ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1123.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1123/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. L. M. , bytem v O., zastoupeného Mgr. Lucii Brusovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Masná 8, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 335.000,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 286/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. listopadu 2010, č.j. 35 Co 398/2010-40, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze (dále též jako „odvolací soud“) potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. června 2010, č. j.
26 C 286/2008-21, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 335.000,- Kč s příslušenstvím (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Žalobou uplatněné právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že jde o majetkovou újmu, jež mu vznikla následkem průtahů v dříve skončeném občanském soudním řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 189/2004. Až z jeho výsledku zjistil, že svému „věřiteli“ plnil bez právního důvodu (že neměl povinnost zaplatit smluvní pokutu v uvedené výši); v důsledku promlčení práva však pohledávku z bezdůvodného obohacení již nemůže vymoci.
K průběhu řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn.
10 C 189/2004 (v němž se žalobce domáhala náhrady škody vůči státu, s tvrzením, že v důsledku nesprávného úředního postupu zaplatil jiné osobě smluvní pokutu ve výši 350.000,- Kč), vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že po jeho zahájení (žalobou došlou soudu dne 20. 8. 2004) byly bez zbytečných průtahů činěny úkony směřující k projednání a rozhodnutí věci. Řízení před soudem prvního stupně bylo ukončeno rozsudkem vyhlášeným dne 15. 2. 2005 (jímž byla žaloba zamítnuta). K odvolání žalovaného věc projednal odvolací soud, který rozsudkem ze dne 18. 10. 2005 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. O dovolání žalobce pak rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 8. 2008, jímž dovolání (pro jeho nepřípustnost; §237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu) odmítl. Celkovou délku řízení (čítající čtyři roky) neshledal odvolací soud nepřiměřenou, přihlížeje ke skutkové a právní složitosti věci, maje též na zřeteli, že řízení probíhalo před soudy všech tří stupňů, přičemž pravomocné rozhodnutí odvolacího soudu účastníci obdrželi již po čtrnácti měsících. Uzavřel proto, že nedošlo k porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, tedy k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Nehledě k tomu – pokračoval odvolací soud – že v důsledku dříve skončeného řízení nemohla žalobci vzniknout jím tvrzená majetková újma, neboť právo vůči svému „věřiteli“ (jemuž plnil bez právního důvodu) mohl uplatnit nezávisle na výsledku uvedeného řízení; o tom soudy nemusely žalobce v řízení poučit. Proto není podle závěru odvolacího soudu naplněna ani podmínka příčinné souvislosti mezi dříve skončeným řízením (postupem soudu v něm) a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.),
co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasil se závěrem odvolacího soudu, že nebyly naplněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu. Délku předchozího řízení (v němž byla řešena otázka odpovědnosti státu za škodu vzniklou nesprávným postup katastrálního úřadu) pokládá za nepřiměřenou a má za to, že řízení bylo lze ukončit ve lhůtě jednoho roku. Dovozuje, že nikoliv až dovolací soud, nýbrž před ním již soudy nižších stupňů, které jeho požadavku na náhradu škody vůči státu nevyhověly, jej byly povinny poučit o tom, že se zaplacení požadované částky může domáhat vůči jiné osobě jako pohledávky z bezdůvodného obohacení; pokud by tak učinily, mohl právo uplatnit vůči obohacenému ještě před jeho promlčením a majetková újma v podobě ztráty pohledávky, kterou nelze vymoci, by mu nevznikla. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
Dovolání přípustné není.
Ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zakládá objektivní odpovědnost státu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.) a která předpokládá současné splnění třech předpokladů: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn.
2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Jejich existence musí být v soudním řízení bezpečně prokázána a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o splnění některé z nich.
Při řešení otázky, je-li naplněn předpoklad nesprávného úředního postupu, se odvolací soud řídil již ustálenou judikaturou, zabývající se vymezením podmínek odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívajícím v porušení povinnosti soudu vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 4, ročník 2000, nebo již shora citovaný rozsudek ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97). Za porušením zásady rychlosti řízení lze považovat takový postup soudu v řízení, který neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci, a kdy délka řízení tkví výlučně v příčinách vycházejících z působení soudu v dané věci
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 2. 2001, sp. zn. 25 Cdo 38/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 181). V dané věci je pak třeba mít na zřeteli zejména okolnost, že řízení před obecnými soudy probíhalo ve všech třech stupních, přičemž pravomocné rozhodnutí (o tom, že žalobu uplatněný nárok dán není) bylo účastníkům dáno již po čtrnácti měsících. Přitom ani postup soudu v dovolacím řízení není pak možné bez dalšího kvalifikovat jako porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené době, jestliže celková délka řízení – s přihlédnutím ke všem rozhodujícím okolnostem – odpovídala skutkové a právní náročnosti projednávané věci (dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, nebo stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne
13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58, ročník 2011).
Není-li naplněna podmínka nesprávného úředního postupu (a odpovědnost státu za tvrzenou majetkovou újmu již proto dána není), jsou právně nezávažné další z dovolacích námitek, jež se týkají závěru o chybějící příčinné souvislosti mezi postupem soudu v dříve skončeném řízení a žalobcem tvrzenou škodou. Přes řečené pokládá Nejvyšší soud za vhodné uvést, že majetková újma, jejíž vznik účastník odůvodňuje průtahy v řízení, je odškodnitelná pouze tehdy, jestliže včasné nevydání rozhodnutí mělo dopad do majetkové sféry účastníka, tedy pokud průtahy v řízení byly příčinou újmy spočívající v tom, že pohledávka nebyla dlužníkem uspokojena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn.
25 Cdo 145/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1820; usnesení ze dne 28. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 720/2007; ve vztahu k dřívější právní úpravě též rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. 1 Cz 59/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 21/1992). O odškodnitelnou majetkovou újmu se proto jedná, jestliže nesprávnost postupu (nečinnost) měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by k majetkové újmě. O takový případ v posuzované věci zřetelně nejde, neboť – jak přesvědčivě vysvětlil již odvolací soud – nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči svému dlužníku (neoprávněně obohacenému) mohl žalobce uplatnit u soudu bez zřetele k výsledku řízení, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 10 C 189/2004, jehož předmět byl jiný; skončení tohoto řízení zde nebylo podmínkou uplatnitelnosti nároku vůči neoprávněně obohacenému. Dovozuje-li pak nyní žalobce odpovědnost státu za škodu i ze skutečnosti, že jej soudy nižších stupňů nepoučily o povaze jeho nároku a osobě odpovědné za splnění závazku, přehlíží, že v občanském soudním řízení soudy poskytují poučení účastníkům o jejich procesních právech a povinnostech (srov. §5 o. s. ř.), nikoliv o hmotném právu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu – jenž je v dovoláním označených otázkách v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou dovolacího soudu, není rozhodnutím po právní stránce zásadně významným.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce, jehož dovolání bylo odmítnuto, nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 24. listopadu 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu