ECLI:CZ:NS:2011:26.CDO.949.2010.1
sp. zn. 26 Cdo 949/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a soudců JUDr. Miroslava Feráka a JUDr. Pavlíny Brzobohaté ve věci žalobce Ing. P. N. , bytem P., adresa pro doručování O., proti žalovanému P. H. , bytem O., zastoupenému JUDr. Mario Hartmannem, advokátem se sídlem Ostrava – Slezská Ostrava, 8. března 269/11, o vyklizení rodinného domu, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 85 C 302/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. října 2009, č. j. 71 Co 19/2009-139, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 30. 10. 2008, č. j.
85 C 302/2006-75, uložil žalovanému vyklidit do 15 dnů od právní moci rozsudku dům v O. na pozemku, pozemek – zastavěná plocha a nádvoří, pozemek – zahrada, vše v katastrálním území P., obec O., a vše zapsané u Katastrálního úřadu pro Moravskoslezský kraj, Katastrální pracoviště O. (dále jen „předmětné nemovitosti“, resp. „předmětný dům“ nebo „dům“); dále rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Vzal zejména za prokázáno, že žalobce se na základě kupní smlouvy ze dne 18. 4. 1996 uzavřené s žalovaným (dále jen „Kupní smlouva“) stal vlastníkem předmětných nemovitostí, že podpisy účastníků na Kupní smlouvě byly dne 29. 5. 1996 ověřeny Úřadem městského obvodu Mariánské Hory a Hulváky, že Katastrální úřad O. povolil – přes nesouhlas žalovaného – vklad vlastnického práva žalobce k předmětným nemovitostem s právními účinky vkladu ke dni 30. 1. 2001, že dne 1. 10. 2001 podal žalovaný na žalobce trestní oznámení s odůvodněním, že se chce zmocnit předmětných nemovitostí podvodným způsobem, přičemž poukazoval na to, že on jako prodávající Kupní smlouvu nepodepsal, a že trestní oznámení bylo odloženo usnesením ze dne 21. 11. 2001, č. j.
MROV-6348/MH-TČ-2001. Rovněž vzal za zjištěno, že sporný podpis žalovaného na Kupní smlouvě je jeho pravým podpisem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný užívá předmětné nemovitosti bez právního důvodu a žalobce se právem (§126 odst. 1 obč. zák.) domáhá ochrany svého vlastnického práva; žalobě na vyklizení proto vyhověl.
K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě (soud odvolací) rozsudkem ze dne
6. 10. 2009, č.j. 71 Co 19/2009-139, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud – poté, co doplnil dokazování znaleckým posudkem z oboru písmoznalectví, zdůvodnil neprovedení dalších navrhovaných důkazů a konstatoval, že v dané věci je bez významu případná (žalovaným tvrzená) existence kupní a zástavní smlouvy k předmětným nemovitostem ze dne 22. 12. 1995 – učinil shodná skutková zjištění jako soud prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustností se blíže nezabýval a uplatnil v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Namítá, že Kupní smlouvu nepodepsal (a proto neuzavřel) a soudům obou stupňů v této souvislosti vytýká, že se nezabývaly otázkou, za jakých okolností měla být uzavřena, jakož i tím, že žalobce ji podepsal až dne 9. 4. 1996. Dovolatel má za to, že žalobce nikdy neprokázal úhradu kupní ceny a ani „doplatku o úhradě ceny 120.000,- Kč“, a namítá, že měly být posouzeny „skutečnosti, které se uvádějí v přerušení řízení KÚ ze dne 9. 5. 1996“ a které žalobce splnil v Kupní smlouvě. Uvádí, že ,,je nelogický fakt a otázka zásadního právního významu, proč by prodával své jediné bydliště ještě s rodiči poté, co dům dva roky předtím zrekonstruoval, a to za 1/6 své tržní ceny“. Vyjadřuje přesvědčení, že je velmi důležité se znovu zabývat tvrzením žalobce, proč podal návrh na vklad znovu až v roce 2001, a soudům obou stupňů vytýká, že se v dovolání uváděnými pochybnostmi nezabývaly a považovaly je za nadbytečné. Navrhl, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání vyjádřil nesouhlas s argumentací žalovaného, uvedl, že Nejvyšší soud by se dovoláním neměl zabývat po stránce věcné, a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval jeho přípustností.
Žalovaný dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo zrušovací rozhodnutí odvolacího soudu; nejde tedy o přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. a), b) o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Z toho, že přípustnost dovolání je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat jiné vady řízení, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.) nebo nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o. s. ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci dovolatel sice formálně odkázal na dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se však podává,
že jeho námitky jsou především založeny na kritice závěru odvolacího soudu, že uzavřel Kupní smlouvu s žalobcem, resp. že podpis na Kupní smlouvě je jeho pravým podpisem. Otázka, kdo právní úkon (v dané věci Kupní smlouvu) učinil (uzavřel), resp. zda-li jej vůbec učinil,
a zda je podpis na Kupní smlouvě jeho podpisem, je však otázkou skutkovou, a nikoli právní. Rovněž tak jeho další námitky proti nesprávně (neúplně) zjištěnému skutkovém stavu obsahově naplňují dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který je v daném případě dovolacím důvodem nepřípustným (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.).
Je tedy zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a o skutečnost, že žalobci nevznikly (dle obsahu spisu) žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. září 2011
Doc. JUDr. Věra Korecká, CSc.
předsedkyně senátu