ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.668.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 668/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Marie Rezkové, ve věci žalobců a) PhDr. P. W., b) A. W., c) L. Š., zastoupených JUDr. Petrem Oehmem, advokátem se sídlem Praha 5, Plzeňská 4, proti žalovanému D. P. , zastoupenému JUDr. Petrem Michalem, advokátem se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, o vyklizení půdních prostor, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 187/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. listopadu 2008, č. j. 20 Co 392/2008-124, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.960,- Kč, k rukám JUDr. Petra Michala, advokáta se sídlem Praha 4, Hvězdova 1716/2b, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze 3. 4. 2008, č. j. 13 C 187/2005-87, výrokem I. uložil žalovanému povinnost vyklidit do 30 dnů od právní moci rozsudku půdní prostor bez účelového využití o výměře 54,30 m2 v 6. nadzemním podlaží, přístupný po schodišti vedoucím z obývacího pokoje bytu č. 15, který se nachází v 5. nadzemním podlaží domu č.p. 319 na pozemku p.č. 254 v P. 1, K. 2 v k.ú S. m. (dále též jen „předmětný prostor“, „předmětný byt“, resp. „byt“ a „předmětný dům“, resp. „dům“), výrokem II. zamítl žalobu, aby žalovanému byla uložena povinnost vyklidit půdní prostory – podkroví v předmětném domě, a to podestu o výměře 8,29 m2 a prostor věže o výměře 3,65 m2, přístupné po schodišti vedoucím z obývacího pokoje předmětného bytu a dále prostor pod věží o výměře 24,61m2, do něhož se vchází po schůdkách z obývacího pokoje předmětného bytu; dále rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky a o nákladech státu (výrok III. a IV.). Vzal za prokázáno, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky předmětného domu (manželé W. v rozsahu ideální 1, Ludmila Štěpánková rovněž v rozsahu ideální 1), že rozhodnutím Odboru výstavby ONV Praha 1 ze dne 2. 1. 1974 byl dán Stavebnímu bytovému družstvu zaměstnanců ve stavebnictví souhlas zřídit v předmětném domě bytovou jednotku 3+1 s příslušenstvím o celkové výměře užitné plochy 212,50 m2 (z toho terasa 33 m2) s tím, že pro sušení prádla zůstane nájemníkům prostor o výměře 85 m2, že uvedenému rozhodnutí předcházela smlouva, kterou OPBH jako operativní správce domu povolil Stavebnímu bytovému družstvu občanů č. 14, aby jako stavebník provedlo v půdním prostoru předmětného domu vlastním nákladem vestavbu bytu s výměrou celkem 212,50 m2, že původní členové Stavebního bytového družstva Zahradní město Ing. F. S. a D. S. dohodou o převodu členských práv a povinností ze dne 26. 10. 1999 převedli členská práva a povinnosti k předmětném bytu na žalovaného, že D. S. (v prohlášení, jež žalovaný předložil soudu) uvedla, že se svým manželem Ing. S. užívala předmětný byt ve stejném rozsahu, jak jej užívá žalovaný, že jejímu manželu byl za účelem výstavby bytu dán celý půdní prostor (od podlahy až po střechu), který nebyl nikdy dělen. Dále vzal za prokázáno znaleckým posudkem znalce Ing. J. M., že předmětný byt má 3 pokoje, kuchyň, předsíň, komoru, šatnu, koupelnu s WC, komůrku, 2 terasy, prostor v nárožní věži a prostor pod ní a vnitřní schodiště s podestou z obývacího pokoje, že podesta o výměře 8,29 m2 není samostatnou místností, že je z ní vstup do prostoru věže o výměře 3,65 m2, že prostor pod věží má výměru 24,61 m2 a výšku 1,30 m (z hlediska stavebněprávních předpisů se nejedná o místnost, může sloužit jako úložný prostor), že vzhledem k tomu, že tyto prostory byly budovány současně s předmětným bytem a jsou přístupny pouze z něj, je nutno je považovat za součást bytu, že ze stavební dokumentace (jež je neúplná) nelze zjistit, zda součástí předmětného bytu byl i předmětný prostor nad ložnicemi a koupelnou o výměře 54,30 m2, že však byl zřejmě zbudován současně s výstavbou bytu (nic nenasvědčuje, že byl postaven později), že nelze vyloučit, že k výstavbě bytu mohl být dán celý půdní prostor, že ze stavebního povolení vyplývá, že celková užitná plocha bytu měla mít 212,50 m2, že celková výměra prostor užívaných v současné době činí 266,91 m2, že po odečtení částky 54,30 m2, zůstává obytná plocha 212,61 m2 (což odpovídá téměř ploše bytu podle stavebního povolení). Na tomto skutkovém podkladě dovodil, že půdní prostory přístupné z předmětného bytu, a to podesta, prostor věže a prostor pod ní byly podle původní stavební dokumentace součástí předmětného bytu; je nerozhodné, že v kolaudačním rozhodnutí nebyly tyto prostory vyjmenovány, neboť nebylo nutné, aby v něm byly vyznačeny veškeré prostory náležející k bytu. Žalovaný jako právní nástupce původních nájemců je proto užívá oprávněně a soud prvního stupně proto v této části žalobu zamítl. Ohledně předmětného prostoru o výměře 54,30 m2 uzavřel, že zde není žádný jednoznačný důkaz, že by podle projektové dokumentace k předmětnému bytu náležel, neboť podle ní má mít byt celkem plochu 212,50 m2, což je plocha všech ostatních místností v něm, vyjma právě předmětného prostoru, který do bytu tudíž patřit nemohl. I pokud jej výše uvedené družstvo zbudovalo, neznamená to bez dalšího, že do bytu patří, neboť zde není žádné rozhodnutí stavebního úřadu, kterým by byl k bytu přičleněn a ani z jiného důkazu toto nevyplývá. Nemohlo dojít ani k vydržení práva odpovídajícího věcnému břemenu, neboť na straně původního nájemce Ing. Soukupa, jež byl účastníkem stavebního řízení, nemohla být dobrá víra, že předmětný prostor k bytu náleží.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze (soud odvolací) rozsudkem ze dne 13. 11. 2008, č. j. 20 Co 392/2008-124, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil (výrok I.), ve vyhovujícím výroku ve věci samé jej změnil tak, že žalobu v této části zamítl (výrok II.); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky (výrok III.) a uložil žalobcům povinnost zaplatit státu náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Poté, co shledal nedůvodnou námitku žalovaného ohledně nedostatku pasivní věcné legitimace, přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že pokud byl byt kolaudován na základě schválené stavební dokumentace v rozsahu celkové užitné plochy 212,50 m2 (přičemž k zásadním změnám a odchylkám stavby od původní stavební dokumentace nedošlo), jedná se v současné době o byt užívaný žalovaným, vyjma předmětného prostoru o výměře 54,30 m2. V tomto rozsahu jej užívá na základě nájemní smlouvy uzavřené se Stavebním bytovým družstvem Zahradní město, v jehož prospěch bylo zřízeno věcné břemeno k tomuto bytu ustanovením §28b zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech. S ohledem na to, že družstvo jako účastník řízení si muselo být vědomo, že uvedený prostor nebyl součástí bytu, je tudíž na jeho straně vyloučena dobrá víra, tj. základní předpoklad pro možnost vydržení práva věcného břemene ve smyslu §151o ve spojení s §130 odst. 1 a §134 odst. 1 obč. zák. Dále však vytkl soudu prvního stupně, že se nezabýval otázkou, zda výkon práva žalobců nezasahuje bez právního důvodu do práv a oprávněných zájmů žalovaného či zda není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti považoval za rozhodující skutečnost, že předmětný prostor je přístupný pouze z předmětného bytu, a že uložená povinnost k vyklizení zasahuje do ústavou chráněných práv žalovaného, přičemž přihlédl i k tomu, že rovněž vlastnické právo žalobců je nedotknutelné a je mu dána ústavní ochrana. Dovodil, že za dané situace je třeba upřednostnit rozumné uspořádání vztahu účastníků s ohledem na to, že jde o významný zásah do práv žalovaného, aniž by žalobci získali odpovídající užitek (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze den 10. 11. 2000, č. j. 22 Cdo 740/99). Ve prospěch žalovaného zohlednil skutečnost, že vzniklou situaci nijak nezavinil, že předmětný prostor byl vybudován již při výstavbě bytu a byl při stavebním řízení opomenut a že od té doby je fakticky užíván jako jeho součást. Dále konstatoval, že s ohledem na jeho nepřístupnost a výšku (160 cm) jej žalobci za současného stavebnětechnického stavu ani nemohou účelně využívat, příp. s ním nakládat a realizovat atributy svého vlastnického práva. Z těchto důvodů odvolací soud dospěl k závěru, že je namístě mimořádná aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák., čímž však není dotčeno právo žalobců na adekvátní náhradu za užívání předmětného prostoru žalovaným.
Proti rozsudku odvolacího soudu (a to výslovně proti výrokům II., III. a IV.) podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a uplatňují dovolací důvody dle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Vyjadřují především nesouhlas se závěrem odvolacího soudu, že výkon jejich vlastnického práva je v rozporu s ustanovení §3 obč. zák., vytýkají mu, že jej učinil „bez provádění dokazovaní“, a polemizují s jeho argumenty, kterými svůj závěr odůvodnil, zejména s tím, že předmětný prostor byl vybudován jako součást bytu již při výstavbě a že jej nemohou za současného stavebnětechnického stavu účelně využívat. Poukazují na to, že přiléhá k dalšímu bytu ve vlastnictví žalobců, z nějž může být po drobných stavebních úpravách přístupný a jejich úmyslem je jej s tímto bytem spojit. Vytýkají odvolacímu soudu, že postupoval v rozporu s ustálenou soudní judikaturou (dle níž nelze na základě ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. konstituovat neexistující právo a tudíž ani zamítnout žalobu na vyklizení bytu, resp. nebytových prostor, jestliže žalovanému nesvědčí od počátku platný titul k jejich užívání – viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 1215/2005), a že povýšil ochranu nájemního práva nad ochranu práva vlastnického. Domnívají se, že není na místě mimořádná aplikace citovaného ustanovení, neboť v daném případě se zřejmě nejedná o významný zásah do práv žalovaného, jež (jak vyplývá z jeho tvrzení) předmětný prostor neužívá a nikdy neužíval. Dále vyjadřují – s ohledem na závěr odvolacího soudu, že žaloba na vyklizení je oprávněná, ale nelze ji vyhovět pro rozpor s §3 obč.zák. – nesouhlas s výroky o náhradě nákladů řízení s tím, že soud měl využít moderačního práva ve smyslu §150 o. s. ř. (v této souvislosti odkazují na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07). Navrhli, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s napadeným rozhodnutím. Vyvrací dovolací námitky, zejména tvrzení, že předmětný prostor nikdy neužíval. Tvrzení dovolatelů o tom, jak chtějí v budoucnu s předmětným prostorem naložit, je dle jeho názoru novou skutečností, k níž nelze v dovolacím řízení přihlížet. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 12. věty před středníkem zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vyhlášeným (vydaným) přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. červencem 2009) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 13. listopadu 2008, Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb. (dále opět jen „o. s. ř.”).
Dovolání bylo podáno včas, subjekty k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelů ve smyslu §241 odst. 1 a 4 o. s. ř., a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud vázán nejen rozsahem dovolání, ale i uplatněným dovolacím důvodem, včetně toho, jak jej dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), i když nebyly dovoláním uplatněny. Existence zmíněných vad nebyla tvrzena a ani z obsahu spisu se nepodává.
Dovolatelé sice uplatňují – jak vyplývá z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) – vedle dovolacího důvodu §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. i dovolací důvod podle §214a odst. 3 o. s. ř., avšak vzhledem k tomu, že jejich námitky v konečném důsledku směřují proti právnímu závěru odvolacího soudu, že v daném případě je výkon jejich vlastnického práva z důvodů v rozhodnutí uvedených v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. a představují tak kritiku právního posouzení, posuzoval dovolací soud věc z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř
O nesprávné právní posouzení ve smyslu uvedeného ustanovení jde tehdy, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §126 odst. 1 obč.zák. vlastník má právo na ochranu proti tomu, kdo do jeho vlastnického práva neoprávněně zasahuje; zejména se může domáhat vydání věci na tom, kdo mu ji neprávem zadržuje; v případě neoprávněného zásahu do vlastnického práva užíváním nemovitosti (její části) bez právního důvodu odpovídá reivindikační žalobě žaloba na vyklizení.
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat od práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Ustanovení 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Odpovídající úsudek soudu musí být podložen důkladnými skutkovými zjištěními a musí současně přesvědčivě dokládat, že tato zjištění dovolují v konkrétním případě závěr, že výkon práva je s dobrými mravy skutečně v rozporu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 8. 2003, sp. zn. 21 Cdo 633/2002, uveřejněný pod C 2084 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu). Dovolací soud by mohl takovou úvahu zpochybnit jen v případě, že by byla zjevně nepřiměřená.
Ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009, Cpjn 6/2009, se uvádí, že skutečnost, že výkon vlastnického práva realizovaný žalobou na vyklizení bytu (nebo nemovitosti sloužící k bydlení) je uplatňován v rozporu s dobrými mravy, se podle okolností daného případu projeví buď určením delší než zákonné lhůty k vyklizení (§160 odst. 1 o.s.ř.), vázáním vyklizení na poskytnutí přístřeší či jiného druhu bytové náhrady, nebo i zamítnutím žaloby (pro tentokrát).
V rozsudku ze dne 10. 11. 2000, sp.zn. 22 Cdo 740/99, uveřejněném v časopisu Soudní rozhledy č. 4/2001 pod č. 36, vyslovil dovolací soud názor (od něhož nemá důvod odchýlit se ani v projednávané věci), že zamítnutí vlastnické žaloby pro rozpor výkonu vlastnického práva s dobrými mravy připadá výjimečně do úvahy, pokud výkon práva na ochranu vlastnictví vážně poškodí uživatele věci, aniž by vlastníkovi přinesl odpovídající prospěch, a vyhovění žalobě by se dotýkalo zvlášť významného zájmu žalovaného (zpravidla jde o zajištění bydlení).
Jak vyplývá z obsahu napadeného rozhodnutí, odvolací soud při aplikaci ustanovení §3 odst. 1 obč.zák. posuzoval okolnosti jak na straně žalovaného, tak i na straně žalobců, přičemž vycházel ze skutkového stavu, jež byl zjištěn soudem prvního stupně. Pokud dovolatelé vyjadřují nesouhlas s tím, že zohlednil i skutečnost, že za současně stavebnětechnického stavu nemohou předmětný prostor účelně využívat, přičemž poukazují na to, že jej mají v úmyslu spojit s dalším mezonetovým bytem ve svém vlastnictví, jež k němu přiléhá a může být z tohoto bytu po drobných stavebních úpravách přístupný, tuto skutečnost nepřípustně uplatnili až v dovolacím řízení (§241a odst. 4 o. s. ř.). To se týká i námitky, že žalovaný předmětný prostor neužívá (a že vyhovění žalobě by tudíž nepředstavovalo významný zásah do jeho práv), navíc z obsahu spisu tato skutečnost nevyplývá; ostatně pokud by předmětný prostor neužíval, byl dán důvod pro zamítnutí žaloby na vyklizení, neboť by nebyl naplněn její základní předpoklad, spočívající v tom, že žalovaný do vlastnického práva žalobců neoprávněně zasahuje. Rovněž nelze dospět k závěru, že by zamítnutím žaloby došlo k újmě na straně dovolatelů, neboť – jak správně poznamenal odvolací soud – není tím dotčeno jejich právo na náhradu za užívání předmětného prostoru žalovaným. Nelze tedy dovodit, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, a pokud dovolatelé odkazovali rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 26 Cdo 1215/2005, toto vychází z jiného skutkového stavu.
Jelikož rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů a jejich obsahové konkretizace správný, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) – dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 věta před středníkem a odst. 6 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal žalobce, kteří nebyli v dovolacím řízení úspěšní, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalovanému vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 3.000,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 660,- Kč představující 20% DPH (§137 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí soudu, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 18. ledna 2011
Doc. JUDr. Věra K o r e c k á, CSc., v. r.
předsedkyně senátu