě“, neshledal důvody k tomu, aby mu bylo podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno právo na zajištění náhradního bytu, které rozvedenému manželovi náleží v případě zrušení práva společného nájmu družstevního bytu podle §705 odst. 2 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, kterým napadla měnící výrok o bytové náhradě, jehož přípustnost opřela o §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále „o.s.ř.“). Namítla, že řízení je postiženo vadou, která měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.]. Ačkoliv odvolací soud odkázal na skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, nerespektoval existenci nájemní smlouvy žalovaného k bytu č. 2 a nepřihlédl k vyjádření bytového družstva, že žalovaný má v bytě podnájemníky, a nikoliv nájemníky, jak uvedl. V tomto ohledu považuje žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu za nepřezkoumatelné. Podle žalobkyně soud prvního stupně správně zjistil, že žalovaný uzavřel ohledně bytu č. 2 s družstvem nájemní smlouvu a může byt užívat. Správně pak dospěl k závěru, že vyklizení žalovaného po zajištění náhradního bytu by bylo v rozporu s dobrými mravy. Z toho žalobkyně odvíjí i nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Vadu řízení shledává rovněž v postupu odvolacího soudu, který v rámci neúplné apelace odmítl další důkazy ke zjištění vlastnického práva žalovaného k domu v k. ú. L.. Navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále opět „o.s.ř.”.
Dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Od účinnosti zákona č. 509/1991 Sb. je rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, není jím však rozhodování o lhůtě k plnění; přitom lhůtou k vyklizení bytu je příslušný časový úsek (do „patnácti dnů“ od právní moci rozsudku, do „patnácti dnů“ od zajištění náhradního bytu apod.), po jehož uplynutí je žalovaný povinen byt ve smyslu ustanovení §160 odst. 1 a 3 o. s. ř. vyklidit (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1993, pod pořadovým číslem 28). Dovolací soud tedy není oprávněn přezkoumat věcnou správnost výroků rozsudku odvolacího rozsudku o zrušení práva společného nájmu, určení žalobkyně jako budoucí nájemkyně bytu a členky družstva a o vyklizení bytu žalovaným, i když z pohledu ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. jde o spor, v němž určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky vyplývá z právního předpisu. (§705 odst. 1 a 2 obč. zák.). Nedělitelná povaha daného právního vztahu se projeví jen v tom, že shledá-li soud dovolání důvodným ve vztahu k výroku rozsudku odvolacího soudu, proti němuž je dovolání přípustné, zruší s poukazem na ustanovení §242 odst. 2 písm. d) o.s.ř. současně i výroky, jejichž věcný přezkum přípustný nebyl.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila. Z obsahu dovolání (§41 odst. 1 o.s.ř.) vyplývá, že namítla, že v řízení došlo k vadám řízení, které měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.]. I když uváděla, že vytýká odvolacímu soudu i nesprávné právní posouzení věci, odvozovala je z existence namítaných vad řízení.
Podle §119a odst. 1 o.s.ř. před skončením jednání je předseda senátu povinen, s výjimkou věcí uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., účastníky přítomné při jednání poučit, že všechny rozhodné skutečnosti musí uvést a že důkazy musí být označeny dříve, než ve věci vyhlásí rozhodnutí, neboť později uplatněné skutečnosti a důkazy jsou odvolacím důchodem jen za podmínek uvedených v §205a o.s.ř. Ten pak vyjmenovává, které ze skutečností a důkazů, jež nebyly uplatněny před soudem prvního stupně, jsou u odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně odvolacím důvodem (s výjimkou řízení uvedených v §120 odst. 2 o.s.ř., mezi nimiž není řízení o zrušení práva společného nájmu družstevního bytu).
Odvolací soud vycházel ze zjištění soudu prvního stupně, které učinil ze zprávy katastrálního úřadu z 5. 9. 2006, že žalovaný není evidován jako vlastník nemovitosti v celé ČR. Při jednání odvolacího soudu dne 20. 6. 2007 nicméně žalovaný uvedl, že je výlučným vlastníkem domu v L., kde má i trvalé bydliště, a že žalobkyně jeho vlastnictví zpochybnila v řízení o vypořádání společného jmění manželů (správně bezpodílového spoluvlastnictví manželů, jak obč. zák. označoval majetkové společenství manželů v roce 1993), což ta potvrdila. Podle odvolacího soudu šlo o její nové tvrzení. Přehlédl však, že uvedla již v žalobě ze dne 7. 3. 2005, že za trvání manželství zakoupili účastníci rodinný domek, v němž je žalovaný přihlášen k trvalému pobytu (L.), ohledně kterého je od roku 1993 vedeno u soudu prvního stupně řízení o majetkovém vyrovnání pod sp. zn. 34 C 212/93, a navrhla, aby byl tímto spisem proveden důkaz. I když při jednání soudu prvního stupně dne 10. 11. 2006 po provedení důkazu zprávou katastrálního úřadu uvedla, že k provedeným důkazům nemá námitky a že pravděpodobně byl dům v L. pro dluhy žalovaného prodán, nic to nemění na skutečnosti, že provedení důkazu spisem zn. 34 C 212/93 již dříve navrhla. Soud prvního stupně si také po tomto jednání spis vyžadoval, avšak připojen nebyl (důvod není zřejmý). Při dalším jednání soud prvního stupně dne 12. 12. 2006 žalobkyni poučil podle §119a o.s.ř., ale znovu je třeba připomenout, že její tvrzení o tom, že dům v L. je předmětem řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 212/93 bylo obsaženo již v žalobě, stejně jako návrh na provedení důkazu tímto spisem. Za této situace nelze uvažovat o tom, že s tímto tvrzením, resp. návrhem na provedení tohoto důkazu, přišla až v odvolacím řízení, resp. že provedení důkazu tímto spisem by bylo nepřípustným důkazem ve smyslu §205a o.s.ř. Nelze také přehlédnout, že soud prvního stupně měl k dispozici výpis z centrální evidence obyvatelstva z 31. 8. 2006 (zpráva katastrálního úřadu je z 5. 9. 2006), z něhož vyplývalo, že žalovaný je stále v L. přihlášen k trvalému pobytu, a nic jiného nevyšlo v řízení před soudem prvního stupně najevo.
Soud prvního stupně učinil rovněž zjištění, že žalovaný uzavřel dne 30. 9. 2004 s Bytovým družstvem nájemní smlouvu ohledně bytu v témže domě. Na základě tohoto zjištění dospěl k závěru, že žalovaný je nájemcem bytu a jako nájemce může byt užívat. Zprávou tohoto družstva ze dne 3. 10. 2006 sice provedl důkaz při jednání dne 10.11.2006, avšak zjištění z této zprávy, zda žalovaný může nebo nemůže byt užívat, resp. že má v bytě dva podnájemníky, neučinil (ve svém rozsudku nic takového neuvádí). Odvolací soud tak nemohl převzít zjištění, které soud prvního stupně z tohoto důkazu neučinil, a musel by důkaz touto zprávou opakovat (§213 odst. 1 a 3 o.s.ř.). Kromě toho není zřejmé, co odvolací soud mínil tím, že nebylo prokázáno, že žalovaný je řádným nájemcem dalšího bytu v domě, neboť v bytě bydlí bývalí nájemci, kteří nejsou členy družstva – zda právo nájmu žalovanému nevzniklo nebo jak je jako nájemce bydlením původních nájemců omezen. V tomto směru je jeho rozhodnutí nepřezkoumatelné a neodpovídá tak požadavkům uvedeným v §157 odst. 2 o.s.ř.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyní namítané vady, ke kterým v odvolacím řízení došlo, měly za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nejvyšší soud pro opodstatněnost přípustného dovolání proti výroku o bytové náhradě zrušil rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu (viz výklad §242 odst. 3 o.s.ř.) a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 2 a 3 o.s.ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. dubna 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu