ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1157.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1157/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce Ing. J. Ř. , zastoupeného JUDr. Jiřinou Fellnerovou, advokátkou se sídlem v Olomouci, Resslova 9, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 1.020.000,- Kč , vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 277/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočka v Olomouci, ze dne 23. září 2010, č.j. 69 Co 186/2010-79, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 2. března 2010, č.j. 23 C 277/2009-56, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 1.020.000,- Kč (výrok I), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). Vyšel přitom ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 1. 2006, č.j. 2 T 163/2004-238 (jenž nabyl právní moci dne 30. 5. 2006) byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona. V důsledku pochybení okresního soudu při vyhotovování trestního listu však došlo k nesprávnému záznamu do evidence Rejstříku trestů týkající se osoby žalobce (odsouzeného), kdy namísto správných údajů o žalobcově odsouzení pro uvedený trestný čin byly od 1. 8. 2006 do evidence zaznamenány údaje o odsouzení pro trestný čin zanedbání povinné výživy podle §213 odst. 1 trestního zákona (na podkladě jiného rozsudku), přičemž tento údaj byl z evidence Rejstříku trestů odstraněn až dne 17. 8. 2007. V mezidobí se žalobce ucházel o zaměstnání u společnosti Inter Café, s.r.o., se sjednaným nástupem do zaměstnání od 1. 4. 2007, avšak vzhledem k údajům o jeho odsouzení, uvedeným ve výpisu z evidence Rejstříku trestů, z uzavření pracovní smlouvy sešlo. Ztrátu příjmu z takto sjednaného zaměstnání pokládá žalobce za škodu (ušlý zisk), jíž náhrady ve výši 420.000,- Kč se domáhá v tomto řízení, a současně žádá též náhradu nemajetkové újmy v částce 600.000,- Kč.
Stran žalobcem uplatněného práva na náhradu nemajetkové újmy (§31a zákona č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů), soud prvního stupně uzavřel, že jde o právo promlčené (§32 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb.), které – s ohledem na námitku promlčení uplatněnou v řízení žalovanou – nelze žalobci přiznat (§100 odst. 1 obč. zák.). V případě nároku na náhradu škody, ušlého zisku z výdělečné činnosti, soud neshledal příčinnou souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a žalobcem tvrzenou škodou, uzavíraje, že i kdyby nesprávného úředního postupu nebylo (tedy pokud by v trestním listu žalobce a následně i v evidenci Rejstříku trestů byly uvedeny správné údaje o odsouzení žalobce), ani v takovém případě by žalobce nesplňoval zaměstnavatelem stanovenou podmínku bezúhonnosti („výpis z rejstříku trestů bez záznamů“) a poptávané zaměstnání by proto nezískal.
K odvolání žalobce – směřujícího toliko do výroku o náhradě škody v částce 420.000,- Kč a závislého výroku nákladového – Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, rozsudkem ze dne 23. září 2010, č. j. 69 Co 186/2010-79, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Za správné označil nejenom skutkové závěry soudu prvního stupně, ale i jeho právní posouzení věci a z týchž důvodů uzavřel, že mezi nesprávným úředním postupem (§13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.) a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou vztah příčiny a následku není.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Usuzoval, že v dané věci jsou naplněny všechny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu, včetně podmínky příčinné souvislosti mezi zjištěným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Vydání odsuzujícího rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 2 T 163/2004 (jímž byl uznán vinným ze spáchání trestného činu podle §126 odst. 2 trestního zákona), nepokládá za rozhodující, jestliže odsouzení podle tohoto rozsudku nebylo do evidence Rejstříku trestů vůbec zaznamenáno a naproti tomu se v něm objevily nesprávné údaje o jeho odsouzení pro jiný trestný čin a jiným rozsudkem, jež se ho ovšem netýká. Namítal, že pouze v důsledku uvedení těchto nesprávných údajů nebyl přijat do zaměstnání, které měl přislíbeno. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná považuje rozsudek odvolacího soudu za správný a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v dovolacím řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam vskutku má. Dovolací soud přitom může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody).
V posuzované věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na závěru, že mezi nesprávným úředním postupem soudu v trestním řízení (jež se projevil uvedením nesprávných údajů v evidenci Rejstříku trestů) a žalobcem tvrzenou majetkovou újmou (ušlým ziskem) není vztah příčiny a následku a není proto naplněna jedna ze zákonných podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu při výkonu veřejné moci.
Ustanovení §13 zákona č. 82/1998 Sb. zakládá objektivní odpovědnost státu za škodu (bez ohledu na zavinění), jíž se nelze zprostit (§2 zákona č. 82/1998 Sb.) a která předpokládá současné splnění tří podmínek: 1/ nesprávný úřední postup, 2/ vznik škody a 3/ příčinnou souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, publikovaný v časopise Soudní judikatura, ročník 2000, č. 5). Splnění těchto podmínek musí být v občanském soudním řízení bezpečně prokázáno a nepostačuje pouhý pravděpodobnostní závěr o naplnění některé z nich.
I u objektivní odpovědnosti státu za škodu je tudíž nezbytným předpokladem jejího vzniku příčinná souvislost (vztah příčiny a následku) mezi právní skutečností, za níž se odpovídá (tj. mezi nesprávným úředním postupem), a mezi vznikem škody, tedy je-li postup orgánu státu se vznikem škody ve vztahu příčiny a následku; samotný nesprávný úřední postup se neodškodňuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 145/2002).
O odškodnitelnou majetkovou újmu se tedy jedná, jestliže nesprávnost postupu měla dopad do majetkové sféry žalobce, tedy jestliže nebýt této nesprávnosti, nedošlo by ke vzniku majetkové újmy. V tomto směru leží důkazní břemeno na žalobci, poškozeném (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1195/2005; obecně pak k otázce důkazního břemene srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod č. 2/2001, a rozhodnutí ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2727/99, uveřejněné v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 528).
Ze zjištěného skutkového stavu (který není a vzhledem k přípustnosti dovolání v dané věci ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu, neboť dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. žalobci k dispozici není) přitom vyplývá, že i kdyby zde nebylo nesprávného úředního postupu soudu v trestním řízení (jenž se projevil zaznamenáním nesprávných údajů do evidence Rejstříku trestů), měl by žalobce v evidenci Rejstříku trestů zaznamenány údaje o svém odsouzení pro jiný trestný čin – porušení povinnosti v řízení o konkursu podle §126 odst. 2 trestního zákona, podle rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 17. 1. 2006, č. j. 2 T 163/2004-238) a ke dni předpokládaného vzniku pracovního poměru (tj. k 1. 4. 2007) tedy nesplňoval podmínku bezúhonnosti vyžadovanou společností Inter Café, s.r.o., u které se ucházel o zaměstnání.
Závěr odvolacího soudu, že mezi nesprávným úředním postupem a vznikem tvrzené majetkové újmy, není vztah příčiny a následku, je proto za daného skutkového stavu logický a přesvědčivý a co do naplnění podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. je i v souladu s ustálenou /nerozpornou/ judikaturou dovolacího soudu.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé pro právní stránce zásadní význam a dovolání proti němu není přípustné ani podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované, která by jinak měla na náhradu nákladů dovolacího řízení zásadně právo, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek
V Brně dne 24. listopadu 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu