ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1355.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1355/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a Mgr. Petra Krause o dovolání dovolatelů: 1) Z. S., 2) K. S., a 3) Mgr. Z. S., zastoupených JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci z 22. 11. 2010, sp. zn. 36 Co 422/2010, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 151/2004 (žalobce B. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Zahradníkem, advokátem, 377 01 Jindřichův Hradec, Sládkova 351/II, proti žalovaným Z. S., K. S. a Mgr. Z. S., zastoupených JUDr. Pavlem Rejmanem, advokátem, 405 01 Děčín, Čsl. armády 1050/22, o vydání nemovitostí), takto:
I. Dovolání dovolatelů se zamítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
V řízení vedeném u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 151/2009 bylo usnesením Okresního soudu v Děčíně ze 17. 8. 2010, č. j. 21 C 151/2009-50, rozhodnuto tak, že se nepřipouští, aby do tohoto řízení přistoupila na straně žalovaných (Z. S. a K. S.) Mgr. Z. S.
O odvolání žalobce B. K. proti uvedenému usnesení soudu prvního stupně bylo rozhodnuto usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci z 22. 11. 2010, sp. zn. 36 Co 422/2010. Tímto usnesením odvolacího soudu bylo usnesení Okresního soudu v Děčíně ze 17. 8. 2010 změněno tak, že se připouští, „aby do řízení přistoupila na straně žalované Mgr. Z. S.“.
V odůvodnění usnesení odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud přezkoumal odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně (včetně řízení, které vydání tohoto usnesení předcházelo) a shledal, že odvolání žalobce je plně důvodné.
Podle názoru odvolacího soudu v daném případě soud prvního stupně nesprávně aplikoval ustanovení §107a občanského soudního řádu, když „způsob procesního postupu je tu určován především, podle názoru uvedeného soudu, hmotněprávní úpravou obsaženou v zákoně č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích“. Odvolací soud má za to, že žalobce správně v odvolání poukazoval na ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb., které je tzv. blokačním ustanovením a zakazuje povinné osobě (podle tohoto zákona) převést nemovitosti, které ke dni 1. 4. 1991 (tj. ke dni účinnosti zákona č. 87/1991 Sb.) držel, na kohokoli jiného včetně jeho blízkých osob. Odvolací soud dovozoval, že „i když z tohoto ustanovení je třeba dovodit, že takové úkony jsou neplatné, přesto zákon č. 87/1991 Sb. (v ustanovení §4 odst. 2) počítá s takovými převody a pro případ, že se jedná o převod na osobu blízkou, stanoví, že se povinnými osobami vedle fyzických osob, jež nabyly věc od státu (v případech, kdy věci byly nabyty buď v rozporu s tehdy platnými předpisy nebo na základě protiprávního zvýhodnění osoby nabyvatele), stávají i osoby blízké těchto osob, pokud na ně byla věc povinnými osobami převedena; zákon č. 87/1991 Sb. tedy v ustanovení §4 odst. 2 výslovně počítá s přístupem dalšího hmotněprávně legitimovaného účastníka do řízení a tento přístup se realizuje postupem podle ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu. Nejde tu, uváděl odvolací soud, o postup podle §107a občanského soudního řádu (jak měl za to soud prvního stupně), jehož výsledkem je změna účastníka řízení (ať již na straně žalobce nebo na straně žalované) v důsledku hmotně právní sukcese (prodejem věci, postoupením pohledávky atd.).
Odvolací soud proto změnil podle §220 odst. 1 občanského soudního řádu usnesení soudu prvního stupně, který nepřipustil přístup do tohoto řízení Mgr. Z. S., dceři žalovaných, na niž žalovaní Z. S. a K. S. převedli darovací smlouvou nemovitosti, jež jsou předmětem tohoto soudního řízení (vedeného u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 21 C 151/2009).
Usnesení odvolacího soudu bylo dne 14. 1. 2011 doručeno advokátu, který žalované v tomto řízení zastupoval, a dovolání ze strany těchto odvolatelů bylo dne 9. 3. 2011 podáno u Okresního soudu v Děčíně, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu.
Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Podle názoru dovolatelů soud prvního stupně v této právní věci správně uváděl, že nastala-li právní skutečnost, která měla za následek změnu věcné legitimace na straně žalující nebo na straně žalované až po zahájení řízení, nelze tuto situaci řešit postupem podle §92 odst. 1, 2 občanského soudního řádu, ale pouze způsobem předepsaným v ustanovení §107a občanského soudního řádu; proto soud prvního stupně přistoupení Mgr. Z. S. do tohoto řízení na straně žalovaných nepřipustil.
Dovolatelé pak poukazovali i na to, že odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně posoudil darovací smlouvu, uzavřenou dne 28. 6. 2006 mezi Z. a K. S., jako dárci, a Mgr. Z. S., jako obdarovanou, tak, že se tak „dle režimu ustanovení §4 odst. 2 zákona č. 87/1991 Sb. stala Mgr. Z. S. povinnou osobou“ v tomto posuzovaném právním vztahu. Odvolací soud však, podle názoru odvolatelů, vůbec nehodnotil skutečnost, že uvedená darovací smlouva byla tu uzavřena až poté, kdy nabyl právní moci rozsudek Okresního soudu v Děčíně ze dne 7. 1. 2005, č. j. 16 C 541/92-84 (ve znění doplňujícího usnesení Okresního soudu v Děčíně z 1. 8. 2008, č. j. 16 C 541(91-295), kterým byla zamítnuta žaloba ohledně vydání předmětných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích; došlo tu tedy ke převodu vlastnictví na Mgr. Z. S. až poté, kdy tvrzený nárok ze strany žalující byl pravomocně zamítnut a nelze proto uvedenou darovací smlouvu považovat za neplatnou. Podle názoru odvolatelů nemohou na této situaci nic změnit mimořádné opravné prostředky, které byly pak žalobcem použity, zvláště když o dovolání tu bylo dovolacím soudem rozhodnuto až 25. 2. 2008 a dovolání bylo odmítnuto (nález Ústavního soud ČR z 18. 8. 2009 je pak předmětem dalšího řízení, dodávali odvolatelé). Podle názoru odvolatelů odvolací soud tu nemohl řešit otázku, zda se žalovaná Mgr. Z. S. stala povinnou osobou pouze na základě úvahy o procesním nástupnictví; blokační ustanovení §4 zákona č. 87/1991 Sb. se na žalovanou Mgr. S., podle názoru odvolatelů, nevztahuje a není proto možné použít na její přistoupení do řízení ten postup, který byl navržen žalobcem. Odvolací soud, podle názoru odvolatelů, také nesprávně ve svém usnesení uvedl, že tu není dovolání přípustné, což je v rozporu s ustanovením §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu.
Ve vyjádření žalobce k dovolání žalovaných bylo uvedeno, že by toto dovolání mělo být odmítnuto. Podle názoru žalobce je toto dovolací řízení nadbytečné a není na něm zájem“. Žalobce poukazuje na to, že Okresní soud v Děčíně vydal dne 1. 2. 2001 rozsudek (pod sp. zn. 25 C 369/2010), v němž dospěl k závěru, že darovací smlouva z 28. 6. 2006 (uzavřená mezi Z. a K. S. a Mgr. Z. S.) je neplatná, a v důsledku toho určil, že k nemovitostem, jež jsou předmětem tohoto řízení (sp. zn. 21 C 151/2009 Okresního soudu v Děčíně) neexistuje vlastnické právo Mgr. Z. S. a že neexistují věcná břemena oprávněných Z. S. a K. S., a naopak určil, že Z. S. a K. S. jsou spoluvlastníky nemovitostí (ve společném jmění manželů), které jsou i předmětem řízení v této právní věci (sp. zn. 21 C 151/2009 Okresního soudu v Děčíně); žalobce má proto za to, že pasívní legitimace původních povinných osob je určeno již uvedeným rozsudkem z 1. 2. 2011, sp. zn. 25 C 369/2010 Okresního soudu v Děčíně. Žalobce zdůrazňuje potřebu urychleného rozhodnutí o dovolání žalovaných, neboť soudní řešení sporu mezi žalobcem a žalovanými trvá již od roku 1992 (původně probíhalo u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 16 C 541/92); Ministerstvo spravedlnosti ČR již 16. 11. 2009 poskytlo žalobci zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb. z důvodu průtahů ve vyřizování této právní věci.
Přípustnost dovolání odvolatelů tu bylo třeba posoudit podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, podle něhož je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodováno o přistoupení dalšího účastníka do řízení (§92 odst. 1 občanského soudního řádu).
Odvolací soud v daném případě poukázal ve svém rozhodnutí z 22. 11. 2010 na ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu, podle něhož může soud připustit na návrh žalobce, aby do řízení přistoupil další účastník, přičemž souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.
Odvolací soud byl toho názoru, že na daný případ nelze aplikovat ustanovení §107a občanského soudního řádu (jak měl naproti tomu za to soud prvního stupně), neboť způsob procesního postupu je určován především hmotněprávní úpravou, v daném případě úpravou obsaženou v zákoně o mimosoudních rehabilitacích.
Podle ustanovení §107a odst. 1 občanského soudního řádu má-li žalobce za to, že po zahájení řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva nebo povinnosti účastníka řízení, o něž v řízení jde, může dříve, než soud o něm rozhodne, navrhnout, aby nabyvatel práva nebo povinnosti vstoupil do řízení na místo dosavadního vlastníka; to neplatí v případech uvedených v §107 občanského soudního řádu (tj. zejména jestliže účastník ztratí po zahájení řízení způsobilost být účastníkem řízení, dříve než řízení bylo pravomocně skončeno).
V rozhodnutí uveřejněném pod č. 37/2007 Sbírky soudního rozhodnutí a stanovisek,vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat tento právní názor: Předmětem řízení o návrhu ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu není posouzení toho, zda tvrzené právo (povinnost), jež mělo být převedeno nebo které mělo přejít na jiného, dosavadnímu účastníku řízení svědčí“.
V rozhodnutí uveřejněném, pod č. 31/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem, byl zaujat tento právní názor: Otázkou, zda navrhující účastník řízení je skutečně nositelem v žalobě tvrzeného práva, popřípadě zda toto právo předšlo na jiného, se soud nezabývá, neboť se to netýká zkoumání procesního nástupnictví ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu, ale již posouzení věci samé (opodstatněnosti žaloby), k níž se soud může vyslovit jen v rozhodnutí o věci samé.
Vzhledem k uvedeným ustanovením právních předpisů i vzhledem k citovaným právním závěrům z uveřejněné judikatury soudů (ze Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, vydávané Nejvyšším soudem), z nichž dovolací soud vycházel i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět přesvědčivě k závěru, že by dovolání odvolatelů, které je přípustné podle ustanovení §239 odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu, bylo také dovoláním důvodným
Posouzení důvodnosti dovolání odvolatelů proti usnesení odvolacího soudu, jež spočívá na ustanovení §92 odst. 1 občanského soudního řádu, upravujícím přistoupení dalšího účastníka do řízení, jež se realizuje podle tohoto procesního ustanovení, přičemž tento postup nesměřuje ke změně účastníka řízení v důsledku hmotně právní sukcese ve smyslu ustanovení §107a občanského soudního řádu, nelze pokládat za úvahu soudu spočívající na nesprávném právním posouzení věci ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu. Není tu proto na místě zrušení usnesení odvolacího soudu jako nesprávného ve smyslu ustanovení §243b odst. 2 občanského soudního řádu, nýbrž bylo tu třeba přikročit podle téhož ustanovení občanského soudního řádu k zamítnutí dovolání odvolatelů, směřujícího proti usnesení odvolacího soudu, a to usnesením dovolacího soudu (§243b odst. 6 občanského soudního řádu).
Odvolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů vynaložených žalobcem v dovolacím řízení na vyjádření k dovolání odvolatelů použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §224 občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení a náhradu těchto nákladů řízení dovolacího řízení žalobci nepřiznal; dovolací soud tu přihlížel zejména k právní povaze řešené otázky důvodnosti dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok usnesení soudu prvního stupně, spořívající na výkladu ustanovení §107a občanského soudního řádu, vloženého do tohoto předpisu teprve pozdější novelou.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle ustanovení občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. července 2011
JUDr. Josef Rakovský, v. r.
předseda senátu