ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.471.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 471/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Rezkové ve věci žalobce F. Š. , zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem se sídlem v Moravské Třebové, Cihlářova 4, proti žalované J. A. T. , o určení, že povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění přístřeší, vedené u Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově pod sp. zn. 19 C 12/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2009, č. j. 42 Co 333/2009-44, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2009, č. j. 42 Co 333/2009-44, a rozsudek Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 9. dubna 2009, č. j. 19 C 12/2009-16, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Bruntále – pobočce v Krnově k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Bruntále – pobočka v Krnově (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 9. dubna 2009, č. j. 19 C 12/2009-16, zamítl žalobu na určení, že povinnost žalované vyklidit „byt o velikosti 3+1 s příslušenstvím v prvém nadzemním podlaží domu čp. 350 v obci J.“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“) není vázána na zajištění přístřeší ve smyslu rozsudku Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 12. srpna 2008, č. j. 19 C 28/2007-57; současně rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 7. září 2009, č. j. 42 Co 333/2009-44, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
Po provedeném dokazování soudy obou stupňů především dovodily, že určení, že stanovená vyklizovací povinnost není vázána na zajištění přístřeší, připadá v úvahu pouze při změně poměrů, v jejímž důsledku by nebylo namístě zajišťování přístřeší pro žalovanou. Poté rovněž dovodily, že byl-li nájem bytu vypovězen z důvodu neplacení nájemného, tj. z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), nelze změnu poměrů spatřovat v dalším (pokračujícím) neplacení nájemného (resp. již pouhé úhrady za užívání bytu) po skončení nájemního poměru.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení §237 odst. 1 písm. a/ a c/, odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). V dovolání namítl, že není vyloučeno, aby soud podle §80 písm. c/ o. s. ř. určil, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na zajištění bytové náhrady (přístřeší je podle konstantní judikatury specifickou formou bytové náhrady), došlo-li později (po rozhodnutí, jímž bylo vyklizení bytu na zjištění bytové náhrady vázáno) ke změně poměrů, takže výkon tohoto práva by byl v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Poté uvedl, že neplacení nájemného z bytu v rozporu s dobrými mravy je. Z obsahu dovolání vyplývá návrh, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.
Protože v daném případě jde o potvrzující rozsudek, je vyloučena úvaha o přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu totiž upravuje pouze ustanovení §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolací soud dospěl k závěru, že z pohledu dovolacích námitek uplatněných – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze napadenému potvrzujícímu rozhodnutí přisoudit zásadní právní význam, a to pro řešení otázky, zda na změnu poměrů, v jejímž důsledku by bylo trvání na zajištění přisouzené bytové náhrady v rozporu s dobrými mravy, lze usoudit z pokračujícího neplacení úhrady za užívání bytu po vypovězení nájmu z důvodu nezaplacení nájemného podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.; tato otázka je totiž soudy rozhodovány rozdílně, byť již byla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Je-li podle závěru dovolacího soudu napadené rozhodnutí zásadně právně významné, stává se tím dovolání – pro řešení uvedené otázky – přípustným podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Podle §242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z ustanovení §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k tzv. jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence těchto vad nebyla v dovolání namítána a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Právní vztah, jenž je předmětem sporu v souzené věci, byl mezi účastníky založen pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále – pobočky v Krnově ze dne 12. srpna 2008, č. j. 19 C 28/2007-57, jímž byla žalované – po skončení nájemního poměru k předmětnému bytu výpovědí z důvodu nezaplacení nájemného podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. – uložena povinnost byt vyklidit do patnácti dnů po zajištění přístřeší. Obsahem tohoto vztahu je právo žalované v předmětném bytě bydlet do zajištění stanovené bytové náhrady (přístřeší je bytovou náhradou svého druhu – srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, a z 27. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1401/97, uveřejněné pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 a pod č. 68 v sešitě č. 6 z roku 2000 časopisu Soudní judikatura, dále z 29. března 2001, sp. zn. 20 Cdo 2482/2000, a z 18. prosince 2002, sp. zn. 26 Cdo 1674/2002, uveřejněné pod C 381 a pod C 1630 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu) a tomu odpovídající povinnost žalobce výkon tohoto práva strpět (§712 odst. 6 věta první obč. zák.). Je zapotřebí zdůraznit, že toto právo není již právem nájmu bytu ve smyslu ustanovení §§685 a násl. obč. zák., nýbrž jde pouze o tzv. právo na bydlení, které je časově omezené. Rovněž na výkon tohoto práva platí obecné ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Dobrými mravy se rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují určitou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. června 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný pod č. 62 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura).
Soudní praxe (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1980, pod pořadovým číslem 25) již dříve dovodila, že podle ustanovení §80 písm. c/ o. s. ř. lze určit, že dříve uložená povinnost k vyklizení bytu není vázána na přidělení náhradního bytu (náhradního ubytování), došlo-li později (po právní moci rozhodnutí, jímž bylo rozhodnuto o vyklizení bytu po přidělení příslušné bytové náhrady) ke změně poměrů.
Právní názor v citovaném rozhodnutí uvedený je využitelný i poté, co s účinností od 1. ledna 1992 byl občanský zákoník novelizován zákonem č. 509/1991 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný pod č. 45 v sešitě č. 7 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Při posuzování otázky změny poměrů na straně žalované jako vyklizované osoby nelze přehlédnout, že nezaplacení nájemného či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu (jako jediný v občanském zákoníku výslovně uvedený případ hrubého porušování povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu) je samostatným důvodem pro vypovězení práva nájmu bytu (srov. §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák.). Lze-li z důvodu uvedeného v §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. postihnout výpovědí právo nájmu bytu, navíc ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák. bez dalšího pouze s vázaností na zajištění přístřeší (náhradní byt může soud v tomto případě přisoudit jen na návrh nájemce, jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné – srov. §712 odst. 5 věta druhá obč. zák.), zastává dovolací soud dlouhodobě názor, že musí být tím spíše v podobné situaci postižitelné pouhé právo na bydlení po vypovězení nájmu bytu, byť v daném případě z důvodu uvedeného v §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák. Opačný závěr by vedl k tomu, že nájemce bytu, jemuž by mohlo být za této situace vypovězeno právo nájmu bytu, by měl méně práv než ten, kdo má pouze časově omezené právo v bytě bydlet; taková osoba by totiž pro (v daném případě další, resp. pokračující) neplacení úhrady za užívání bytu či úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebyla – na rozdíl od nájemce – nijak postižitelná (srov. odůvodnění výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky z 27. října 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, a dále rozsudky Nejvyššího soudu z 21. září 2000, sp. zn. 26 Cdo 2783/99, z 29. listopadu 2000, sp. zn. 26 Cdo 1023/99, z 20. června 2001, sp. zn. 26 Cdo 997/2001 /citovaný rozsudek byl uveřejněn pod C 582 ve svazku 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu), z 25. března 2002, sp. zn. 26 Cdo 319/2001, z 3. dubna 2003, sp. zn. 26 Cdo 2213/2002, a z 13. března 2008, sp. zn. 26 Cdo 2179/2007). Dovodil-li tedy odvolací soud (soud prvního stupně), že na změnu poměrů nelze usoudit z pokračujícího neplacení úhrady za užívání bytu po skončení nájemního poměru výpovědí z důvodu podle §711 odst. 2 písm. b/ obč. zák., nelze jeho právní posouzení věci pokládat za správné. Lze uzavřít, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Za této situace Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadené rozhodnutí zrušil. Jelikož důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 9. února 2011
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu