ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1118.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 1118/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobců: a) J. V. , zastoupen Mgr. Janem Harcubou, advokátem v Mladé Boleslavi, Okružní 280, b) SAPER, hasičská služba s. r. o. , se sídlem Řepov 151, Mladá Boleslav, IČ: 26451731, proti žalovanému: Česká republika – Ministerstvo vnitra , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 936/3, o 475.100,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 52 C 154/2007, o dovolání žalobce a) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2009, č. j. 11 Co 442/2008-156, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. potvrzen výrok I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. 4. 2008, č. j. 52 C 134/2007-123, kterým byl návrh obou žalobců zamítnut. Ve výroku II. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech odvolacího řízení tak, že k jejich náhradě nemá právo žádný z účastníků.
Odvolací soud svým rozsudkem potvrdil zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně, který ve věci rozhodoval o návrhu žalobců na náhradu částky 475.100,- Kč s příslušenstvím jako škody ve formě ušlého zisku, která jim měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Hasičského záchranného sboru Mladá Boleslav (dále též „HZS Mladá Boleslav“). Zástupce ředitele HZS Mladá Boleslav měl žalobce a) označit jako osobu nezpůsobilou zpracovávat požárně bezpečnostní řešení, ačkoliv ten k tomu byl způsobilý na podkladě odborné způsobilosti (osvědčení ze dne 16. 12. 2007), a tím mu měl znemožnit provádění uvedené činnosti jako podnikání a způsobit mu tak vyčíslenou škodu.
Soud prvního stupně ve věci rozhodoval již dne 11. 4. 2005 pod č. j. 12 C 141/2002-62 a rozsudkem žalobu zamítl s odkazem na jiné rozhodnutí téhož soudu (sp. zn. 12 C 4/2003), kterým byla zamítnuta žaloba žalobce a) na určení, že je oprávněn zpracovávat požárně bezpečnostní řešení na podkladě své odborné způsobilosti. Tak byla následně negativně vyřešena prejudiciální otázka oprávněnosti žalobce a) provádět předmětnou činnost; žalovaný se proto nemohl dopustit tvrzeného porušení právní povinnosti podle §420 obč. zák. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně potvrdil ve svém rozsudku ze dne 19. 10. 2005, č. j. 11 Co 325/2005-81. Nejvyšší soud však po podaném dovolání rozsudky soudů obou nižších instancí dne 28. 2. 2007, sp. zn. 25 Cdo 723/2006, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Podle Nejvyššího soudu soudy nižších instancí posuzovaly odpovědnost žalovaného za škodu podle §420 obč. zák. bez toho, aby odůvodnily použití obecných ustanovení občanského zákoníku a nikoliv aplikaci zákona č. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud současně uložil nižším instancím, aby vyložily, který předpis je třeba v případě odpovědnosti státu za škodu v dané věci aplikovat a posoudily, zda jsou splněny tímto předpisem stanovené předpoklady pro vznik odpovědnosti za škodu na straně státu; soud rovněž uložil, aby soud prvního stupně sám vyřešil předběžnou otázku o souladnosti postupu orgánů státu se zákonem či jinými předpisy a otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalovaného.
V novém řízení soud prvního stupně věc posoudil podle ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb., přičemž uvedl, že vydané stanovisko k projektové dokumentaci, obsahující požárně bezpečnostní řešení stavby zpracované žalobci, bylo vydáno v souladu s tehdy platnými zákony a vyhláškami. K tomu dodal, že nebyl splněn jeden z předpokladů pro odpovědnost státu – vznik škody, jelikož žalobci měli oprávnění k činnosti podle §11 odst. 1 zákona č. 133/1985 Sb., tedy konkrétně oprávnění k činnostem uvedeným v §6 odst. 1 a §16 odst. 1 téhož zákona, mezi něž však zpracování požárně bezpečnostního řešení staveb jako součásti projektové dokumentace nepatří. Odvolací soud závěry soudu prvního stupně jako správné potvrdil a dodal, že podstatou uplatněného nároku byla zejména skutečnost, že od určité doby byla ohledně činnosti žalobců vydávána nesouhlasná stanoviska zástupcem ředitele HZS Mladá Boleslav, čímž mohlo být žalobcům ztíženo podnikání. Odvolací soud navíc doplnil, že bylo možné spíše dovodit, že škoda vznikla v důsledku vydávaných stanovisek. Avšak ani z tohoto pohledu nemohla být způsobena škoda nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného zákona o odpovědnosti státu za výkon veřejné moci (zákon č. 82/1998 Sb., §13).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal první žalobce dne 25. 8. 2008 dovolání. To však bylo dovolacím soudem vráceno soudu prvního stupně k doplnění, a to konkrétně k doložení povinného právního zastoupení žalobce (event. žalobců) v dovolacím řízení. V doplněném dovolání ze dne 5. 3. 2010 dovolatel v jednotlivých částech, označených např. jako „právní martyrium“ či „důkazy, které nelze vyvrátit“, shrnul dosavadní průběh řízení bez toho, aby s náležitou mírou konkrétnosti odůvodnil svůj návrh a položil takovou právní otázku, která by v návaznosti na dosavadní (citovanou) judikaturu Nejvyššího soudu formulovala právní problém s judikatorním přesahem. Na závěr dovolání dovolatel navrhl zrušení rozsudků odvolací instance i soudu prvního stupně a znovuzahájení řízení jako „důvodného“.
K dovolání se vyjádřil žalovaný, který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu a navrhl dovolání žalobců zamítnout, popř. jako nepřípustné odmítnout.
Nejvyšší soud shledal, že žalobce a), zastoupený advokátem (plná moc k zastupování ve věci pouze žalobce J. Vodičky), podal dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání spatřoval dovolatel v zásadním právním významu napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.; dovolací důvod, jak pravděpodobně vyplývá z textu dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) nebo a) o. s. ř., tj. pro podstatnou procesní vadu řízení a pro nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 7/2009 Sb.) je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku (pro věc určující) v rozporu s hmotným právem.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval právě otázkou přípustnosti dovolání. Dovodil, že dovolání není možné shledat přípustným.
Dovolací instance podotýká, že povinné zastoupení dovolatele je zvláštní podmínkou dovolacího řízení týkající se dovolatele, jejímž smyslem je zejména účinná a kvalifikovaná ochrana zájmů dovolatele. Povinností právního zástupce účastníka řízení je formulovat dovolání tak, aby z něj bylo mj. zřejmé, čeho se odvolatel domáhá; v případě přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. má dovolání obsahovat právní otázku, v níž je spatřován zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.
V projednávané věci však dovolatel opomenul výslovně uvést i zákonný důvod, pro který bylo dovolání podáváno. Právní zástupce svému klientovi nezabránil v tom, aby v dovolání uváděl takové formulace, jako např. „Dovolatel má za to, že je splněna podmínka zásadního právního významu, kdy zákony a dodržování jejich znění mají mít vždy ten nejzásadnější význam.“, či „Právní martyrium“. Text dovolání v důsledku toho obsahuje z větší části pouze vybrané citace z jednotlivých rozhodnutí a rekapitulaci skutkových okolností případu a absentuje stěžejní část textu – právně relevantní argumenty proti rozhodnutí nižší instance, které by Nejvyšší soud mohl posoudit.
Nejvyšší soud je jako soud právního přezkumu věci ( nikoli soud nalézací ) vázán nižšími instancemi zjištěným skutkovým stavem a není oprávněn jej přezkoumávat.
Lze-li v posuzované věci spatřovat nějaký moment judikatorního přesahu, pak je to otázka, zda (do jaké míry) má advokát respektovat vůli klienta, směřuje-li tato vůle výslovně k sepisu takového podání, které – přes nejlepší přesvědčení klienta o správnosti obsahu – nesplňuje zákonné a judikatorní požadavky.
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
I když byl žalovaný v řízení úspěšný, žádné náklady mu v rámci dovolacího řízení nevznikly (vyjádření k dovolání bylo sepsáno vedoucí právního odboru žalovaného, jako organizační složky státu), a proto bylo o nákladech tohoto řízení rozhodnuto tak, jak ve výroku II. rozsudku uvedeno.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 12. října 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu