ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.541.2009.1
sp. zn. 26 Cdo 541/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Rezkové a soudců JUDr. Miroslava Feráka a Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., ve věci žalobkyně L. G. , zastoupené JUDr. Jiřím Rakem, advokátem se sídlem v Kopřivnici, Štefánikova 58/31, proti žalovanému K. G. , zastoupenému JUDr. Zuzanou Běťákovou, advokátkou se sídlem v Novém Jičíně, K Nemocnici 18, o zrušení práva společného nájmu bytu, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 13 C 350/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. září 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Novém Jičíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne
5. 6. 2008, č. j. 13 C 350/2007-47, a usnesením ze dne 16. 6. 2008, č. j. 13 C 350/2007-58, rozhodl, že „žaloba na určení, že žalobkyně je výlučnou nájemkyní bytu I. kategorie, se zamítá“ (výrok I.), že právo společného nájmu účastníků k tomuto bytu se zrušuje (výrok II.), že výlučnou nájemkyní tohoto bytu bude žalobkyně (výrok III.) a že žalovaný je povinen byt vyklidit od 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok IV.); dále rozhodl o nákladech řízení. Vzal za zjištěno, že účastníkům, jejichž manželství bylo pravomocně rozvedeno ke dni 16. 3. 2006, vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu, že se po rozvodu manželství nedohodli o nájmu bytu, že žalovaný 1. 9. 2002 uzavřel nájemní smlouvu na dobu určitou
do 31. 8. 2012 k bytu v K. a že 23. 5. 2007 žalobkyně vystěhovala z bytu věci žalovaného a vyměnila zámek u vstupních dveří bytu. Na základě toho soud prvního stupně s odkazem na ustanovení §705 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění novely provedené zákonem č. 107/2006 Sb. - dále „obč. zák“, zrušil právo společného nájmu účastníků k předmětnému bytu; výlučnou nájemkyní bytu určil žalobkyni, přičemž přihlédl k tomu, že nemá jinou možnost bydlení, zatímco žalovaný je nájemcem dalšího bytu. Tato skutečnost vedla soud prvního stupně k jeho vyklizení z bytu bez zajištění bytové náhrady.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. 9. 2008, č. j. 42 Co 463/2008, 42 Co 464/2008-83, rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve výrocích II. a V. změnil tak, že zrušil právo společného nájmu předmětného bytu, určil, že výlučnou nájemkyní bytu bude žalobkyně, a žalovanému uložil, aby vyklidil byt do 15 dnů po zajištění náhradního bytu a zaplatil žalobkyni náklady řízení před soudem prvního stupně. Rozhodl také o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o naplnění podmínek pro zrušení práva společného nájmu bytu manžely a o určení žalobkyně jako dalšího nájemce bytu z hlediska jeho účelného využití. Oproti soudu prvního stupně však konstatoval, že nejsou důvody, pro které by bylo možné žalovanému nepřiznat právo na náhradní byt podle §712 odst. 3 věta druhá obč. zák. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu z 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 298/2002, uvedl, že žalovaný je sice nájemcem jiného bytu, avšak jde jen o nájem na dobu určitou, a nejde tak o právní důvod bydlení, který by uspokojoval jeho bytovou potřebu trvale. Nebyly zjištěny ani důvody pro přiznání nižšího typu bytové náhrady.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Za nesprávné považuje rozhodnutí odvolacího soudu o bytové náhradě pro žalovaného podle §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. Ten už v řízení o rozvod manželství uváděl, že byt neužívá. Přicházel, jen když tam ona nebyla a odnášel věci, náležející do jejich společného jmění manželů. Z toho důvodu také účelově požadoval vstup do bytu, ačkoliv svoje věci měl pak uloženy ve sklepě. Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 298/2002 se týkal nájemní smlouvy sjednané na dobu pěti let, tedy o polovinu kratší, než je nájem žalovaného k dalšímu bytu. Navíc zřejmě již několik let žalobce bydlí na další adrese v O., a pracuje u LOGO TRANS Mělník. Žalobkyně bydlí v bytě se synem J. a po celou dobu hradí nájemné a úhrady za plnění spojená s užíváním bytu, žalovaný jí ničím nepřispívá. Uvedené okolnosti odůvodňují, aby mu právo na bytovou náhradu bylo podle §3 odst. 1 obč. zák. odepřeno. Žalobkyně navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalobkyně mu bránila v užívání bytu, výměnou zámku mu pak jeho užívání znemožnila zcela. Jiné bydlení nemá a na jí uváděné adrese v Ostravě se zdržoval u svého kamaráda v době pracovní neschopnosti. Považuje přiznání náhradního bytu za správné a navrhl, aby dovolací soud dovolání zamítl.
Protože rozsudek odvolacího soudu byl vydán před 1. 7. 2009, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (Čl. II, bod 12. tohoto zákona) – dále „o. s. ř.“.
Nejvyšší soud zjistil, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§241 o.s.ř.) a je přípustné, neboť jím byl změněn ve výroku o bytové náhradě rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.).
Podle ustanovení §712 odst. 3 věty druhé obč. zák. v případech podle §705 odst. 1 obč. zák., tj. v případech, kdy soud zruší právo společného nájmu bytu rozvedených manželů, a určí, kdo z nich bude byt jako nájemce nadále užívat - jako je tomu v souzené věci - má rozvedený manžel právo na náhradní byt; soud může, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že rozvedený manžel má právo jen na náhradní ubytování.
Ve smyslu ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Z citovaných ustanovení vyplývá, že rozvedenému manželovi, který nebyl určen dalším nájemcem bytu a který je povinen byt vyklidit, přísluší ze zákona právo na náhradní byt, přičemž soud může - při existenci důvodů zvláštního zřetele hodných, rozhodnout o bytové náhradě ve formě náhradního ubytování. Výjimečně může být tomuto rozvedenému manželovi právo na bytovou náhradu odepřeno podle ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, když je uplatňování jeho práva v rozporu s dobrými mravy.
Jak už uvedl odvolací soud, Nejvyšší soud v rozsudku z 3. 4. 2003, sp. zn. 26 Cdo 298/2002, konstatoval, že je-li při úvaze o tom, zda má být rozvedenému manželovi odepřeno právo na bytovou náhradu, vyplývající ze zákona, určující okolnost, že tomuto rozvedenému manželovi svědčí jiný právní důvod bydlení, pak musí jít zásadně o takový právní důvod, který je (objektivně) způsobilý uspokojit jeho bytovou potřebu trvale. Tak tomu bude např. tehdy, svědčí-li rozvedenému manželovi (spolu)vlastnické právo k domu nebo bytu, právo odpovídající věcnému břemenu, nebo právo (společného) nájmu bytu na dobu neurčitou; nelze vyloučit ani případ, kdy sice půjde o nájem na dobu určitou, ale kdy je nájem bytu sjednáván na dobu určitou opakovaně, nebo kdy je nájem sjednán na tak dlouhou dobu, jež umožňuje učinit závěr o tom, že bytová potřeba rozvedeného manžela je uspokojena.
Nejvyšší soud oproti odvolacímu soudu zastává názor, že svědčí-li rozvedenému manželovi právo nájmu na dobu deseti let, jde o dobu natolik dlouhou, že rozvedený manžel se rozhodl trvale řešit svoji bytovou potřebu jinak než v původním společném bytě.
Z uvedeného je zřejmé, že dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn opodstatněně.
Se zřetelem k uvedenému Nejvyšší soud podle §243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Vzhledem k nedělitelnosti výroků o zrušení práva společného nájmu bytu manžely, určení budoucího nájemce a o povinnosti k vyklizení (srov. rozsudek z 25. 6. 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1999, pod pořadovým číslem 27), bylo zrušeno celé rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta prvá o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 věta za středníkem, §226 odst. 1 o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst, 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 28. června 2011
JUDr. Marie Rezková
předsedkyně senátu